Rezavé příšery Clevelandu

Malé nakladatelství Medusa, za kterým stojí překladatel Roman Tilcer, se soustředí na překlady anglo­-amerických hororů z posledních let, jejichž autorkami jsou ženy. Záměr vydávat výhradně „ženský“ horor, ať už to znamená cokoli, však nedeklaruje. Ostatně trojice dosavadních knih Medusy má značný tematický i stylový rozptyl: Tráva (2016, česky 2021) od Anyi Martin je psychedelický horor o domácím násilí, Ta, co jde první (2015, česky 2022) od Livie Llewellyn zase temná apokalyptická weird fiction vycházející z Lovecrafta. Novinka Rezavé panny (The Rust Maidens, 2018) od Gwendolyn Kiste, jejíž povídku jste si mohli přečíst v loňském draculovském dvojčísle A2 (25–26/2022), by se snad dala označit za sociální horor, i když autorčin první román budí pochybnosti o tom, jestli vůbec do hororového žánru patří.

Prach, pavučiny a dým

Rezavé panny se odehrávají v hornické čtvrti Clevelandu roku 1980. Prostředí v textu hraje klíčovou roli. Bezútěšná realita dělnické třídy ovlivňuje jak styl autorčina psaní, tak pojetí monster, o kterých příběh vypráví. Z několika dospívajících dívek v Denton Street se totiž zničehonic stanou „rezavé panny“ – přízračná stvoření, kterým rezivějí kosti a nehty se jim mění ve skleněné střepy. Z toho, jak je Kiste popisuje, je zřejmé, že jejich proměna má co dělat právě se špinavým, industriálním a v mnoha významech toho slova rozbitým prostředím, v němž dívky od narození žily. Kniha se ovšem nesnaží odhalit konkrétní příčinu metamorfóz a nechává rezavé panny existovat čistě jako zvláštní „produkt“ ocelářské čtvrti. Rezavé panny ostatně nikomu neubližují. Nejsou to hororová monstra v tom smyslu, že by představovaly nějakou hrozbu. Existují čistě jako memento, nadreálný důsledek bídy, která v mikrosvětě příběhu panuje. Do velké míry tedy jde o tragická, outsiderská monstra ve stylu Frankensteinovy příšery nebo netvora z Černé laguny, až na to, že u rezavých panen se zdá, jako by je obyvatelé Denton Street nejen vyvrhli na okraj společnosti, ale také měli podíl na jejich vzniku.

Román Gwendolyn Kiste působí jako osobní výpověď. Kniha je vyprávěná ich­-formou z pohledu jedné z vrstevnic rezavých panen. Děj střídá dvě časové roviny, ale oběma je společný básnivě zahořklý tón. Text se někdy až úporně snaží evokovat atmosféru všeobecné rezignace a rozkladu. Vypravěčka znovu a znovu zdůrazňuje, jak jsou dospělí obyvatelé Denton Street apatičtí, zakomplexovaní, plytcí a plní zášti. Vyprávění je v podstatě přehlídkou výčitek adresovaných vedlejším postavám. Popisné pasáže se přímo topí v metaforách plných prachu, pavučin a dýmu a kapitoly jsou nezřídka zakončené neurčitými předzvěstmi budoucích temných událostí.

Noční můra dospívání

Styl, jakým je kniha napsaná, na jednu stranu dobře odráží duševní rozpoložení hlavní hrdinky. Rezavé panny jsou příběhem o dospívání a v podstatě vyprávějí o hrdinčině vztahu ke krajině jejího dětství, kterou se usilovně snaží nechat co nejdál za sebou, protože si uvědomuje, jak nevlídná budoucnost by ji tam čekala. Na druhou stranu je ale v textu pramálo empatie k ostatním postavám, s výjimkou rezavých panen, jež jsou ale jen fantaskním zveličením možného osudu samotné hrdinky. Autorka se příliš nesnaží dát pochmurné realitě Denton Street širší společenský rozměr nebo vysvětlit mechanismy, které uvrhly postavy do jejich bídné situace. Nejedná se nutně o vadu, spíš o limit perspektivy, kterou si Kiste zvolila. Text nám zkrátka neumožňuje nahlédnout za obzor dospívající hrdinky a jejího světabolu.

Román dobře doplňuje obraz současného alternativnějšího literárního hororu, kterého v češtině za poslední roky vyšlo poměrně hodně. Zatímco třeba povídkové sbírky Bria­na Evensona představují abstraktní, úsečné prózy plné surreálných náznaků a prózy Carltona Mellicka III. naopak ukazují groteskně ironickou polohu žánru, Rezavé panny jsou poeticky skličující emotivní vyprávění, kde svědectví o sociální realitě zvolna přechází do fantasmagorické noční můry.

Autor je publicista a spolupracovník redakce.