Říkali mu marmeláda

Literární dílo Jaroslava Foglara lze rozdělit do několika vrstev. Tu primární představuje skoro dvacítka dobrodružných románů, několik komiksových seriálů v čele s Rychlými šípy, desítky povídek a možná až stovky různých návodných článků pro mládež publikovaných v časopisech Mladý hlasatel, Vpřed, ABC i jinde. Druhou vrstvu Foglarovy tvorby tvoří kroniky pražské Dvojky, skautského oddílu, který Jestřáb vedl téměř šedesát let. Ke kronikám, které pečlivě psal a ilustroval, navíc musíme přičíst oddílové časopisy (například legendární Čigoligo). A konečně, vrstvu třetí reprezentují jeho rozsáhlé soukromé deníky, s jejichž psaním začal už jako malý chlapec: „Popsaných oddílových kronik i soukromých deníků mám plné skříně, neboť každý den mého života byl od mládí vyplněn událostmi, které stály za zaznamenání (…) Od dětství jsem si psal soukromý deník, což dělám dosud,“ vzpomínal Jestřáb ve své autobiografii Život v poklusu (1990).

Švýcarská anabáze

A právě první svazek Foglarových deníků se letos na jaře dostal do rukou autorových ctitelů. Soubor Celý den drobně prší. Výbor z deníků 1920–1937 začíná rokem, kdy třináctiletý Foglar poprvé navštívil skautský oddíl a kdy byl poslán vlakem Červeného kříže na tříměsíční ozdravný pobyt do Švýcarska: „3. září 1920. Vlak odjížděl z nádraží ve ¾ na 9 večer. Kluky bavím furt a říkají mi marmeláda a já jim říkám, že mám chuť na marmeládu.“ První zápisky, přibližující Foglarův pobyt ve Švýcarsku, jsou roztomile dětskými záznamy o tom, co malý Jaroslav jedl, jak jel pomáhat na pole, jak loupal lusky nebo jak nepohodlné byly venkovské dřeváky: „14. září 1920. Dnes mě vzbudil čeledín v ½ 6. ráno. Dole mi dala ta slečna mlíko, chleba a zavař. švestky. Obul jsem si takové vesnické dřevěné boty a šel s ní pást krávy. Ty boty jsou ale strašně těžké (…) nosit je nebudu, ani mě nenapadne, leda na pole! Člověk v tom nemůže krok pořádný udělat.“

Po švýcarské anabázi následuje časový skok a dalším textem je až kronikářský zápis o letním táboře v Zátoce neznáma z roku 1927, nazvaný „Naše jednoměsíční robinsonáda u Ledče n. S.“. Foglar průběh tábora sepsal jako dárek pro Moju Kalouse, jednoho z členů Dvojky, do jehož sestry Jiřinky byl pravděpodobně platonicky zamilován. Tento text se výrazně odlišuje od následujících deníkových záznamů, protože má blíže k literárnímu vypravování než k pozdějším systematicky pojatým, avšak často suchopárným zápisům: „Šli jsme spát. První, co asi po půlhodině ležení upoutalo moji pozornost, byl dojem, že mezi skučením větru a šuměním stromů slyším i jakési plíživé kroky, a to v malé blízkosti stanu (…) Pochopil jsem ihned, oč jde. V první vteřině vytáhl jsem z lůžka svůj dlouhý nůž (…) Po zazvonění nádobí bylo chvilku ticho, ale pak se ozvaly plíživé kroky téměř na dosah ruky, u našeho stanu. Když jsem pak uslyšel i přejíždění čísi ruky po stanovém plátnu nad poličkou, kde jsem míval přes den peníze, tu jsem již neodolal a vykřikl jsem na celé kolo: ‚Kdo je v táboře?!‘“

Umanuté záznamy

Po dalším časovém posunu přináší výbor deníkové záznamy z let 1934 až 1937. Jedná se o relativně věcné zápisy praktického rázu, odhalující Foglarovy každodenní starosti i povinnosti spojené s jeho zaměstnáním, literární tvorbou, skautskou činností i běžným životem: „Čtvrtek 21. 3. 1935. Zase krásný teplý den. Kalendářní den astronom. jara. Přes poledne poprvé v Riegráku, u svého patníku. Večer na lodi, Ostříži domalovali trojúhelníky. Počítal jsem s Malým nákup dřeva. Měsíc svítí. Správci jsem půjčil 10,­-. Pumpujeme ještě vodu.“ Pro čtenáře méně obeznámené s Foglarovou skautskou činností a jeho zaměstnáním mohou být mnohé zápisy z třicátých let matoucí a nejasné: „Úterý 4. 8. 1936. Chladno, chvilkami prší. Píše mně Máša z hor a MK z Itálie, Jumbo ještě na tábor. Jdu do Čepslu. Mluvím se Šponarem. Šebek přijel prý z Moravy. Ing. Sacher chválí knihu Boj.“ Ne vždy je zřetelný kontext, k němuž se deníkové záznamy vážou, mnohá jména nelze přiřadit ke konkrétním osobám, řada situací zůstává viset ve vakuu. Tato prázdná či nejasná místa však lze do značné míry zaplnit informacemi jak z Foglarovy autobiografie, tak i ze sekundární literatury – připomeňme alespoň publikace Jestřábí perutě (2002) nebo Stoletý hoch od Bobří řeky (2020).

I přes některé nejasnosti ale zápisy z třicátých let vypovídají o Foglarovi leccos zajímavého: předně je to jeho potřeba zaznamenat i tu nejnepatrnější událost: v kolik hodin kam přišel, koho potkal, kdo mu telefonoval, co a za jakou částku zakoupil… Neuvěřitelně pečlivé záznamy o útratách dosvědčují jeho pověstnou šetrnost – své výdaje počítá na haléře. U žádného zápisu rovněž nemůže chybět zmínka o počasí či teplotě vzduchu. Jako by téměř vše bylo hodno zaznamenání, zafixování v čase – ve svém žižkovském bytě měl Jestřáb napsané heslo „Škoda každé minuty, která přijde nazmar“. A v tomto duchu psal i své deníky – každou minutu, každou drobnost se snažil aspoň stručně zachytit: kolik stála marmeláda, koho potkal v práci na schodech, co dostal od matky pod stromeček. Tato umanutost se promítá i do formy – jazyk je strohý, věty holé, často jen o dvou, třech slovech. Je evidentní, že Foglar deníky nepojímal jako součást své literární tvorby, na literární stylizaci zcela rezignoval, a jak připomíná úvodní slovo Jana Šulce, v osmdesátých letech autor dokonce uvažoval, že deníky spálí.

Cenzura?

Pozoruhodný vhled do Foglarovy každodennosti doplňuje řada unikátních fotografií a skeny archivních materiálů (oddílové tabulky, Jestřábovy ilustrace, zápisky z kronik Dvojky apod.). Jednotlivým obdobím deníkových záznamů také předcházejí krátká kalendária přibližující klíčové momenty ve Foglarově životě. Až potud nelze k publikaci mít výhrady. Ty se týkají až její fyzické podoby: třebaže by podstatou každé knihy měl být obsah, a nikoli forma, u titulu, jehož doporučená cena se blíží 750 korunám, bychom předpokládali alespoň elementární estetické zpracování. A to se bohužel nepovedlo: knižní obálka je vyvedena v nevýrazné a nenápadité zeleno­-bílé barevné kombinaci, grafické zpracování je odfláknuté, nenápadité a vlastně ošklivé. Nic na tom nemění ani několik karikatur Ondřeje Sekory na foglarovské motivy. Běžnému čtenáři foglarovek navíc bude nejasné, proč jsou zde použity zrovna Sekorovy kresbičky.

Tím ale nedostatky nekončí. Kniha s více než pěti sty stránkami má měkkou vazbu a již po několikerém, byť velmi opatrném listování má tendenci proměnit se v nehezký salát. Publikace by si také jednoznačně zasloužila kritický, výkladový aparát, který by alespoň některé Foglarovy zápisky okomentoval a uvedl do kontextu. Nelze se rovněž nepozastavit u podivného přiznání redakce v ediční poznámce: „Vynecháváme (…) záznamy ryze osobního rázu.“ Máme si těchto pár slov vyložit jako cenzuru? O jaké zápisky šlo? O ty, které by snad mohly ohrozit foglarovskou pietu a možná by Jestřába zbavily aureoly dokonalosti? Zůstává tak jistá hořkost: o Foglarovi se stále smí zveřejňovat jen něco. Třeba kdy a od koho dostal kravatu…

Autor je komparatista.