Scorseseho obžaloba tyranů

Film Zabijáci rozkvetlého měsíce vychází z knihy novináře Davida Granna, která u nás vyšla pod názvem Krvavé prachy. Osedžské masové vraždy a zrod FBI (2018, česky 2019). Martin Scorsese a jeho spoluscenárista Eric Roth si však z knižní předlohy berou pouhé torzo a krvavou událost nahlížejí odlišnou perspektivou. Jejich ústředním tématem je zamlčované, systematické a pečlivě plánované vyvražďování kmene Osedžů, jenž byl ve dvacátých letech 20. století v přepočtu na hlavu nejbohatším národem světa.

Místo tendenčního vyprávění detektivní zápletky volí Scorsese perspektivu tamní komunity, zahrnující kmen Osedžů a bohatého statkáře, kteří žijí na stejném území. Od začátku víme, kdo za systematickým vražděním stojí. Snímek začíná výjevem, kdy kmen truchlí nad tím, že v důsledku bělošského útlaku zanikají jeho tradice. Jistou naději přináší následný objev ropy, která se však velmi záhy mění v prokletí. Skrze dobově stylizované němé dokumentární záběry nám Scorsese představuje zbohatlé Osedže. Sekvence je však nahlíží prizmatem tehdejších bílých Američanů – jako příslušníky cizí kultury, jejíž tradice je třeba potlačit.

Bezmocní jako hrdinka

Na scéně se objevuje veterán první světové války Ernest, jehož strýc William King Hale obchoduje s dobytkem a s osedžským obyvatelstvem udržuje vřelé vztahy. Brzy však zjistíme, že za nimi stojí pouze statkářova vypočítavost. Ernesta, který touží po jednoduchém životě a finančním zabezpečení, strýc navede, aby se sblížil a posléze oženil s Mollie, příslušnicí kmene, která má několik sester, s nimiž se rovněž ožení bílí muži. Jejich motivace je stejná – chtějí, aby jim po smrti jejich manželek připadl majetek. Ernesta nicméně nelze označit za pouhého prospěcháře. Jeho láska k Mollie je skutečná a vášnivá. Anebo ne? Film si záměrně pohrává s ambivalencí a nedává nám jasnou odpověď. Ernest nikdy Mollie nevyjeví své zájmy, či spíše zájmy svého strýce, pod jehož vlivem Osedže nejdříve okrádá a posléze pomáhá s jejich vraždami. Je to postava ve všech směrech rozporuplná. Postrádá nebo si nepřipouští sebereflexi a neuvědomuje si nebo si nechce uvědomit, že jeho milostný život se nevyhnutelně protne s životem kriminálním. Divák nad tímto prosťáčkem tone v nejistotě. Ani při závěrečných titulcích není jisté, kým vlastně byl. A pravděpodobně to nevěděl ani on sám. Ve válce se naučil přijímat rozkazy, a tak poslouchá i svého strýce. Někdy s ním nesouhlasí, vždy však podlehne jeho vlivu a do jisté míry se mu snaží i připodobnit, což zdůrazňuje výkon DiCapria, nápadně připomínající herectví De Nira.

Společně s hlavním „hrdinou“ postupně poznáváme osedžskou kulturu. Scorsese nám s úctou ukazuje přístup Osedžů k pohřbům, svatbám či pojmenování dětí. Po seznámení s jejich kulturou je konfrontace s praktikami bílých byznysmenů ještě víc skličující. Jejich přístup je bezskrupulózní, vypočítavý a především chamtivý. Film nám nepředstaví žádného bělocha, k němuž bychom mohli vzhlížet jako k morálnímu ideálu tvořícímu protiváhu k páchaným obludnostem. Jedinou morálně pevnou postavou je Mollie. Stejně bezmocně jako hrdinka, která je kvůli nemoci a pochybným medikamentům upoutána na lůžko, i my sledujeme kriminální machinace, za nimiž stojí rasová nesnášenlivost a především touha po moci a zisku. Tříhodinová stopáž má na diváka téměř dusivý účinek – jsme uvězněni v amorálním světě a můžeme jen přihlížet vraždám, o jejichž motivech a plánování se dozvídáme úplně všechno přímo od zdroje.

Zločinci na vrcholu

Scorseseho nové dílo perfektně zapadá do palety jeho osvědčených témat a postupů. Na rozdíl od gangsterských titulů, redefinujících svůj žánr, jakými jsou Špinavé ulice (Mean Streets, 1973) nebo Mafiáni (Goodfellas, 1990), jsou ovšem zločiny v Zabijácích rozkvetlého měsíce zbaveny jakékoliv stylovosti či žánrové exploatace. Vraždy jsou chladné, bez emocí a maximálně efektivní a jejich mrazivé ztvárnění připomene především Scorseseho předchozí film Irčan (The Irishman, 2019). Vyobrazení násilí je zde syntézou dvou přístupů, které v režisérově filmografii najdeme. Prvním je fyzické násilí, jež prostupuje většinou jeho tvorby; druhým – a mnohem důležitějším – násilí psychické, které mistrně rozvinul v kostýmním dramatu Věk nevinnosti (The Age of Innocence, 1993) či spirituálním Mlčení (Silence, 2016). V aktuálním snímku jde zvláště o momenty, kdy Mollie sleduje milovaného manžela, jak se mění v monstrum, a přihlíží pádu svého kmene.

Zabijáci rozkvetlého měsíce se stejně jako Gangy New Yorku (Gangs of New York, 2002) ohlížejí za kořeny soudobé Ameriky. Zatímco starší snímek sleduje střet konzervativních „domorodců“ a multikulturních přistěhovalců, jejichž krvavé vítězství pomohlo nakonec vybudovat americký národ, Scorseseho poslední dílo zachycuje vymýcení původní americké kultury a zárodky nelítostného kapitalismu, v němž vítězí logika zisku bez ohledu na morální zásady. Ačkoli Scorsese opět zobrazuje organizovaný zločin, celkové pojetí se liší. Páchané zločiny tentokrát mají mnohem větší dopad. Už neovlivňují jen okolí. Katastrofa má mnohem větší měřítko – ovlivňuje i dějiny a jejich výklad. Zároveň nesledujeme vývoj pouličních zlodějů v mafiánské bossy a jejich následný pád. Zločinci jsou po celou dobu na vrcholu a jen tahají za nitky. Ani Ernest nestoupá po žádném mocenském žebříčku – od začátku do konce je Kingovou loutkou.

Nechybí ani Scorseseho oblíbená scéna, kdy protagonista policistům udá spolupachatele. Tímto momentem většina režisérových gangsterek vrcholí. Tentokrát se však dočkáme podvratného závěru, v němž se problémy viníka takto jednoduše nevyřeší. FBI sice dokáže případ rozklíčovat, podílí se však na zatajení celé kauzy, a sama se tak stává spoluviníkem. A vyšetřování je navíc zahájeno až po stížnosti kmene u prezidenta, který situace využije k vylepšení svého mediálního obrazu.

Neúprosná pointa

Scorsese jako eklektický režisér opět podmiňuje veškeré prostředky vyprávění vystižením emocí či situací. Jeho mistrovství spočívá v nenápadnosti a v přesném vedení divácké pozornosti. Opět čerpá ze znalosti klasických titulů a vliv mnoha z nich je zde cítit. Opírá se o hutnou atmosféru a věčné bloudění Hledačů (The Searchers, 1956) Johna Forda; pracuje s nejasností, zda muž po ženě touží z lásky, nebo kvůli penězům, představenou v melodramatu Dědička (The Heiress, 1949) Williama Wylera. Možná nejvýraznější je však vliv Giganta (Giant, 1956) George Stevense, ať už v rovině výpravy, prostředí nebo tématu nelítostného boje o moc a pozemky. Všechny tyto inspirační vlivy Scorsese skládá do velkolepého a svébytného celku.

Režisérova obžaloba obludných a veřejností nereflektovaných zločinů je strhující a zničující zároveň, což umocňuje stylizovaný závěr, koncipovaný jako rozhlasová hra, v níž jsou osudy postav dovyprávěny strohými větami. Hra totiž není o nich, ale o řediteli FBI J. Edgaru Hooverovi a osudy kmene představují jen položku v kariéře mocného bílého muže. Otázka, kdo příběh vlastně vypráví, ostatně prostupuje celým filmem, který nemá jasného vypravěče a v němž se perspektivy střídají. Pointa je neúprosná. Posledním záběrem na tančící kmen nám přesto snímek dává alespoň špetku naděje, že Osedžové ve svém boji vytrvají. Škody způsobené chamtivostí a zamlčováním historie se však smazat nedají.

Autor je filmový publicista.