Setkání s několika obrazy

Když vstoupíme do druhé místnosti výstavy a vymotáme se z bludiště pocákaných igelitů, zaujmou nás barevné pruhy v levém zadním rohu. Mají barvy zvýrazňovačů, přesto jsou jaksi pastelové. Dobrá, tato místnost se věnuje barvám… Ty, ke kterým se právě blížíme, jsou příjemně rozmlžené, navozují mírně funky atmosféru. Snad jsou nanesené přímo na omítce. Uděláme další krok a vidíme, že barvy nejsou homogenní. Jedná se o rastr, o drobné barevné čtverečky… A najednou oko přeostří, bílá mřížka vystoupí do prvního plánu – a my to pochopíme. Od stropu tu, jen pár centimetrů od stěny, visí řídká plastová kanava, na které jsou zářivé barvy nanesené z druhé strany. Bílá omítka je odráží jako jakési velmi nedokonalé zrcadlo!

I takhle může vypadat setkání s uměleckým dílem na výstavě Myšlení obrazem v Galerii hlavního města Prahy (GHMP), v tomto případě konkrétně s triptychem Veils I, II, III (2015) od Václava Krůčka. Slovy lze dojem vyjádřit jen přibližně – somatický, vizuálně zprostředkovaný zážitek nic nenahradí; psaní je žalostně lineární, prostor a čas dovedou frázovat o třídu plastičtěji. To je ostatně jedna z úvah filosofa Miroslava Petříčka, jehož přemýšlení má výstava zprostředkovat. Bohužel se jedná asi o jediné sdělení, které se výstavě skutečně daří předat.

Pro středně nepokročilé

Umění, které se tu sešlo, pochází vesměs od autorů a autorek, jimž se Petříček už dříve věnoval v některém ze svých textů – nikoliv však v samotné knize Myšlení obrazem (2009), kde zmiňuje snad bez výjimky umělce zahraniční. Výběr děl skutečně působí dojmem, jako by kritériem jejich zařazení nebylo, zda dohromady vytvoří dobrou výstavu. Některá díla jsou skutečně skvělá – vedle Krůčkových závěsů zmiňme multimediální instalaci Jany Bernartové z cyklu Tekuté krystaly RGB (2023), vibrující zrcadlo Magdaleny Jetelové, atlas Ovzdušné srážky na území ČSSR (1990) Zdeňka Košky, Baladránovo autoreferenční skladiště Jarmark umění (2023) či úvodní Výtah (2023) Pavla Mrkuse; jiná však působí, že tu jsou jen do počtu. Jako by trio filosof–kurátorka–umělkyně, tedy Miroslav Petříček – Jitka Hlaváčková – Ivana Štenclová, které za výstavou stojí, v průběhu příprav provedlo nejednu výměnu typu: „A co X? Je to kámoš.“ „X? No dobře. Tak tam od něj dáme Y?“ „Y nám nikdo nepůjčí.“ „Zavolám mu… Tak prý můžeme mít Z.“

Na výstavu si rozhodně zajděte, ale čekejte setkání s několika izolovanými pointami, ne se soudržným filosofickým systémem. Třeba náhodné seskupení rostlin, jež dělá společnost dílu z cyklu Inner Feeling (2020) Karímy Al­-Mukhtarové a na něž navazuje instalace Stromky (2019) Dagmar Šubrtové a o něco dál zavěšené skleněné nádoby s bylinami od sester Večeřových, naznačuje, jak by mohla výstava vypadat, kdyby se povedla. Díla zde spolu pouze nesousedí; doplňují se, interagují, komunikují. Vytvářejí – doslova – celek vyšší úrovně.

Petříčkova kniha Myšlení obrazem měla podtitul „Průvodce současným filosofickým myšlením pro středně nepokročilé“; stejnojmenné výstavě se daří být „průvodcem současným uměním pro středně nepokročilé“, ale nic víc. Vlastně z ní čiší urputná snaha přitáhnout příležitostné konzumenty, kteří vzali útokem Niklovy Vikýře, Skálovu Jízdárnu nebo Kinterovo Rudolfinum, a trochu je skrze nenásilný pop­-koncept dovzdělat. To je jistě chvályhodný záměr, ale GHMP by mohla nabídnout něco nového i publiku, které se s výtvarným uměním setkává běžně; zvlášť když Myšlení obrazem dělá na všechny strany ramena, že není pouze výstavou umění, ale také jaksi výstavou filosofie.

Okleštěná moudra

Petříčkova kniha přitom verbalizuje celou řadu netriviálních myšlenek ohledně percepce, mediality, materiality, znakovosti, spolubytí a interpretace, k nimž se od startovní čáry výtvarného umění vybíhá. Výstava takového rozsahu by je mohla dobře ilustrovat, kdyby k tomu díla dostala náležitý prostor (tedy kdyby jich bylo méně a lépe seřazených) a kdyby k tomu návštěvnictvo ob­­drželo zá­kladní vodítka. Třeba kdyby si mohlo na stěnách galerie přečíst Petříčkovy filosofémy s přímými poukazy ke konkrétním dílům. Místo toho jsou ale stěny posety aforismy „ještě slavnějších“ filosofů.

Ani texty v katalogu, který výstavu doprovází (pomiňme, že jsou vytištěné šedě na šedém podkladu, což při jejich délce působí skoro jako schválnost), nedokážou tuto chybějící vrstvu suplovat. Přesto jsou podnětnější než okleštěná moudra, která Myšlení obrazem snižují na úroveň stálé expozice kutnohorského GASKu, kde se to hemží hlubokými vhledy různých Čapků, Havlů či Masaryků. Co má kdo z toho, že si přečte „Jakmile má barva konstitutivní význam pro prostor, má ráz sluchu“ – tedy kromě toho, že to napsal Henri Maldiney? Takový z kontextu vytržený, ale o to pěkněji svítící výkřik více než cokoli jiného sděluje: „Koukejte na mě, jsem filosofický výrok.“ Přitom přesný, programově nekomplikovaný jazyk Petříčkových prací se obskur­nímu vyjadřování, které zavání intelektuální nepoctivostí, vysmívá.

Všechny ty tanečky mezi retinální a konceptuální úrovní, které v Městské knihovně zdařilejší z vystavených děl předvádějí, by rozhodně stály za hlubší rozbor. Na těch pár jedinců, co znají současné umění i Petříčkovo myšlení dokonale, by to asi působilo poněkud polopaticky, všem ostatním by to ale návštěvu výstavy zpestřilo a jasně by to podpořilo záměr, se kterým se kurátorka Jitka Hlaváčková do spolupráce s Petříčkem pustila.

mumok B

Slyšel jsem názor, že Myšlení obrazem dělá dojem střednědobé přehledovky ve Veletržním paláci. Není to pravda. Výstavy v Národní galerii jsou méně nabité co do hustoty „rádoby pecek“ na metr čtvereční, přesto bývají dotaženější a promyšlenější. A v poslední době mívají originální výstavní architekturu, která pracuje i s prvky nad rámec tropů „místnost v místnosti“, „díra ve zdi“ nebo „k dílu se musí po žebříku“. Myšlení obrazem působí mnohem víc „mumokově“, tedy jako výstava ve vídeňském Muzeu moderního umění (mumok), bohužel ale jen jako jedna z tamějších „výplňovek“ v přízemí či suterénu, a ne jako „highlight“ v některém z vyšších pater. Vídeňský mumok je instituce slavná a bohatá, a občas tak sklouzne k výstavě, která jen ukazuje, co všechno si mohou tamější kurátoři dovolit koncentrovat v jediné místnosti. Část děl je úchvatná, z jejich výběru však nevzniká nic navíc. Je to pořád jen výkladní skříň či bonboniéra.

Síla institucí, které se na rozdíl od mumoku neopírají o gigantický sbírkový fond, může být právě v tom, že nejsou nuceny stavět své výstavy kolem slavných děl či slavných jmen. Mohou přicházet se silnými narativy a náplň výstavního prostoru podřizovat snaze o jejich zprostředkování. Přesně to bych od Myšlení obrazem čekal. Nemůžu se však zbavit dojmu, že centrální poselství „s moderním uměním je třeba se setkat“ výstava nakonec artikuluje jako: „Moderní umění nikam nezmizí, takže si ho raději zvykněte užívat, ať pak před známými nevypadáte jako ignoranti.“ Nedá se svítit, GHMP by si měla ujasnit, zda chce být mumokem z roku 2018, nebo něčím, co bude Vídeň Praze závidět.

Autor je evoluční biolog.