Víte, kdy a proč přišli do Československa naši dnešní sousedé s vietnamskými kořeny? Třeba rodina vašeho spolužáka nebo prodavače z obchodu na rohu? Skupina mladých lidí se v rámci projektu Roots of the Future rozhodla věnovat „malým dějinám“ česko-vietnamského soužití.
Máte nějakou oblíbenou historickou osobnost? Děti, které prošly českým školstvím, si mohou vybírat z dlouhé řady jmen: Karel IV., Jan Hus, Marie Terezie, Tomáš Garrigue Masaryk… Některé ale mají problém se s dějinami pojímanými jako příběh etnického národa ztotožnit – třeba proto, že nevypadají jako nikdo z výše jmenovaných.
Díky programu Evropského sboru solidarity jsme proto jako skupina pěti mladých lidí založili projekt Roots of the Future. Naším cílem bylo zachytit metodou orální historie příběhy vietnamských přistěhovalců první generace. Chtěli jsme tak mladým českým Vietnamcům a Vietnamkám pomoci pochopit, kdy se jejich komunita stala součástí české historie, a představit jim jejich rodiče jako spolutvůrce našich nedávných dějin. Prezentací těchto příběhů na kulturních akcích a sociálních sítích jsme také chtěli přispět k porozumění mezi vietnamskou komunitou a českou majoritou, i mezi místními Vietnamci první a druhé generace. A zároveň jsme sami mezi sebou zvolna překonávali bariéry ostychu, předsudků a obav.
Zaměřili jsme se na dějiny, které může zkoumat každý z nás – na rodinnou historii. Jaká byla naše motivace? „Zvnějšku nevypadáme jako klasičtí Češi, ale uvnitř se tak někteří z nás cítí díky vlivu kultury a tradic, jež nás v dětství obklopovaly. Jelikož jsem vyrůstala převážně mezi Čechy, pomalu jsem se od své vietnamské identity vzdalovala,“ vysvětluje Mai Tranová. A proč se do projektu zapojil Martin Zelinka? „Netušil jsem, kde se v Česku vzala tak velká vietnamská diaspora, za což jsem se jako vystudovaný historik styděl. Zároveň jsem si uvědomil, že moje vztahy s Vietnamci jsou dost povrchní a nemám mezi nimi žádné kamarády,“ říká k začátkům projektu.
Země hojnosti
Vietnamští členové týmu nejprve začali zpovídat své rodiče. Zajímaly je vzpomínky na jejich dětství a dospívání ve Vietnamu, na příchod do tehdejšího Československa a integraci do české společnosti. Zároveň jsme v Praze a Českých Budějovicích pořádali akce pro veřejnost, kde se potkávali Vietnamci a Češi. Mluvili jsme zde o vietnamské kultuře a počátcích spolupráce mezi oběma socialistickými státy. Politické dějiny, které jsme si nastudovali z veřejně dostupných pramenů, jsme doplňovali o takzvané malé dějiny, tedy vzpomínky na každodenní život vietnamských příchozích do Československa.
Rodiče svým dětem vyprávěli zejména o těžkých začátcích v práci či ve škole a také o potížích při učení jazyka. Časté byly i vzpomínky týkající se gastronomických odlišností. Partu vietnamských učňů na jejich první zastávce u Znojma například nepříjemně překvapil přeslazený ovocný čaj, na který si malí Češi navykají už od školky. „Podle táty se tehdy všichni kluci po prvním doušku hrozně zašklebili a shodli se, že se to nedá pít,“ říká Mai Tranová. Někteří nově příchozí, zvyklí na skromné poměry ve válkou vyčerpaném Vietnamu, byli nicméně příjemně zaskočeni hojností potravin: „Mého tátu fascinovalo, že dostal k obědu celé kuřecí stehno. Ve Vietnamu rozhodně nejedli maso často, a když už, tak ho bylo málo,“ zmiňuje Filip Le.
A jak probíhalo soužití s českou společností? Oproti našemu očekávání se ve vyprávěních neobjevily vyloženě negativní vzpomínky nebo zkušenosti s rasismem. Naopak, někteří z rodičů vyprávěli o gestech přijetí ze strany majority. „Můj taťka rád vzpomíná na to, jak jim sousedi nechali za oknem košík s vajíčky. V tu chvíli to pro něj byl symbol přijetí,“ popisuje Mai. To samozřejmě nutně neznamená, že by čeští Vietnamci nezažili odmítání nebo diskriminaci. Možná jen nechtěli své děti těmto vzpomínkám vystavit.
Jeden domov, dva světy
Důležitou součástí projektu je i samotný čas strávený s rodiči. Mladí Vietnamci, kteří již vyrůstali v Česku, se dostávají do dvojích kleští. Na jedné straně na ně tlačí česká společnost, aby přijali její hodnoty, zvyky a chování; z druhé strany na ně doléhají často přísné požadavky rodičů, kteří pro své děti chtějí lepší budoucnost. Ve vietnamské kultuře je navíc stále velice akcentovaná úcta k starším, což může vést až k pocitu selhání. Ani rodiče to však nemají jednoduché, protože děti, které se stydí za svou jinakost, na ně přenášejí svou frustraci. „Na základce jsem chtěla za každou cenu zapadnout. Moje školní prostředí pro mě znamenalo celý svět. Ptala jsem se sama sebe, proč naši nemůžou být stejní jako rodiče českých kamarádů, zlobila jsem se na ně,“ říká Vân Anh Tranová, které až vyprávění rodičů o životě ve Vietnamu pomohlo pochopit, v jak moc odlišném světě vyrůstali a proč jsou pro ně důležité hodnoty a kulturní vzorce, které ona měla problém přijmout.
Ne vždy je ale efekt rozhovoru takto přímočarý: „Nemyslím si, že rozhovory, které jsem vedla v rámci projektu, mi nějak zvlášť pomohly sblížit se s rodiči. Už předtím jsem chápala, že jejich život ve Vietnamu ani začátky v Česku nebyly zrovna lehké. Takže jsem si neřekla: ‚Tak, teď už vím, jak těžké to měli, a jsme si proto bližší‘,“ shrnuje svou zkušenost Linh Be.
Smyslem příběhů tradovaných v rodinách nezřídka bývá potřeba zdůvodnit a „legitimizovat“ nějaký rodinný zvyk nebo hodnoty. Typické jsou také poučky, čeho všeho si mají mladí lidé vážit, protože předchozí generace to neměly: možnosti studovat, cestování, materiálního dostatku a podobně. „Rodiče mi často vyprávěli příběhy ze své minulosti, aby mě ukáznili. Třeba mi říkali, že v mém věku trpěli nedostatkem jídla, a já si vymýšlím, že něco nechci jíst,“ uvádí Vân Anh. „Jindy byl ale z jejich vzpomínek cítit prostě jen stesk po vzdáleném domově. Třeba když máma vzpomínala, jak za horkého dne lovili kraby, aby si z čerstvého masa uvařili polévku. V takových chvílích jsem si říkala, jaké by to bylo, kdybych se narodila ve Vietnamu. Kontrast mezi jejich světem a světem mého dětství je ohromný.“
Nikomu nic nedlužím
Ačkoliv se Češi a Vietnamci běžně potkávají v různých rolích, většinou jde o interakce, při kterých nedochází k větší kulturní výměně. Tuto situaci jsme chtěli aspoň v malém měřítku změnit a dosáhnout takové úrovně sdílení, kdy si obě strany uvědomí, že se od sebe mohou učit. „Pro mě bylo zajímavé, jak důležitá je ve vietnamské kultuře rodina a s tím související společné stolování. To je něco, čím se jako Češi můžeme inspirovat, protože tady do sebe jídlo každý spíš rychle nahází, než aby ho bral jako společenskou událost,“ podotýká k tomu Martin Zelinka. „Na straně Čechů bohužel panuje strach se ptát, na straně Vietnamců zase ostych, jestli jejich život Čechy zajímá.“
A jak vidí česko-vietnamské vztahy Linh Be? „Češi nás někdy vnímají jako tichou pracovitou menšinu, ale nemyslím si, že bychom se takhle sami popsali. Když se nás někdo zeptá, rádi mu odpovíme. Ale většinou se lidé bojí. Zároveň je pravda, že je zapotřebí empatie a respekt k odmítnutí. Když po mně někdo chce, abych řekla něco vietnamsky, můžu, ale nemusím mu vyhovět. Nikomu přece nic nedlužím.“
Díky svému ročnímu projektu jsme otevřeli diskusi o identitě druhé generace Vietnamců a Vietnamek v Česku, prohloubili mezigenerační porozumění a navázali nová přátelství. Uvědomili jsme si, jak je důležité dát mladým lidem možnost přemýšlet nad tím, kým jsou. Přitom etnicita je pochopitelně jen jednou z mnoha možností, jak se lidé vnímají. Ani v našem týmu proto nešlo jen o to, kdo je Vietnamec a kdo Čech, ale třeba kdo je introvert, kdo umí udělat vědeckou rešerši a kdo grafiku. Zkoumání vztahů obou etnik tak stálo na začátku hlubšího procesu vzájemného poznávání. Právě společná účast na podobných občanských projektech by přitom mohla být způsobem, jak se naučit žít v této zemi spolu, nikoliv jen vedle sebe.
Autorky a autoři jsou členy organizace Roots of the Future.
Evropský solidární projekt Roots of the Future finančně podpořila Evropská unie.