Kresba Veronika Dub
V rámci šetření Naše společnost, které Centrum pro výzkum veřejného mínění provedlo mezi koncem května a koncem července, se ukázalo, že Češi a Češky levici moc nefandí. Jednalo se o průzkum spočívající v sebezařazení respondentů na jedenáctibodé škále, kde čísla 1 až 5 představovaly levici, bod 6 označoval politický střed a čísla 7 až 11 pravici. K levici se podle průzkumu řadí necelých 23 procent občanů, k pravici 44 procent. Jako politický střed vidí sebe samé čtvrtina respondentů. Pro sociální demokracii to není vůbec dobrá zpráva a pro levici jako celek jakbysmet. Byť sebezařazení nemusí nic moc vypovídat o hodnotách, něco nám to o společnosti říká.
Kromě obecné statistiky tisková zpráva obsahuje několik podrobnějších analýz. Asi nejzajímavější je longitudinální sledování vývoje sebezařazení respondentů v posledních dvaceti letech. V tomto období najdeme jen dvě epizody, kdy se občané řadili spíše k levici než na pravici: od konce roku 2008 do června 2009 a pak od ledna 2012 do léta 2014. Nejlevicověji se lidé viděli v letech 2012 a 2013.
Důležitější než tato období jsou ale trendy, které z dat vyčteme. Mezi lety 2004 a 2007 jsou výsledky pravice velmi silné, pohybují se nad 40 procenty, zatímco levice prožívá krizi. Vládne sice Paroubek, ale na nástup se chystá Topolánkova ODS. Od druhé poloviny roku 2007 nicméně levice výrazně posiluje – tehdy Topolánkova vláda prožívá krizi. Ve volbách v roce 2010 sice vítězí ČSSD, ale vládu sestavuje ODS s novými stranami TOP 09 a Věci veřejné. Následné tříleté období Nečasovy vlády bylo provázeno nejen všemožnými skandály, ale hlavně pokusem o neoliberální reformy a politiku škrtů. Kabinet se tehdy pokusil ve středoevropských podmínkách omezit veřejné výdaje na školství, zdravotnictví, sociální služby a podobně, jak to známe z osmdesátých let ve Velké Británii či Spojených státech. Došlo na pokusy o zavedení školného na vysokých školách, privatizaci zdravotnictví, omezení sociálních služeb i viktimizaci nezaměstnaných. Nečasův kabinet se v zásadě snažil uskutečnit to, co Klaus a jeho suita hlásali o dekádu dříve, jakkoli Klasovy vlády byly v mnoha ohledech poměrně sociálně citlivé, respektive opatrné, zřejmě ve snaze nenaštvat obyvatelstvo při transformaci ekonomiky v kapitalismus bez přívlastků.
Nečas v zásadě neuspěl a během jeho funkčního období došlo k nebývalému posílení levice. Nejenže se zformovalo relativně silné občanské hnutí, které se spojilo s odbory, ale také začalo docházet k posunu v diskursivních strukturách společnosti. Zdálo se, že se hroutí, nebo alespoň oslabuje, primitivní antikomunismus, který sloužil jako nástroj k vylučování z veřejné debaty. Veřejní intelektuálové se tehdy naučili používat termín neoliberalismus a k levici se na přelomu let 2012 a 2013 hlásilo přes 41 procent respondentů, zatímco k pravici jen něco málo přes 27 procent. Od druhé poloviny roku 2014 ale začíná ostrý sešup a procento příznivců levice se v podstatě kontinuálně už skoro deset let snižuje. Co to znamená? Jak je možné, že v situaci, kdy společnost prožila krizi spojenou s pandemií covidu a téměř každý se setkal s nějakou formou nouze, levice stále oslabuje?
Od roku 2021 vládne Fialova vláda, která disponuje pohodlnou většinou v Poslanecké sněmovně. Nejprve se musela vyrovnat s koncem pandemie a následným začátkem ruské agrese na Ukrajině, kdy se jasně ukázalo, že společnost není jen souhrn jedinců či rodin. Následně ovšem zemi zasáhla výrazná inflace, původně navázaná na zdražování energií. Aktuálně je dokončován konsolidační balíček, který v mnohém připomíná politiku Nečasovy vlády. A přesto se většina občanů identifikuje s pravicí či politickým středem. Čím si vysvětlit, že ve chvíli, kdy se opakovaně vyjevuje, že představy o individualistickém konzumním životě nejsou udržitelné, posilují právě pravice a politický střed? A co s tím může levice dělat?
S Marxem řečeno, jde sice o jevy v základně, ale problém vznikl vyklizením pole v nadstavbě. Je to důsledek netematizovaného třídního vědomí a nerozvíjení levicových pojetí světa. Dominantní pojetí lidského života je nyní veskrze individualistické. Neoliberalismus sice za Nečase nakonec nevyhrál v politickém kolbišti, avšak levice v následném období své ideologické převahy této situace nevyužila a nerozvinula vlastní výklad světa. Soustředila se spíše na každodenní technologii moci. Toto vyklizení ideologického pole levicí a přijetí v zásadě pravicového výkladu demokracie, politiky a světa otevřelo prostor pro neustálé střídání poloh Andreje Babiše, jehož hnutí ANO do značné míry „vyluxovalo“ levicové voliče. Důraz na odbornost namísto ideologie, projevující se jak u sociální demokracie, tak třeba u Pirátů, vedl k posílení politického středu.
Řešení současných výzev, jako jsou chudoba, klimatická krize nebo oslabování důvěry v demokracii, je v zásadě postaveno na tom, že je třeba je pojímat jako kolektivní jevy. Nejistotu, kterou život v současnosti přináší, nejsme s to řešit na individuální rovině. Je historickou úlohou intelektuální a politické levice najít cestu, jak společnosti ukázat, že cesta vede přes solidární a spravedlivé instituce a kolektivní řešení. Musíme si uvědomit, že břímě i privilegia je nutné sdílet. Levice proto musí ukazovat, v čem všem je neoliberální individualismus neudržitelný. To je základ pro další kroky v politické realitě.
Autor je spolupracovník redakce.