Trauma porážky

Pro Spojené státy je vietnamská válka dodnes trauma. Dobře to ilustruje americká kinematografie – když odhlédneme od ojedinělých pokusů o heroicko­-apologetické pojetí, jako jsou bizarně špatné Zelené barety s Johnem Waynem, zjistíme, že ikonická filmová díla jako Apokalypsa, Lovec jelenů, Četa, Olověná vesta nebo Rambo zobrazují vietnamský konflikt coby otevřenou ránu. Doba, kdy válka i odpor proti ní vrcholily, byla v Americe věkem deziluze. Vraždy Martina Luthera Kinga jr., Roberta Kennedyho a řádění Mansonovy rodiny a Zodiaka ukončily optimistickou poválečnou éru. Kissingerovo obratné zahraničněpolitické manévrování nicméně dokázalo z ukončení války vytěžit maximum a díky souběžné triangulaci bipolární politiky zapojením Číny zabránit tomu, aby se z Vietnamu stala čistá prohra. Přesto nešlo popřít, že nejmocnější stát světa utržil porážku od zaostalé rolnické země. Konflikt, který z vietnamské perspektivy začal už v roce 1945, mapuje na více než osmi stech stranách své práce Vietnam 1945–1975. Podrobné dějiny tragické války (Vietnam: An Epic Tragedy 1945–1975, 2018) zkušený novinář a válečný historik Max Hastings.

Dvě války

Ačkoli pro Vietnamce šlo v podstatě o jeden konflikt, v Hastingsově podání jsou obě fáze války, „francouzská“ a „americká“, jasně odlišeny. Zatímco Francouzům šlo o udržení koloniálního impéria, Američané se snažili, vedeni těmi nejupřímnějšími motivy, Vietnamu pomoci. Bitva u Dien Bien Phu byla nevyhnutelným důsledkem soumraku impérií (a francouzské neschopnosti odejít z Indočíny včas, jako to dokázali Britové z Indie), americkou porážku způsobil rozklad v zázemí a neobratnost ve vztazích k jihovietnamskému spojenci.

Hastings, který vietnamskou válku sám zažil jako válečný korespondent, vedl úctyhodné množství rozhovorů s aktéry bojů na obou stranách a právě v tomto ohledu je jeho kniha nejpřesvědčivější. Méně přesvědčivá je z hlediska politického pozadí konfliktu. Hastings implicitně zaujímá americkou perspektivu – odsuzuje francouzskou fázi války, jejímž cílem bylo udržet koloniální impérium, kdežto tu americkou má sklon vnímat jako v podstatě idealisticky motivovanou snahu pomoci vietnamskému lidu.

Z jeho líčení však není zcela jasné, k čemu Američané hodlali Vietnamcům dopomoci – sotva ke svobodě či demokracii, když na jihu podporovali vojenskou diktaturu, která navíc důvěru lidu rozhodně neměla. Spíše než zájmy Vietnamců byli motivováni obavami z šíření komunismu a paranoiou z dominového efektu, který by se v jihovýchodní Asii spustil, kdyby ve Vietnamu komunisté zvítězili. Ostatně paranoidní rys byl v americkém angažmá v Indočíně přítomen od jeho počátku v době mccarthismu.

Hastings sugestivně ukazuje, že američtí vojáci až do konce bojovali statečně a s nemalou dávkou sebeobětování, zatímco všechny severovietnamské ofenzívy z vojenského hlediska selhaly. Jejich význam podle něj spočíval hlavně v tom, že se stávaly (klamnými) argumenty pro tu část americké veřejnosti, která nebyla ochotna setrvání v konfliktu podporovat. Válku podle něj neprohráli vojáci, ale nepochopení liberální části Ameriky, komu jejich armáda v zámoří čelí.

Napalmem k svobodě

Nelze popřít, že válečné zločiny americké armády a jejích jihovietnamských spojenců byly na rozdíl od těch severovietnamských rozsáhle medializovány. Ačkoli však mediální obraz války nepochybně šel vstříc zájmům Severního Vietnamu, skutečný problém spočíval v tom, že způsob vedení války zpochybňoval morální zdůvodnění americké přítomnosti. Komunisté se sice dopouštěli nesčetných krutostí, byli to však Američané, kdo deklaroval, že Vietnamcům přináší svobodu. A to se ovšem obtížně slučovalo se směsí pohrdání a nenávisti, kterou američtí vojáci pociťovali k místním. Jejich postoj byl možná lidsky pochopitelný v situaci, kdy civilní obyvatelstvo podporovalo partyzány, ve výsledku však působil o poznání hůř než zločiny komunistů. Omlouvat masakry nesmiřitelností třídního boje či národněosvobozeneckou rétorikou je možná cynické, nevede to však k tak hlubokému vnitřnímu rozporu jako tvrzení, že vietnamské děti zachraňujete před komunismem tím, že na ně házíte napalm.

Hastings zkrátka přehlíží, že opozice proti válce nebyla motivována jen romantizací Ho Či Mina a sebemrskačstvím americké studentské levice, ale mírně řečeno problematickými prostředky, jimiž Spojené státy přinášely vietnamskému lidu svobodu. Mezi lety 1965 a 1975 shodily Spojené státy na Vietnam, Laos a Kambodžu víc bomb, než bylo použito v Evropě a Asii během celé druhé světové války.

Deziluzi z války v USA prohluboval jak přísun informací, které se dostávaly do médií a jež ve svobodné společnosti nešlo zastavit, tak skutečnost, že navzdory snahám o vietnamizaci konfliktu byl Jižní Vietnam postupem času stále méně schopen vést válku sám – v nemalé míře v důsledku toho, že tamní režim byl občany (ne zcela neoprávněně) považován za loutkovou a zkorumpovanou vládu, kterou drží u moci výhradně její zámořský spojenec. Jižní Vietnam zkrátka postrádal raison d’être, který by překračoval hmotný prospěch svých představitelů.

Postkoloniální perspektiva

V rámci bipolárního rozdělení světa představovali Severovietnamci primárně komunisty a jejich snaha sjednotit zemi znamenala rozšiřování globálního komunistického panství. S ohledem na probíhající dekolonizaci bylo však stejně dobře možné vnímat nejen Vietnam, ale také Čínu či Koreu jako součást antikoloniálního a národněosvobozeneckého boje, pro který se sovětský komunismus stal užitečným nástrojem. Sami Sověti dekolonizaci sice podporovali, sledovali přitom ovšem vlastní zahraničněpolitické cíle, jak ostatně ukazuje roztržka s Čínou na konci šedesátých let. Ve skutečnosti se obě roviny prolínaly, Hastings však vidí ostře pouze první z nich.

Postkoloniální perspektiva v jeho knize výrazně schází. Že ji nelze přehlédnout, jasně ilustruje disproporce ztrát, charakteristická pro koloniální války: zatímco Američané ve válce přišli o padesát osm tisíc vojáků, dnešní vietnamské zdroje uvádějí v obou částech tehdy rozdělené země až tři miliony civilních i vojenských obětí. Z pohledu USA spočívá význam konfliktu v tom, že se americký národ poprvé musel konfrontovat s traumatem porážky; z postkoloniálního hlediska zemí jde o příběh zaostalé zemědělské země, která si nejprve dokázala vybojovat nezávislost na koloniálním impériu a následně úspěšně vzdorovat největší vojenské a průmyslové velmoci světa. Válka ve Vietnamu je důležitá nicméně také s ohledem na to, že ukazuje, jak riskantní je i pro velmoci pouštět se do válek z pochybných důvodů a jak obtížné je pak z takových konfliktů vycouvat kvůli problému „utopených nákladů“. Bohužel, jak ukazují poslední desetiletí, žádné poučení z ní vyvozeno nebylo.