Válečný historik Max Hastings ve své knize Vietnam 1945–1975 rozebírá vietnamskou válku na více než osmi stech stranách. Cenná jsou především svědectví přímých účastníků obou stran konfliktu, ovšem interpretace politického pozadí zůstává poplatná doktríně Spojených států. Práce navíc postrádá postkoloniální perspektivu.
Pro Spojené státy je vietnamská válka dodnes trauma. Dobře to ilustruje americká kinematografie – když odhlédneme od ojedinělých pokusů o heroicko-apologetické pojetí, jako jsou bizarně špatné Zelené barety s Johnem Waynem, zjistíme, že ikonická filmová díla jako Apokalypsa, Lovec jelenů, Četa, Olověná vesta nebo Rambo zobrazují vietnamský konflikt coby otevřenou ránu. Doba, kdy válka i odpor proti ní vrcholily, byla v Americe věkem deziluze. Vraždy Martina Luthera Kinga jr., Roberta Kennedyho a řádění Mansonovy rodiny a Zodiaka ukončily optimistickou poválečnou éru. Kissingerovo obratné zahraničněpolitické manévrování nicméně dokázalo z ukončení války vytěžit maximum a díky souběžné triangulaci bipolární politiky zapojením Číny zabránit tomu, aby se z Vietnamu stala čistá prohra. Přesto nešlo popřít, že nejmocnější stát světa utržil porážku od zaostalé rolnické země. Konflikt, který z vietnamské perspektivy začal už v roce 1945, mapuje na více než osmi stech stranách …
