Bezprecedentní vraždění Hamásu na území Izraele spustilo odvetu židovského státu, která nemá v historii nejdelšího blízkovýchodního konfliktu obdoby a kterou provází značné množství civilních obětí. Současné dění je však i přes jeho tragičnost třeba nahlížet v historickém kontextu, který nikdy nebyl černobílý.
Celý svět šokovaly otřesné záběry ze 7. října, kdy se palestinským ozbrojencům podařilo prolomit hranici Gazy a následně povraždit 1400 lidí. Útok na účastníky hudebního festivalu a přilehlé rezidenční oblasti mohl leckomu svou brutalitou připomínat metody teroristů z Islámského státu a z pochopitelných důvodů vyvolal především na Západě vlnu solidarity s Izraelem. Ne však nadlouho. Po zkušenostech s posledními izraelskými ničivými válkami proti Hamásem ovládanému pásmu Gazy (v letech 2009, 2012 a 2014) muselo být každému jasné, že tvrdá odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Izraelská vláda, sestavená z nejradikálnějších ultrapravicových elementů v dějinách židovského státu, odpověděla vyhlášením totální války hnutí Hamás.
Opakování tragédie
Necelé tři týdny po strašlivém masakru si izraelská odveta vyžádala (dle ministerstva zdravotnictví v Gaze) až osm tisíc životů Palestinců, přičemž téměř polovina budov ve dvoumilionové palestinské enklávě byla buď poničena, nebo zcela srovnána se zemí. Izrael také odřízl Gazu od dodávek vody, plynu i elektřiny, což mnohé lidskoprávní organizace považují za kolektivní trest a válečný zločin. Každý den zaplavují internet děsivé záběry, které připomínají Asadovo bombardování během syrské občanské války či ruské kobercové nálety na čečenské hlavní město Groznyj. Jisté je, že v Gaze při izraelském bombardování umírají civilisté včetně dětí – ti podle palestinských údajů tvoří drtivou většinu obětí.
Izraelci začali v rané fázi operace nazvané Železné meče vyzývat občany severních oblastí Gazy, aby se přesunuli na jih. Mnozí Palestinci v tom vidí etnickou čistku a reminiscenci na Nakbu v roce 1948, při které uprchlo ze svých domovů až sedm set tisíc Palestinců. Obávají se, že jim po tomto vysídlení nebude umožněn návrat zpět. Izraelcům by navíc vyhovovalo, kdyby sousední Egypt a Jordánsko začaly přijímat palestinské uprchlíky. Právě vize Palestinců „dočasně“ vysídlených do okolních zemí umocňuje obavy z opakování utrpení let 1948 a 1967.
Co chce Hamás a co Netanjahu?
Můžeme pouze spekulovat o tom, co bylo spouštěčem teroristického útoku na civilisty. Hamás takto brutálním útokem nezačal žádný z minulých konfliktů. Některé velké ozbrojené střety dokonce zahájil Izrael, nikoli radikálové z Hamásu. Na podzim roku 2012 například Izrael porušil příměří, když usmrtil leteckým úderem Ahmada al-Dža’abarího, druhého nejdůležitějšího muže ozbrojeného křídla Hamásu. Nyní však není pochyb o tom, že konflikt vyprovokovali islamisté z Hamásu. Možná se chtěli vrátit do popředí ozbrojeného boje proti izraelské okupaci. V poslední době totiž iniciativu převzaly menší nezávislé skupiny na Západním břehu, z nichž nejvýznamnější se nazývá Lví doupě. Hamás tak byl zastíněn aktivitou ozbrojených skupin z Dženínu a Nábulusu, kde během posledních let a měsíců vzniklo nové ohnisko odporu proti izraelské okupaci.
Izraelští vládní představitelé i jejich západní spojenci nynější násilnosti rámují pouze útokem Hamásu. Ačkoli vraždění a unášení izraelských civilistů nelze ospravedlnit, platí, že se útok vedený z pásma Gazy, které je více než půl druhé dekády pod totální blokádou, nestal ve vakuu. To ostatně zmínil i generální tajemník OSN António Guterres, za což sklidil velkou kritiku Izraelců. Rámování celého konfliktu, které tvrdí, že kořenem všech problémů je Hamás, je nicméně scestné. Připomeňme, že Západní břeh kontroluje palestinská samospráva v čele s Mahmúdem Abbásem, která židovský stát nijak neohrožuje, a naopak kooperuje s izraelskými bezpečnostními složkami. Ani to však neumenšuje utrpení tamních Palestinců a intenzita vojenské okupace a osadnické kolonizace stále narůstá. Izraelští osadníci, posílení agresivní rétorikou ultrapravicové vlády, terorizují palestinská města a vesnice v čím dál větší míře. Jako příklad můžeme uvést pogrom osadníků vůči sedmitisícovému městečku Huwára, kde loni na jaře židovští osadníci zapalovali auta i obchody.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu čelil v minulých měsících celostátním demonstracím kvůli plánovaným autoritářským reformám, které měly posílit jeho pravomoci (zejména v soudnictví). Nyní, po útocích Hamásu ze 7. října, ho spousta lidí v Izraeli obviňuje z nekompetentnosti: tajné služby dlouho plánovaný útok Hamásu nezaznamenaly a armáda byla na jižní hranici s Gazou téměř nepřítomná. Netanjahu tak nyní v Gaze bojuje také o vlastní pozici – musí ukázat nějaké hmatatelné výsledky. Těžko říct, jestli on sám ví, čeho konkrétně chce vojenskou operací docílit. Je to totální porážka Hamásu, vysídlení tamního palestinského obyvatelstva (tedy etnická čistka), či trvalá vojenská přítomnost? Dodejme, že v případě, že by byl Hamás kompletně poražen a Palestinci v Gaze zůstali, musel by Izrael za tamní obyvatelstvo převzít odpovědnost, čemuž se léta vyhýbá.
Autor studuje arabistiku na FF UK.