Vietnamci jdou nahoru

Po dokončení krátkometrážního snímku Bo Hai jste před šesti lety v rozhovorech zmiňoval, že nechcete být spojován pouze s vietnamskými tématy. Nyní ale točíte film o vietnamské rodině inspirovaný osobními zkušenostmi. Proč jste se rozhodl k tématu vrátit?

Po premiéře filmu Bo Hai na festivalu v Jihlavě jsem dával jeden rozhovor za druhým. Stále stejné otázky, pořád jsem odpovídal to samé, a tak jsem se trochu zapřel. Zhruba po roce jsem ale cítil, že jako celovečerní debut musím udělat film, který vychází ze mě. Bude to český film, ale z mého pohledu. Nic jiného vlastně neznám. Byla by to promarněná šance – nenatočit film z pohledu insidera, který nebude jen o tom, že Vietnamci jsou překupníci a podobně.

Souviselo vaše rozhodnutí i s tím, jak jsou Vietnamci v tuzemské tvorbě reprezentováni? Od uvedení Bo Hai vznikly i některé vážnější filmy z prostředí vietnamské komunity, třeba krimi Miss Hanoi.

Beru je stále jako výlet do exotiky. Pokud autor neprožil půlku života ve vietnamské komunitě, střílí od boku. Nechci se opakovat, ale cítím, že debut by měl odrážet mou zkušenost.

Bo Hai byl hodně osobní snímek – hráli v něm váš otec i bratr, vznikal improvizovaně, a i proto působil na tuzemské poměry nezvykle autenticky. Nyní opět pracujete s neherci, kladete důraz na improvizaci…

Pokud chcete udělat film z komunity, musíte si v ní vybrat lidi, kteří se hodí pro daný charakter, aby nemuseli hrát nikoho jiného, než jsou sami. To je také důvod, proč jim nedávám číst scénář – mám pocit, že by se do toho zamotali a nehráli by sami sebe.

Zmiňoval jste, že scénář nečetlo moc lidí přímo z vietnamské komunity. Souvisí to nějak s vaším vztahem k ní?

Tohle už jsem si srovnal a už to pro mě není otázka. Ten snímek se netýká identity, toho, jestli jste Vietnamec, nebo Čech. Středobodem je rodina, ale postavy neřeší, kam patří víc a kam méně.

Komplikovanému vztahu k otci se věnovala také režisérka Diana Cam Van Nguyen v animovaném filmu Milý tati. Ačkoli je generační střet běžné téma mladých umělců, nemáte pocit, že pro Vietnamce vyrůstající v Evropě je to téma přece jen citlivější?

Stoprocentně. Když jsem hledal herce do nového filmu, jeden z nich mi řekl, že má se svým otcem úplně stejný vztah jako hrdina. Všichni se na to téma hned napojili, vůbec jsem nemusel vysvětlovat, o co jde. První reakce byla: Jasně, to jsem zažil, pojďme to natočit. Když mi bylo pět, na tržnici se roznesla zpráva, že celníci zabavují zboží. Živobytí tu bude nanic, radši se pojistěte a pošlete své děti do Vietnamu, aby tam začaly chodit do školy… V té době putovalo hodně dětí zpátky, k babičkám a tetám. A to už něco vypovídá o důvěře mezi dítětem a rodičem. Ve vietnamské komunitě je běžné, že jakmile někdo něco udělá, ostatní to kopírují. I mě poslali zpět, ale moje česká chůva přemluvila tátu, aby mě vzal zpátky. Nakonec jsem do první třídy nastoupil tady. Můj debut zachycuje pocit, že vás zradil rodič.

Snímek Bo Hai se zaobíral rozpory mezi otcem a synem, ale důležitý byl i moment smíření. Jak probíhalo natáčení takto autobiografického filmu s vlastním otcem?

Tehdy už byly naše vztahy dobré. Táta do toho šel a chodil spát ve tři ráno, protože jsme točili dlouho do noci. Myslím si, že to byla z jeho strany oběť, byť mi to nikdy neřekl přímo… Bylo v tom gesto pomoci. Ale nemám pocit, že by si rodiče uvědomovali třeba to, že poslat dítě v pěti letech do Vietnamu je špatné. Musíte vydělávat, splatit dluh, a pokud je budoucnost nejistá, děláte to vlastně z lásky. Chráníme tě, tak tě pošleme do Vietnamu… Totéž udělala nedávno jedna z našich hereček. Když jsme připravovali teaser, měla dítě u sebe, když jsme točili film, už bylo na rok ve Vietnamu.

Na FAMU jste byl jen semestr – tehdy jste říkal, že vám vadí jistá zkostnatělost, to, že třeba reklama je tam sprosté slovo. Jak se na tu zkušenost díváte zpětně?

Naučil jsem se tam stříhat a točit lepší filmy, než bych dělal bez toho. Trávil jsem tam hodně času, nasál spoustu informací, četl knihy, ke kterým bych se jinak nedostal. Poté jsem se pět let věnoval reklamě, komerci. A zjistil jsem, že už to nechci dělat.

S kolegou Tomášem Bláhou jste pro zakázkové práce utvořili duo Novák & Nguyen. Je to jen vtípek s využitím nejběžnějších příjmení obou zemí, nebo pro vás byla hra s národní identitou důležitá i jinak?

Duo jsme založili, ale já před dvěma lety utekl. Začalo mě to prostředí štvát, takže jsem na­bídl své místo bratrovi. Oni se mezitím rozjeli, takže někdy můžu zalitovat, že už nejsem u toho. Ale naučil jsem se tam akorát oblbovat lidi. Obrovské úsilí věnujete jen tomu, aby někdo koupil váš nápad. Vždycky když jsem dotočil reklamu, říkal jsem si: To je sračka. Měl bych toho nechat.

V jaké fázi práce na filmu aktuálně jste?

Začali jsme stříhat a za dva týdny poletím na poslední dotáčky do Vietnamu. Nápad na film vlastně vznikl, když jsme začali objíždět festivaly s Bo Hai. Byli jsme někde s režisérem Michalem Blaškem, máme společného kameramana. On byl vždycky o krok napřed. Už měl napsaný svůj debut Oběť, a tak jsem si řekl, že se nenechám zahanbit. A začal jsem psát svou nostalgii z roku 2001. Trvalo to asi šest let. Je to odraz mého dětství – s producentem Lukášem Kokešem to nazýváme autofikce. A taky je to trochu parafráze na Rašómona – příběh vyprávěný pohledy tří různých generací. Zároveň ale jde o film, který chce cílit na nejmladší a nebere si servítky. Jednu postavu hraje kluk, který má krám v domě, kde bydlím. A ten mluví jako dlaždič.

Řekl byste, že se v poslední době nějak mění vztah Čechů k Vietnamcům?

Přijde mi, že Vietnamci jdou stále nahoru. Kdyby před deseti lety přišel Vietnamec do hospody, tak na něj všichni čumí. Teď jsme tam štamgasti. Podle mě lidi propojuje jídlo. I kdyby byl Čech sebevětší rasista, jakmile miluje „phóčko“, je Vietnamec kámoš.

Štve vás něco na Vietnamcích?

Materialismus. Vietnamci se nezdravě ženou za výdělkem. Nejsou lakomí v tom smyslu, že by se nepodělili. Ale někde vzadu mají jakýsi motor, který jim říká: Musíš pořád vydělávat. A pak je tu neochota učit se jazyk. Ale tenhle problém postupně zmizí. Sám už jsem rodič a moje dítě bude mluvit česky i vietnamsky. Jazyková bariéra byl problém první a druhé generace Vietnamců. Dnes je to jiné. Dnešním vietnamským dětem už to ale také nejde tak dobře ve škole. Už nejsou tak motivované – jejich rodiče jsou starší, často zajištění, a tak mají pocit, že po nich převezmou nějaký byznys. A pořád jsou na telefonu. Pro iVysílání České televize teď chystáme seriál o mládeži a depresích, závislosti na telefonech… Chceme ho udělat tak, aby nebyl pro boomery, ale pro generaci Z. Zatím píšeme dva pilotní díly.