Centrum drží otěže výběru

Hned na začátek se musím zeptat: má ještě vůbec smysl dělit uměleckou a galerijní scénu na centrální a regionální?

Jaroslav Grodl (JG): Regionální umění jako terminus technicus existuje. Pořád se můžeme setkat s tím, že kolegové v Ostravě budou mluvit o Praze jako o centru a zároveň si stýskat, že jim se význam upírá. U nás na Vysočině nemáme ani města jako Ostrava, takže z mé perspektivy to samozřejmě zní zvláštně. Odsud se prostě Ostrava jednoznačně jeví jako kulturní centrum, rovnocenné Praze nebo Brnu. Anebo to lze vnímat tak, že až na Prahu je všechno jedna velká kulturní periferie. A takhle si s členěním na centrum a region jde hrát. I proto má pořád smysl se ho držet.

Zajímalo vás jako kurátora pracujícího ve významné regionální galerii v Jihlavě, co se děje v centru, jen proto, abyste to mohl přenést na úroveň regionu? Anebo je to jen taková setrvalá představa, že regionální galerie s určitým zpožděním dohánějí dění v kulturních centrech?

JG: Přirozeně mě zajímá, co se děje v centrech. Zároveň jsem neměl tendenci naskakovat na nějakou tušenou vlnu, protože regionální galerie má i jiné role, například aby ukázala v širším kontextu něco specifického, co se děje v její blízkosti. Svou práci tak můžu vnímat spíš jako doplňování větší mozaiky – na tom je podle mě založena jedinečnost kurátora pracujícího na úrovni regionu.

Musí tedy návštěvník počítat s tím, že do regionální galerie jede pro něco obsahově úplně jiného než do centra? Nebo je rozdíl i v něčem dalším?

Matěj Lipavský (MP): Díky evropským penězům jsou na tom regiony v současné době dobře. Máme výborně vybavené univerzitní kampusy v Plzni nebo v Ústí nad Labem, regionální galerie vydávají skvělé katalogy. Stačí se podívat, jaké výstavní prostory otevřeli teď v Pardubicích, a porovnat je třeba s Veletržním palácem v Praze. Rozdíl je zřejmý na první pohled. Veletržní palác je ruina a polovina prostorů, ve kterých by měla být nejvýznamnější sbírka moderního a současného umění v Česku, je poloprázdná. Člověk kouká do haly a má pocit, že přišel zrovna v zavírací den.

To zní, jako by na tom regiony z hlediska uměleckého dění byly líp než Praha…

JG: Lokálně se může situace skutečně jevit jako nadějnější než v Praze. Je za tím ovšem často šťastná shoda okolností: musí tam být umělecký potenciál, nadšenec, který ví, co dělat, umění nakloněný politik a nejlépe i investor. A i když taková konstelace nastane, stejně to neznamená žádnou jistotu. Projekt může ohrozit například změna politické reprezentace.

S čím se kurátor v regionální galerii musí vypořádat?

JG: Já jsem byl zvyklý na pražskou situaci a moc jsem nevěděl, co od regionálního provozu očekávat. Zájem veřejnosti o umění tu byl pochopitelně menší. Když jsem se zorientoval, došlo mi, že musím být zapálený pro svou věc, ale zároveň moc netlačit na pilu, že musím mít představu o tom, co bych chtěl dělat a jak kultivovat zdejší prostředí. Zároveň jsem poznal, že mám­-li zdolat nejrůznější problémy, které jsem v Praze nemusel vůbec řešit, musím spolupracovat s dalšími s lidmi. Když tohle člověk pochopí, všechno pak jde snáz a rychleji. Je potřeba nebýt akademicky zahleděný do umělecké problematiky, umět pracovat se specifickým sociálním vzorkem a mít z toho dobrý pocit a radost.

Pracujete s těmito zkušenostmi, když momentálně chystáte v jihlavské galerii svou vlastní společnou výstavu?

ML: Spíš využíváme velkorysý prostor, ve kterém můžeme představit svou práci ve větším rozsahu, než je obvyklé.

Věříte, že svou prací můžete proměňovat i to, co bychom mohli nazvat lokální uměleckou scénou?

ML: Často se skloňuje podivný výraz výtvarná scéna, ale nikdo vlastně neví přesně, co to je. Na venkově žijí lidé, kteří – třeba jako Jaroslav – pořádají společná setkání v plenéru, jakási malířská sympozia. Takové akce tu mnohdy fungují po celá desetiletí, tvoří přirozenou součást regionálního výtvarného provozu mimo instituce a často o nich nikdo ani pořádně neví. Někde se přirozeně dělají zajímavější věci, jinde méně, takzvaná výtvarná scéna je nicméně na této úrovni velmi extenzivní a těžko zhodnotit, jak funguje, co ji ovlivní a co naopak úplně mine. Kulturní centrum, a to je pro celý provoz důležité, však drží otěže výběru. Vlastně to lze přirovnat k houbové síti. Je všude, ale my ji vnímáme jen tehdy, když z podhoubí vyroste plodnice. To je ta takzvaná výtvarná scéna. Všechno ostatní je snadné přehlédnout.

A neměly by být regionální galerie mechanismem, který zviditelňuje umělce jinak známé právě jen v rámci regionu?

JG: Hezká představa, ale tak to nefunguje, přestože regionální galerie jsou v ideálním případě „bránou do světa“. Tenhle transfer řeší spíš regionální umělecké školy, které do center posílají studenty. Někteří z nich tam zůstanou a provoz je schlamstne nebo se ocitnou na periferii centra. Jiní se vrátí a obstojí i v regio­nálním provozu, kde se nakonec můžou mít docela dobře a věnovat se tomu, čemu chtějí.

Znáte případ, kdy se to v regionu úplně nedaří?

ML: Příkladem může být osud mého bratra, sochaře, který vyrostl v Praze a žije v Litovli. Měl velká očekávání, ale narazil na tvrdou realitu. Se ženou se podílejí na provozu kulturní kavárny. Podle brněnsko­-pražsko­-berlínských kritérií mají sice super arabiku, v Litovli to ale nikoho moc nezajímá. Pořádali výstavy známých umělců – a nic. Zkoušeli leccos, venkovní výstavy, workshopy pro děti a já nevím co dalšího. Jen literární čtení se uchytila. Až mě někdy překvapuje, jak moc je těžké zprostředkovat v regionu něco, co překračuje horizont roku 1910. Jakmile není na obraze tráva zelená, je to problém.

Galerie a školy v centru i v regionech by měly pomoci dohnat tohle šílené zpoždění veřejnosti, která současnému umění mnohdy zcela upírá legitimitu. Lidé se mě například pořád dokola ptají, proč maluju krajinu. Proč dnes zrovna krajinu? Na začátku jednadvacátého století, kdy se pořád mluví o biodiverzitě, životním prostředí a navazování citových vazeb ke krajině jako k živému organismu, lidem přijde ­úplně nejdivnější to, že malujete krajinu…