Děti Virgínie Quaresmy

V prvním srpnovém týdnu proběhly v Portugalsku Světové dny mládeže, kterých se účastnil i papež František. Jeho návštěva byla v mnoha směrech přelomová. Na nátlak veřejnosti například nebyla realizována předražená stavba druhého obřího pódia v Lisabonu. Sám papež zde vyzval církevní představitele, aby přistupovali vážně ke zprávám o sexuálním zneužívání v církvi, a osobně se během hodinové schůzky setkal se třinácti oběťmi sexuálního násilí. Dle Vatikánu se toto setkání neslo především v atmosféře intenzivního naslouchání. Portugalská katolická církev sestavila odbornou nezávislou komisi, která v únoru 2023 konstatovala, že od roku 1950 bylo církevními činiteli sexuálně zneužito nejméně 4 815 mladistvých. Třetího srpna proběhla v lisabonské čtvrti Ameixoeira mše věnovaná komunitě LGBTQ+, během níž se promítalo papežovo poselství osobám různé sexuální orientace, navazující na jeho nedávný rozhovor pro španělský portál Vida Nueva, ve kterém prohlásil, že „transgender osoby jsou rovněž Božími dětmi“. Mši narušily protesty skupiny konzervativních katolíků, což mělo výrazný mediální ohlas. Proběhla tak další z debat o dodržování lidských práv a obecně situaci queer osob v této jihoevropské zemi.

Jen o něco dříve, v červnu, se téměř sto tisíc lidí účastnilo týdnu hrdosti Arraial Lisboa Pride. Největší portugalská komunitní akce tohoto typu se pořádá od roku 1997 v centru Lisabonu a těší se čím dál vyšší návštěvnosti. Vstup na ni je zdarma a má podtitul „párty pro celé město i pro celý svět“. Červen byl zvolen záměrně jako připomínka tzv. stonewallských riotů, které v červnu 1969 rozpoutala policejní šikana návštěvníků newyorského gay baru Stonewall Inn. Lisabon je obecně považovaný za velmi „queer friendly“ město a snaží se uchovat si tuto pověst s vědomím, že v dalších velkých městech, tedy v Portu (ačkoli zde nabírá na síle aktivistická skupina PortugalGay), Coimbře nebo Évoře, je situace o poznání složitější. V lisabonském klubu Posh se například odehrává jedna z největších evropských drag queen show a do turistických průvodců se dostal také vyhlášený queer klub Trumps. Na jihu země u města Tavira se nachází komunitou oblíbená pláž Barril, jedna z mála nudistických pláží v zemi (v Portugalsku obecně není povoleno koupání bez plavek).

Přízrak doktora Monize

Klima ve společnosti pochopitelně ovlivňuje zejména politická situace. Premiér António Costa, aktuálně v demisi po korupčním skandálu, zvítězil se svou Socialistickou stranou v předčasných volbách do parlamentu v roce 2022. Vládnoucí středolevicová strana získala oproti předpokladům absolutní většinu a Costa ve vítězném projevu slíbil, že jeho vláda bude sloužit všem Portugalcům, tedy i zástupcům všech menšin. Chtěl se tím vymezit zejména proti krajně pravicovému uskupení Chega (název se dá přeložit jako „Dost“) populisty Andrého Ventury, které ve volbách skončilo na třetím místě a neustále sbírá další politické body i díky xenofobní rétorice. Heslo jeho poslední volební kampaně znělo „Portugalsko potřebuje vyčistit“. Vedle přistěhovalecké politiky kritizuje strana Chega téměř vše, co se týká se problematiky LGBTQ+. Tyto dvě oblasti se navíc prolínají, protože o azyl mnohdy žádají zástupci sexuálních menšin z méně tolerantních lusofonních zemí. Od roku 2008 jsou jiná sexuál­­ní orientace nebo genderová identita uznávány v portugalských imigračních zákonech jako součást práva na udělení azylu.

Historii situace LGBTQ+ lidí v Portugalsku poznamenaly články 70 a 71 trestního zákoníku, které kriminalizovaly veškeré projevy jakékoli jiné orientace než heterosexuální od roku 1886 až do roku 1982, tedy ještě šest let po završení přechodu od diktatury k demokracii. Zásadní knihou pro potírání „perverzního chování“ a i podkladem pro zákony se stal spis A vida sexual. Fisiologia e patologia (Sexuální život. Fyziologie a patologie, 1902) neurologa Egase Monize. Moniz, který v roce 1949 jako první Portugalec získal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství (zejména za provedení lobotomie), definoval homosexualitu jako nemoc a navrhoval způsoby její léčby. V roce 1923 rozvířila literární vody štvanice lisabonské studentské ligy proti autorům píšícím o lásce mezi muži, například Antóniu Bottovi či Raulu Lealovi. Ultrapravicový Nový stát, který trval do roku 1974, porušoval lidská práva v mnoha oblastech a v souladu se stejně smýšlející katolickou církví nepřipouštěl jiné svazky než mezi mužem a ženou.

Půlstoletí po revoluci

V květnu 1974, měsíc po karafiátové revoluci, živelně vznikla dvě zásadní hnutí. První bylo spojené s manifestem Svobodu sexuálním menšinám, otištěným v deníku Diário de Lisboa; druhé, Hnutí za osvobození žen, se věnovalo též lesbické problematice. Na první oficiální časopis s názvem Organa si však portugalské lesby počkaly až do roku 1991. O čtyři roky později proběhl první „pride“, ale ještě v neveřejném prostoru lisabonského klubu Climacz. V roce 1997 se v metropoli poprvé konal queer filmový festival, jenž se postupně vyprofiloval mezi největší evropské přehlídky tohoto druhu a v posledních letech se z kapacitních důvodů odehrává i v portských kinech.

V roce 2001 začal v Portugalsku doslova boj za stejnopohlavní sňatky, vedený zejména hnutím Não te prives (Nezbavuj se), které se navíc silně angažovalo i ve věci práva na interrupci. Ta byla v zemi povolena až v roce 2007 a předcházely jí tzv. potratové lodě aktivistické organizace Women on Waves sdružující lékaře, kteří byli ochotní provádět interrupce na lodích kotvících mimo portugalské teritoriální vody. Od roku 2003 se uděluje „duhová“ cena Prémio Arco­-Íris za veřejný boj proti homo­- a bifobiím, nejčastěji za článek, esej nebo knihu. V roce 2017 v rozhovoru pro deník Diário de Notícias udělala coming out první politička – socialistka Graça Fonseca.

V současnosti je diskriminace založená na genderové identitě podle portugalských zákonů zapovězená. Stát oficiálně uznává právo na změnu pohlaví. V lednu 2015 se parlament rozhodl začlenit genderovou identitu do chráněných oblastí antidiskriminačního zákona pro pracovněprávní vztahy. Portugalsko v roce 2001 uzákonilo stejnopohlavní soužití a o devět let později i manželství. Manželství pro všechny bylo legalizováno jako součást volebního programu vlády Josého Sócrata, tehdejšího lídra Socialistické strany, za podpory ostatních levicových stran. Stejnopohlavní manželské dvojice získaly od roku 2016 veškerá práva, která mají heterosexuální páry, kromě možnosti osvojit si děti a přístupu k umělému oplodnění (náhradní mateřství je v Portugalsku zakázané). Povinnost sterilizace před úřední změnou pohlaví zanikla již v roce 2011, a Portugalsko se tak stalo v tomto ohledu jednou z nejprogresivnějších zemí v EU. Od téhož roku mají lidé před hormonální a chirurgickou terapií možnost nechat si odebrat a archivovat spermie či vajíčka, aby se později v souladu se zákony mohli stát biologickými rodiči v homosexuál­ních svazcích. Složitější a nejednoznačná je situace kolem adopcí. Mnohaletá ostrá debata většinou končí zamítnutím během projednávání v parlamentu, naposledy se tak stalo v lednu 2015. Ve stejném roce po velkém politickém boji prošel parlamentem zákon umožňující neheterosexuálním mužům darovat krev (v platnost vešel až v roce 2017 po několikrát prodloužené zkušební lhůtě).

Na poli kultury

I v Portugalsku je kultura významnou oblastí pro sebevyjádření LGBTQ+ komunity. Za zmínku stojí přinejmenším dva diskutované příklady z nedávných let. V roce 2020 proběhla výstava spojená s performancemi v lisabonském Muzeu umění, architektury a technologie (MAAT) v rámci série Láska začíná jako cesta. Název byl inspirován francouzskou cestou, kterou v září 1964 podnikl básník, spisovatel, malíř a jedna z vůdčích osobností portugalského surrealismu Mário Cesariny, jenž se netajil láskou k mužům. Ve Francii byl obviněn z neslušného chování a uvězněn ve Fresnes, jižně od Paříže. Svůj pobyt ve vězení, výslech, vlastní výpověď a další okolnosti sepsal do útlé knížky A cidade queimada (Spálené město, 1965), kterou sám ilustroval. Toto dílo, jež mezi řádky definuje sexuál­ní svobodu, je považováno za jeden z prvních projevů portugalského queer hnutí. Když se v roce 2018 portugalští umělci João Pedro Vale a Nuno Alexandre Ferreira účastnili umělecké rezidence v pařížském Cité internationale des arts, uvědomili si, že se jejich byt nachází blízko gotické věže Saint­-Jacques z obálky Cesarinyho knihy. Dvojice se pustila do pátrání po autorových osudech a s odkazem na období, jež Cesariny strávil ve Fresnes, vytvořila koláž tematizující svobodu a nesvobodu, ducha a tělo, čistotu a špínu, trest či léčbu pod dohledem. Speciálně pro MAAT výtvarníci zhotovili dvoupatrovou instalaci – asambláž evokující prostory, jež jsou stereotypně spojovány s gay komunitou, jako jsou veřejné pisoáry, erotické kluby a sauny, ale také vězeňské cely nebo umývárny.

V roce 2018 vydal Afonso Reis Cabral svůj debutový román Pão de Açúcar (Cukrová homole), inspirovaný osudem Gisberty Salce Júnior, brazilské transženy zavražděné v Portu v roce 2006. Vrahy byli nezletilí chovanci katolického nápravného zařízení, kteří se s obětí dlouhodobě znali. Ilegální emigrantka Gisberta obývala opuštěnou budovu bývalého nákupního střediska Pão de Açúcar v sociál­ně vyloučené lokalitě portského předměstí. Byla závislá na drogách, vystupovala v drag queen show a občas se živila jako prostitutka. Její vražda vyvolala dlouhé protesty a otřásla portugalskou společností. Z Gisberty se stala queer mučednice a na její počest se v Portu ještě týž rok konal první pride průvod ve veřejném prostoru. Literárními kritiky oceňovaná kniha vypráví příběh pohledem jednoho z útočníků, sleduje změny v chování všech zúčastněných, ptá se po motivu vraždy a popisuje i samotný brutální čin. Aktivistické kolektivy i LGBTQ+ komunita však Cabralovo dílo silně kritizovaly. Spisovatel, který sám stojí mimo queer subkulturu, podle nich k problematice sexuálních menšin nepřistoupil dostatečně empaticky a ve výsledku LGBTQ+ hnutí v očích veřejnosti spíš poškodil.

Znovuobjevená Virgínia

Snahy o zlepšení situace LGBTQ+ lidí mají v Portugalsku na co navázat. Hned několik aktivistických spolků totiž v poslední době „znovuobjevilo“ Virgínii Quaresmu (1882–1973), ikonu intersekcionálního feminismu. V ro­­ce 2018 o ní otiskl rozsáhlý článek deník Diário de Notícias a od té doby zájem o její osobu neutichá. Virgínia Quaresma je považována mimo jiné za první portugalskou profesionální novinářku. Narodila se v roce 1882 v městečku Elvas v rurálním regionu Alentejo, jemuž se obyvatelstvo z jiných částí země občas vysmívá pro jeho „vidláckost“. Quaresma měla po své matce africké kořeny a díky tomu je dodnes mimo jiné i symbolem boje proti rasismu. Jak se domnívá Paula Cardoso, současná novinářka narozená v Mosambiku a zakladatelka platformy Afrolink, možná právě díky Virgíniiným africkým kořenům a neskrývanému podrývání heteronormativity se o tak významné osobnosti emancipačního hnutí několik desetiletí v Portugalsku ani v Brazílii příliš nemluvilo. Byla jednou z prvních žen, které vystudovaly Filosofickou fakultu Lisabonské univerzity (absolvovala v akademickém roce 1906/07). Po smrti otce se Virgínia Quaresma z profesního zájmu i ekonomické nutnosti začala živit jako reportérka.

Isabel Lousada ve svém článku Feminismo en la voz de una periodista feminista: Virgínia Quaresma (2010) zmiňuje rozhovory, jež v polovině sedmdesátých let vedli Maria Antónia Palla a Jacinto Baptista s další portugalskou novinářkou a feministkou, Mariou Lamas. Ta uvedla, že jí rodina nedoporučovala stýkat se s Virgínií Quaresmou, protože „neprojevovala dostatečný zájem o vztahy s muži“. Pokud se ale opřeme o známou definici bell hooks z debaty na Eugene Lang College of Liberal Arts – „queer identita nespočívá v tom, s kým máte sex (ačkoli to může být její součástí); queer spočívá v tom být sám sebou, navzdory všem okolním překážkám“ –, není nutné pátrat po Virgíniiných sexuálních preferencích, abychom ji mohli považovat za symbol queer odporu v salazarovské portugalské společnosti. Jako bojovnice za všeobecnou rovnost stála Virgínia Quaresma před množstvím překážek. Ve snaze najít místo, kde by mohla žít a realizovat se, opustila Lisabon a v září roku 1912 připlula v doprovodu své přítelkyně, portugalské novinářky a básnířky Marii da Cunha Zorro, do brazilského Ria de Janeira, kde pokračovala v reportérské kariéře.

Novinářka São José Almeida v publikaci Homosexuais no Estado Novo (Homosexuální osoby v Novém státě, 2010), postavené na rozhovorech s pamětníky a pamětnicemi, podotýká, že chování represivních složek Nového státu k LGBTQ+ komunitě do velké míry záleželo na třídním postavení. Z perzekucí a pronásledování byly částečně vyvázány společenské elity – pokud se o své orientaci veřejně nešířily, vztahy jim byly trpěny. Naproti tomu příslušnice a příslušníky nižší pracující třídy mohly represivní složky Nového státu zbavit osobní svobody a udělat z nich například psychiatrické pacienty v nechvalně proslulém zařízení Mitra v Lisabonu nebo je odeslat na nucené práce do některé z portugalských kolonií. São José Almeida dále uvádí, že jakýkoli odklon od heteronormativity a maskulinní prezentace byl u osob, jež se narodily s mužským pohlavím, vnímán režimem jako velmi ohrožující. Pokud šlo o ženskou sexualitu, ta byla jednoduše ve veřejném prostoru Nového státu ignorována – „ženy neexistovaly, byly neviditelné“. Zaměřily­-li se represivní orgány na lesbický vztah, sexualita záměrně nebyla explicitně zmíněna. Podle Almeidy však režim lesbické ženy přesto trestal, například odnětím svobody za narušování modelu rodiny, a v případech, kdy nosily mužské oblečení či používaly mužské jméno, byly souzeny za falšování identity. Virgínii Quaresmu po návratu do Portugalska pravděpodobně před represemi do jisté míry chránilo její společenské postavení veřejně známé a oblíbené novinářky a intelektuálky. Přesto se nad ní ne­­ustále vznášela hrozba pronásledování tajnou policií PIDE, což pravděpodobně vedlo k jejím opakovaným odjezdům ze země.

Mezi feminismem a pacifismem

Nekrolog Virgínie Quaresmy v dobovém tisku uvádí, že se během ustavování první republiky věnovala politickým tématům, založila jednu z prvních novinářských reklamních agentur v zemi a delší čas pracovala v Brazílii. O jejích feministických a pacifistických postojích list pomlčel – Portugalsko se v té době nacházelo ve válečném stavu s několika africkými zeměmi a snažilo se potlačit boj za nezávislost tehdejších kolonií. Spojení s feministickou a pacifistickou identitou přitom bylo pro Virgínii Quaresmu zásadním tématem, její světoná­zor citelně formovala první vlna ­feminismu. V roce 1906 napsala do novin Jornal da Mulher prohlášení, v němž svoji příslušnost k feminismu označila za jedinou svou zásluhu v intelektuální oblasti. O rok později veřejně kritizovala portugalskou společnost za to, že „dělá z žen mučednice norem“. V Portugalsku, podobně jako v dalších evropských státech, neměly v době Virgíniina dospívání ženy volební právo. První voličkou v Portugalsku se stala v roce 1911, po vleklých administrativních sporech, Carolina Beatriz Ângelo, první portugalská chirurgyně, která v té době byla ovdovělá – ženy totiž mohly podle tehdejší legislativy volit jen v případě, že byly „hlavou rodiny“. Tato podmínka trvala až do roku 1968, kdy Antónia de Oliveiru Salazara na postu předsedy vlády vystřídal Marcelo Caetano.

Během portugalské diktatury nesměly vdané ženy mimo jiné vycestovat do zahraničí bez souhlasu manžela a násilí na ženách bylo státem do velké míry tolerováno (za zabití ženy přistižené při nevěře hrozilo manželovi pouze krátkodobé vyhoštění do kolonií). Sociální normy, jež ženám přisuzovaly místo v domácnosti, byly považovány za nezpochybnitelné. Tyto hodnoty režim shrnul do hesla „Bůh, vlast a rodina“, podporovaného silnou dobovou vizuální propagandou. Ultrapravicový patriarchální stát s fašistickými rysy se začal pomalu proměňovat až s karafiátovou revolucí, ukončením koloniálních válek proti africkým státům bojujícím za nezávislost a počátkem dekolonizačních procesů. Toho se však Virgínia Quaresma již nedožila. Sama o svém působení prohlásila: „Byla jsem jen novinářka, která milovala žurnalistiku a žila reportážemi…“ V tomto pokorném vyjádření můžeme číst úctu k oboru, ale vyplývá z něj i něco jiného. Pokud by žila v lépe nastavené společnosti, nemusela by být symbolem boje za práva žen a LGBTQ+ osob a za ukončení několika válečných konfliktů a místo toho by mohla v klidu dělat svou oblíbenou práci.

Autorky jsou portugalistky.