Album

Každý čtvrtek obědvám se svou matkou. Už dlouho žije v domově důchodců, kde má malý byt. Čtvrtek co čtvrtek, ať prší nebo svítí slunce, přicházím krátce po poledni a nejdřív si chvíli povídáme. V jednu se posadíme do jídelního kouta, k úzkému stolku u okna s výhledem do dvora. Jsem jediný host, ale ona pokaždé prostře stůl, jako by měl přijít bůhví kdo: bílý ubrus, vyšívané ubrousky z bílého plátna, stříbrné příbory, sklenice z broušeného skla, dvě malé na víno a dvě velké, vždy naplněné vodou s ledem. Nádobí z českého porcelánu, se zlacenými okraji a s monogramem Paláce, je to nejlepší, které má (ostatní, pro každodenní provoz, je z plastu). Používá ho jen ve čtvrtek, kdy přicházím já, a kdyby pozvaných bylo víc, použít by ho nemohla, skoro všechny kousky se totiž porozbíjely a sotva jich zbývá dost pro dva stolovníky.

Jídelní lístek sestavuje matka od úterka a telefonicky objednává suroviny; pokud je potřeba nechat uležet maso nebo něco předem naložit do marinády, pustí se do toho už ve středu ve společné kuchyni. Pokaždé připraví učiněnou hostinu; recepty čerpá ze zažloutlého sešitu, vlastnoručně popsaného před mnoha a mnoha lety, v době, kdy žila se svým otcem. Návody na přípravu jednotlivých pokrmů vynikají přesnými údaji o množství surovin a detailně popsanými postupy. Jsou to dávné recepty z Paláce, kde moje matka sledovala, jak podle nich kuchařky krok za krokem vaří. Krátce před jednou hodinou matka vyráží do kuchyně, na vozíku přiveze kastroly a mísy a položí je na stříbrné tácy označené týmž monogramem jako porcelánový servis. Mezi tác a nádobí vloží ještě plátěnou dečku, stejně bílou jako ubrus, s totožnou výšivkou. Při jídle pokračujeme v hovoru. Chvíli hodnotíme jakost a chuť oběda. Pod záminkou, že je dobré na cholesterol, si pokaždé dáváme červené víno. Lahev nosím já, protože matka by si to nemohla dovolit. Když trocha zbude, během týdne si ho dopije.

Občas, když už je po dezertu a mně se nechce zpátky do práce, si s matkou sedneme na pohovku, popíjíme kávu (ze dvou lehce oprýskaných, ručně malovaných šálků z maďarského porcelánu) a prohlížíme si spolu rodinná alba. Ze smutku se matka vyhýbá poslednímu albu s fotografiemi mého otce, pořízenými několik měsíců předtím, než ho zabili, a albu mé sestry, která ve velmi mladém věku zemřela na rakovinu, ale s nadšením se mnou listuje nejstarším ze všech, kde jsou její fotografie z dětství a dospívání, kdy žila se svým otcem v Paláci. Palác, lépe řečeno vilu s jediným patrem, nechal v 19. století postavit don Coriolano Amador, nejbohatší muž ve městě, ale před čtyřiceti lety dům zbourali a na místě vyrostl kancelářský věžák. Protože jsem Palác nikdy neviděl, matka mi o něm vypráví a popisuje ho za pomoci fotografií. Podle kosočtvercových vitráží se pozná jídelna, vysvětluje mi. Vysoké police přecpané knihami znamenají knihovnu a kancelář „strýčka Joaquína“. S cudností, kterou nikdy nechtěla odložit, mluví o svém otci arcibiskupovi jako o strýčkovi. Tady je vidět studna, která stávala uprostřed patia; matka do ní jednou slezla a dožadovala se odtamtud, aby jí bylo dovoleno vdát se za mého otce. Každá fotografie, každá osoba nebo místo jí vyvolávají v paměti nějaký příběh, a tak nám uplyne pořádná část odpoledne. A pokud nedojde na album z Paláce, jsou tu fotografie ze svatby nebo z těch několika šťastných let strávených v Bostonu, kde můj otec dělal doktorát, anebo z mého dětství, z vesnice, odkud pocházeli prarodiče, anebo z cest na východ i na západ.

Minulý týden byl první máj a připadl na pondělí. Volný den mě zmátl, a tak jsem si ve čtvrtek myslel, že je teprve středa. V ten čtvrtek, kdy jsem ani nepomyslel na oběd u matky, jsem byl s Matildou, jednou svou přítelkyní, od pěti odpoledne do tří ráno. Téže noci měla moje matka srdeční příhodu, anebo možná mozkovou mrtvici, a zemřela ve spánku. Ošetřovatelka našla její bezvládné tělo při střídání směn v pět hodin ráno. Když mi s touto zprávou o několik minut později z pečovatelského domu volali, pořád mi nedocházelo, že už je pátek. S nedůvěrou a jakoby v mrákotách jsem dorazil do domova a svůj omyl jsem si uvědomil, když vrátná poznamenala: „Včera večer si dělala starosti, protože jste nepřišel ani nezavolal; říkala, že se to ještě nikdy nestalo a že u vás doma nikdo nebere telefon.“

Když jsem vešel do jejího bytu a našel prostřený stůl, netknuté jídlo nacpané v lednici, album otevřené na stránce s fotografií Paláce, neměl jsem pocit, že jsem se dopustil nedbalosti, ale že jsem spáchal zločin. V mé sklenici vlažné vody, dosud plné, na neposkvrněném ubrusu i v nablýskaném českém porcelánu spočívala tichá výčitka. Nemohl jsem nemyslet na shodu okolností, že jsem si užíval s Matildou, zatímco moje matka umírala. Někdy si říkám, že peklo, pokud existuje, by mohlo vězet v tom, že bychom přímo v okamžiku smrti uviděli, co právě dělají lidé, které jsme milovali.

Ze španělského originálu Álbum ze svazku El amanecer de un marido (Planeta Colombiana, Bogotá 2008) přeložil Michal Špína.