Čím dál víc mě baví sledovat cesty, které mě přivádějí ke knihám, jež si čtu. Obzvlášť když nějaká dlouho leží neotevřená a já po ní sáhnu jakoby náhodou a ukáže se, že je pro ni právě ten nejvhodnější čas. Stalo se mi to teď s poslední prózou Olivie Laingové, nazvanou Everybody. V anglickém originále vyšla na jaře jednadvacátého roku a já si loni v létě pořídila její ruský překlad – Tělo každého, jak by ruský titul zněl převedený do češtiny.
Na tuto britskou spisovatelku mě před pár lety upozornil jeden můj kolega – že prý pěkně propojuje osobní zkušenost s literaturou. Věděl, že je to způsob psaní, který mě fascinuje. Překládala jsem tenkrát knihu Památce paměti Mariji Stěpanovové, kde se vyprávění o vlastních kořenech proplétá s eseji o poezii, fotografii a výtvarném umění. V současné ruské literatuře, především v té psané ženami, se pak s podobnými autofikcemi doslova roztrhl pytel. A tak i Laingová stačila v Rusku zdomácnět a za posledních pět let vyšly všechny její texty – o pěší cestě podél řeky Ouse za Virginií Woolfovou, která si v ní vzala život, o cestě vlakem po Americe za spisovateli alkoholiky, o osamění v americké metropoli (svém i řady newyorských výtvarníků). Zatím poslední kniha Laingové je věnována lidskému tělu. Autorka na ně pohlíží skrze nemoc, sex, násilí, protest či vězení a ptá se, co mu vlastně dává svobodu.
V moskevském knihkupectví kniha ležela na pultě mezi novinkami, zabalená v tenkém celofánu, aby jí nemohl listovat nezletilý čtenář – zákon o „LGBT propagandě“ se v létě týkal ještě jen mládeže. Nicméně dovnitř jsem nemohla nahlédnout ani já. Po měkkém paperbacku jsem sáhla spíš mechanicky, s ohledem na autorčiny předchozí práce a taky proto, že se kniha určitě odrazí v ruských textech, o které mi jde především. Jen na zadní straně obálky jsem si přečetla úryvek: „Na chvíli si představte, jaké by to bylo, žít v těle bez strachu… Jen si představte, čeho bychom mohli dosáhnout. Jen si představte svět, který bychom mohli vybudovat.“ Bylo a je těžké si to představit uprostřed války, která těla naplňuje strachem a zbavuje svobody, života.
Nerozbalenou knihu jsem doma strčila do krabice, kterou mám od března nachystanou na skříňce u stolu pro případ, že budu muset rychle odjet. Jsou v ní knížky nezbytné pro práci, pár brožur o psychologii psů – jen tak ke čtení se tam toho moc nevešlo. Když jsem pak na začátku prosince potřebovala něco na šest hodin do vlaku, konečně jsem nehtem přejela po obvodu oné odložené knihy a vysvobodila ji z průsvitného obalu. Za těch pár měsíců eseje o boji za svobodu lidského těla, proložené vyprávěním o životě a díle rakousko-amerického psychoanalytika Wilhelma Reicha, nabyly v Rusku na výbušnosti. Paralelně s tím, jak jsem si četla o pronásledování homosexuálů v nacistickém Německu a o pálení Reichových knih, ruský prezident podepisoval zákon o úplném zákazu „propagandy netradičních sexuálních vztahů“ a v nezávislých exilových médiích se objevila zpráva o seznamu knih s LGBT tematikou, jež mají být vyřazeny z ruských knihoven a zničeny. Kniha Olivie Laingové v něm zatím není, a tak je šance, že po ní v knihkupectví náhodou jako já sáhne ještě někdo jiný.