Ruský teror na Ukrajině vyvolává v postsocialistických zemích ducha národní hrdosti a do žil nám vlévá stěží uvěřitelnou bojovnou energii. Stačila krátká doba a lidé jako by prozřeli na hraně kráteru. Kolik z nich si najednou uvědomilo, že život nelze jednou provždy redukovat na „ráno do práce a odpoledne utratit, co zbylo z výplaty“, že nejrůznější jistoty vůbec nemusí být tak jisté, jak se na první pohled jeví, a že nakonec ani slušný příjem nemusí pokrýt všechny ty rozmařilosti, jimiž se člověk ve víře v materiální vzestup obklopil. Konzum bezstarostný se náhle stal konzumem strašidelným, jeho excesivita a nenormálnost tu najednou trčí tak okatě, že to musí vidět každý. A pokud si je navíc ochoten připustit, že energie, potřebná k vedení života na vysoké noze, sloužila celou dobu imperiální velmoci, dá se snad mluvit o velkolepém procitnutí ze života, kde nejsou dějiny, ale jen uspokojování vlastních potřeb a plnění pracovních povinností. Sláva! Trvalo to dlouho, ale teď můžeme sledovat obnažené ledví jedné zdánlivě nekonečné epochy.
To ovšem zdaleka není vše. Od té doby, co začala válka, jsme se posunuli na škále permanentní aktivizace mas. Novináři a politici se v tom trénovali dlouho a postupně se jim podařilo ovlivňovat společnost snad ve všech jejích vrstvách. Dnes linie války mnohdy vedou i středem rodin, takže za bouřlivými hádkami není třeba chodit daleko. Autoři jinak vcelku přesných komentářů často vypadávají ze svých rolí a jen stěží dokážou krotit potřebu nálepkovat ostatní účastníky diskuse, takže se na nás z médií valí obraz světa plného zrádců, kolaborantů a proruských aktivistů, proti nimž bojují liberálové. V upadlé formě totéž platí i naopak: míroví vlastenci se rojí proti válečným štváčům. Situace by to byla groteskní, kdyby nebylo všech těch válečných hrůz.
A v neposlední řadě se nad námi opět vznáší historicky oblíbené, funkční a mnohokrát prověřené memento východních hord – hord necivilizovaných barbarů, kteří masově propadají alkoholismu a pro svou necivilizovanost dokážou vraždit i tehdy, kdy se zušlechtěný Zápaďan teprve zvolna rozmýšlí. Spílá se nepoučitelným a násilným Rusům a nevyzpytatelným Číňanům za to, že představují bytostné ohrožení našeho světa. Jako bychom neměli hledat příčiny kulturních válek jinde a hlouběji.
Východ. Lákavý a nebezpečný. Není to tak dlouho, co Andrzej Stasiuk podnikl cestu po odlehlých částech Ruska, Mongolska a Číny a své zkušenosti shrnul v knize, jež dostala jednoduchý a výmluvný titul: Východ (2014, česky 2017). Nejde o klasický cestopis – Stasiukova kniha není ani tak svodkou obrazů z cest, ale především zaujatou úvahou o tom, co to Východ je, kde se nachází a jaké jsou jeho parametry. Spisovatel začíná vzpomínkami svých prarodičů, kteří na východě Polska zažili pohyby západních i východních armád. Situace se tedy podobá té, kterou nyní zažíváme my. Jenže zatímco my konzumujeme obrazy z válečných zón, v případě zmíněných vzpomínek je Východ hmatatelný, mnohokrát vybavovaný a vytěsňovaný. Vypravěč si v určitou chvíli připouští, že kulturní nánosy paměti získaly nadvládu, že Rusové se změnili v „Moskaly“ a lidé jimi začali pohrdat: „Otrhaní pěšáci, kteří vařili slepice i s peřím (…) na každé ruce troje hodinky, pušky na provázku (…) tak vzpomínali všichni (…) Touha po těch slepicích a hodinkách přicházela odkudsi z nitra Eurasie, z hlubin tundry a stepí.“ Neznámé nebezpečí „nemohlo přijít z měst, ze zděných domů, obchodů a kostelů, ale odkudsi, kde končí prostor, z míst, kde lidé začínají zarůstat srstí a v noci vyjí na rudý měsíc (…) nejdřív to pádilo přes ty své stepi po čtyřech tlapách, a teprve když se začala přibližovat naše civilizovaná sídla, začalo se to postupně vzpřimovat.“ Jak vypravěč vyvolává noční můry, narůstá i jeho potřeba nahlédnout do míst, odkud ono neviditelné zlo pochází, kde se formuje. Stasiukovo vypravěčské alter ego zahušťuje zděděné kulturní obrazy zla vlastními zkušenostmi z dob socialistického Polska, až se rozhodne zjistit, zda na Východě nenajde ucelenější podobu představ, které v Polsku přežily pouze v drobných výsečích.
Jasně, není to stejné jako dnes, a nelze vlastně ani chtít, abychom navazovali dialog tam, kde jedna strana – jak ráda proklamuje – odmítá diskutovat. Máme ovšem k dispozici zkušenosti, které nám ukazují, že proti pozoruhodně účinným obrazům zla musíme hledat antidotum. V případě Stasiukovy cesty na Východ to bylo mimo jiné i nekomfortní oživování vzpomínek a rodinných historií, pod jejichž tlakem se utvářely stereotypy nejrůznějšího druhu. Ochoten podstoupit autoterapii, vyráží cestovatel do nepřátelské země a znovu prožívá leccos z toho, co mělo dvacet let po rozpadu SSSR zůstat jednou provždy tragickou, ale uzavřenou etapou dějin.
Pokud ale věc zašla tak daleko, že už na Východ nikdo nemůže a že se Východ opět snaží přijít k nám, pak nakonec není nic jednoduššího než zaujmout bojové pozice a přistoupit na to, co se mi nedávno snažil vemluvit jeden dávný kamarád: je válka, vše je jednoduché a čitelné. Až válka skončí, skutečnost zase bude složitá. Taková logika je ovšem zdrcující a může nás posunout do stavu, ze kterého nemusí vést cesta zpět. V jejím kotli zahučí všechno – vzpomínky, dílčí aliance, těžko vydobyté kulturní spoje, prostě všechno. Když si k tomu ještě připočítáme čím dál omezenější schopnost diskutovat, zneužívání situace k dosahování dílčích politických cílů nebo snahu médií ulovit další čtenáře vyhrocenými zprávami ze světa, pak se opravdu není možné divit tomu, že se politická nenávist projevuje i v obývacích pokojích. Symptomy obecné kulturní krize už snad ani nemůžou být čitelnější a možná je pozdě hledat odpověď zevnitř kultury, kterou známe a ve které žijeme.
Autor je antikvář a literární kritik.