Bezmála desetiletí po debutovém albu vydali ostravští Schwarzprior druhou desku. Zůstal darkwavový eklekticismus a temné bizarní texty, v nichž nechybí krev, zvratky ani Hermann Nitsch. Ubylo nadsázky. Přibyla snaha „něco říct“. I tak ale skupině hrozí, že se ocitne mezi hudebními kuriozitami pro zpestření večírků.
O enfant terrible české alternativní scény Schwarzprior dlouho nebylo slyšet. Skoro už to vypadalo, že jejich oceňované debutové album zůstane jedinou deskou této ostravské „dark synth“ skupiny, která v polovině minulé dekády upoutala pozornost dekadentními texty a úderným hudebním eklekticismem, v němž se recyklovaly „temné“ odnože elektronické hudby osmdesátých a devadesátých let. Schwarzprior tehdy získali cenu Vinyla v kategorii „objev roku“, vydali kolekci remixů svých skladeb od projektů Tuzex Christ, Lightning Glove, Marius Konvoj, Negative Friend nebo Space Love – a poté se na několik let víceméně odmlčeli. Až na začátku tohoto roku se (vlastně překvapivě) objevilo druhé album Nemoc.
IDDQD
Schwarzprior vznikli v roce 2009 jako projekt spolužáků z Fakulty umění Ostravské univerzity: ilustrátora a tvůrce komiksů Tomáše Motala, fotografa Edgara Schwarze a videoartisty Radka Plehy, který měl do roku 2020 na starost VJing a vizuál skupiny. Po několika letech příprav trojice vydala prvotinu s tajemným názvem IDDQD (2014). Nahrávku, která vyšla na labelu Polí5, zaštítěném stejnojmenným knihkupectvím Josefa Jindráka, produkoval Moimir Papalescu.
Motal, Schwarz a Pleha se s nadšením postmoderních eklektiků chopili více či méně kýčovitých žánrových postupů a z této směsi vytvořili překvapivě soudržný a efektní celek. Nejvíce byly slyšet vlivy industrialu, postpunku, dark wavu a různých odnoží gotiky. Hlavním poznávacím znamením se však stal expresivní, a přitom uvolněný přístup k textům pojatým jako morbidní dadaistická koláž. Na jednu stranu Schwarzprior odkazují k emblematickým motivům, na straně druhé narušují zavedené významy slov a pracují spíše s jejich konotacemi a zvukomalebností. Texty tak často nejsou tím, čím se být zdají.
Tematicky se Schwarzprior nijak nevymykají Motalovým ilustracím a komiksům plným špíny, ironie a postapokalyptické deprese. Dodejme, že Motal tvoří své avantgardní hororově-psychedelické textové koláže podobným způsobem, jakým pracoval německý avantgardní umělec a čelný představitel umělecké fotomontáže třicátých let John Heartfield. Ve skladbách jako Smrt, láska, chcaní se z pocitů stávají věci a naopak. Podobně volně jako se sémantikou Schwarzprior nakládají i s gramatikou a syntaxí, kterou podřizují zvukové kvalitě a rytmu, přičemž často kupí volně asociovaná slova nebo krátká hesla – typicky v tracku Disko, kde se opakují minimalistické sekvence: „monolog, tma, Lady Gaga“, „introvertní disko“, „v hlavě Kylie Minogue“, „buď něžnej, buď temnej“ a „budem spolu Cure“. Jisté je, že Schwarzprior našli polohu, v níž mateřština není pro hudebníky překážkou, ale naopak nevyčerpatelným zdrojem nejrůznějších analogií.
Nemoc
Na zvuku novinky je ve srovnání s prvotinou o poznání výrazněji slyšet práce Moimira Papalesca, který se opět ujal produkce alba. A je otázka, zda to byl krok správným směrem, jakkoli díky tomu Nemoc není jen revivalem povedeného debutu, ale krokem dál. Podobný posun prodělala i textová složka. Vytratily se provokativní odkazy k historii (především německé) i asociativní lehkost, až roztříštěnost, s níž se slova spojovala do překvapivých, nejednoznačných obrazů. Hra s jazykem sice zůstává, texty však mnohem více inklinují k aktuální realitě i k subjektivním pocitům, což je zvláště zřetelné v pochmurné skladbě Bauhaus Brusel. Patrná je snaha „něco říct“ a navázat dialog s posluchačem. „Je to, jak kdyby se někdo díval/ Do tebe,“ slyšíme například v tracku Odpuštění. Otázkou je, zda takový ponor očekáváme a chceme právě od skupiny typu Schwarzprior.
I když ale už vyprchal prvotní efekt neotřelé provokace, skupina má stále co říct – alespoň těm posluchačům, kteří se dokážou zorientovat v dekadentním vesmíru za nezvykle abstraktními texty. Skvělá první deska možná tratila na tom, že nadsázka a pastiš Schwarzprior zůstaly tak trochu ve vakuu, mimo zájem jak hlavního proudu, tak subkultury. Uvidíme, jak to bude s druhým albem. Výhodou dadaistického jazyka je, že stárne o poznání pomaleji než samotná hudební forma, která zestárla už dávno. Co naopak hrozí, je zařazení Schwarzprior do seznamů kuriozit pro zpestření korporátních večírků, jak se to před pár lety stalo třeba ambiciózním vtipálkům Bert and Friends.
Autor je kulturní publicista.
Schwarzprior: Nemoc. Polí5 2023.