Co to vůbec je domov

Máme za sebou smutné výročí. Jaké to bylo, když jste po vypuknutí války opouštěly Ukrajinu?

Je to už víc než rok, zvyknout se na to ale nedá. Jely jsme jako všichni ostatní uprchlíci, stály jsme pět hodin na hranicích. Cestovaly jsme každá zvlášť. Já jsem jela se svou matkou, s těhotnou mladší sestrou a se dvěma dětmi. Přijely jsme do Krakova a odtamtud pak pokračovaly dál.

V jednom rozhovoru jste řekla, že se držíte díky divadlu Dach, které vnímáte jako svou rodinu…

Celý náš příběh začal už deset let před založením Dakh Daughters. Naše skupina mohla vzniknout jen díky zázemí, které nám divadlo Dach poskytlo. Zažily jsme neuvěřitelná představení na nejrozmanitější témata v nejrůznějších koutech světa. Třeba i v továrních halách a fabrikách. Všude se dá hrát divadlo. Byla to ohromná praxe.

Neschází vám teď ona divadelní rodina v cizině?

Schází mi domov. Stejně jako spoustě lidí, kteří museli odejít. Ze zahraničí jsem se vracela vždycky domů, nebylo na tom nic těžkého. Teď to vyžaduje tolik času, kolik ho nikdy nemám. Proto jsem doma nebyla už skoro rok. Schází mi všechno, nejen divadlo Dach.

Část herců zůstala na Ukrajině, kde dál tvoří. Občas se také zapojují do iniciativy Artfront, kterou jsme založily ve Francii. Máme společný projekt Bomb Shelter Night, který návštěvníkům nabízí možnost prožít totéž, co by mohli zakusit na Ukrajině. Ocitnou se na uměleckém festivalu, který však přeruší zvuk sirén. Odvedeme je do protivzdušného krytu, kde probíhá audioperformance, zvuková instalace atmosféry na Ukrajině, která odpovídá tomu, co se tam nyní děje. Pak poplach skončí, lidé se vrátí do sálu a festival pokračuje. Připomíná to Gogolfest, festival, který režisér Vlad Trojickyj založil původně v Kyjevě, později se ale začal konat i v jiných částech Ukrajiny – třeba v Dnipru nebo Mariupolu.

Jak projekt Bomb Shelter Night vznikal?

Vytvořili jsme ho pro evropské publikum, jako část našeho boje. Evropané musí pochopit, že válka není něco vzdáleného a nejasného. Ne, je to pro ně zcela reálné, konkrétní nebezpečí, protože jestli Ukrajina padne, Rusko se nezastaví, je teď nepřítelem všech, celého kontinentu. Vždyť Rusko sponzoruje i spoustu teroristických organizací. Jako agresor se neprojevuje jen na vlastním území, nestačí mu ani to, že zaútočilo na Ukrajinu. V tomhle boji se musíme spojit, není to jenom náš problém. Vůbec si myslím, že lidé by si měli uvědomit, že problém na jednom místě znamená hrozbu pro celý svět, pro lidstvo i přírodu. Lidstvo má například nejvyšší čas zamyslet se nad tím, co udělat se všemi těmi odpadky, které se hromadí v oceánu. Bohužel jsou části světa, kde dodnes přežívá feudální uvažování. Jako Rusko. Proto se k tomu pořád vracíme a hovoříme o tom s lidmi. Je to vaše volba.

Byla jste tedy herečkou v divadle Dach a pak jste začala vystupovat s Dakh Daughters…

Všechny jsme začínaly jako herečky v divadle Dach. Vždycky jsem snila o tom, že založím dívčí skupinu. Ale nakonec z toho vznikl freak kabaret. Význam slova kabaret je dnes rozmlžený, lidé si obvykle představí něco na způsob striptýzového klubu, leda snad na trochu vyšší úrovni. V našem případě to ovšem je kabaret divadelní. V kabaretu zaznívají ostrá, někdy dokonce politická vyjádření. Jde spíš o poezii než o erotiku.

Co je pro vás vzor kabaretu?

Třeba Moulin Rouge. Svého času se tam scházeli umělci nové generace. Byl to zábavní podnik, přesto se tam ale rodily ideje. Samozřejmě nejsem historik, ale myslím, že jako umělkyně mám právo na uměleckou licenci. Náš kabaret je spíš umělecký obraz než něco konkrétního. Pojaly jsme ho jako platformu, která poskytuje prostor k tomu, abychom se mohly společně vyjádřit.

Dakh Daughters zhudebňují verše ukrajinských básníků, třeba Pavla Tyčyny, Mychajla Semenka nebo Majka Johansena. Jak si je vybíráte?

Každá z nás vybírá to, co jí přijde zajímavé. Mezi texty jsou i díla básníků takzvaného popraveného obrození, kam patří právě Semenko nebo Johansen. Jsou to členové ztracené generace ukrajinské inteligence, která se ve dvacátých letech minulého století teprve rodila. Je důležité připomínat jména lidí, kteří toho mohli světu ještě spoustu dát, jenže místo toho je Stalin nechal v roce 1937 popravit. Byla to skutečná tragédie, jedna z mnoha, které nám Rusko v průběhu dějin způsobilo, aby zničilo naši identitu. Poezie těchto autorů je velice silná – podle mě režim tyto autory zlikvidoval právě proto, že jejich velký talent mohl něco změnit.

Účinkujete také ve skupině Ragapop, která bude letos na programu festivalu Pohoda. Současnou elektronickou hudbu spojujete s básněmi ukrajinského klasika Ivana Franka z 19. století. To je poměrně zvláštní kombinace…

Na Ragapop a poezii byste se měl zeptat raději Ruslany Chazipové a Antona Očereťaného, protože básně ke zhudebnění vybírají oni. Já tancuji a plně důvěřuji jejich vkusu. Ale Frankovy básně jsou samozřejmě krásné.

Do Prahy jste byly pozvány se svou novou inscenací Danse Macabre. O čem vlastně je?

Tentokrát jsme chtěly prozkoumat a reflektovat téma smrti, které bývá tabuizováno, přestože smrt je neoddělitelnou součástí života. Když jsme, už po vypuknutí války, představení dokončily, získalo pochopitelně jiný, velice prvoplánový smysl. Obsahuje množství dokumentárních monologů. Jeden z příběhů například vznikl na základě interview s obětí znásilnění, které se podařilo i s dítětem utéct před ruskými vojáky. Tuto reálnou událost jsme zpracovaly do podoby monologu. Inscenace, která vznikala speciálně pro Evropu, je velmi bolestná a umělecky silná. Úkolem umění ovšem není ždímat z lidí emoce, ale spíš je přimět k zamyšlení. Současně je potřeba dělat to zajímavě.

Tradičně se vás všichni ptají na feminismus, asi proto, že jste čistě ženská skupina. Vaše spoluhráčka Natalka Halanevyč v jednom rozhovoru řekla, že se za feministky nepovažujete. Souhlasíte s tím?

To je složitá otázka, na kterou by každá z nás odpověděla jinak. Já jsem se v tom ještě donedávna sama nevyznala. Chápu, že je třeba měnit a doplňovat zákony, které nedostatečně chrání práva žen. Pokud se feminismus zabývá tímhle, já jsem jedině pro. A jestliže se shodneme, že feministkou je každá žena, která se cítí být svobodná, nezávislá a světu přeje jen to nejlepší, pak feministky nejspíš jsme. V této otázce ale nejsem kompetentní.

Ve Francii, kde nyní žijete, Dakh Daughters pravidelně vystupovaly i dříve. Proč právě Francie?

V tomhle případě si spíš Francie vybrala Dakh Daughters. Kdysi dávno jsme díky svým kontaktům přijely na turné do Paříže se dvěma projekty divadla Dach – s inscenací Shakespearova Krále Leara, která se hrála v Théâtre Silvia­-Monfort, a s ukrajinsko­-švýcarským představením Vij na námět Gogolovy hororové povídky. To se zase dávalo v Théâtre de la Ville. Je to velká scéna, pamatuji si, jak jsme tehdy byly na Dach hrdé. Zaujaly jsme tam producenty z centra Drôles de dames, kteří ve Francii propagují zahraniční umělce. Díky nim jsme se poprvé dostaly na festival do Avignonu a dobře jsme se tam zapsaly. Žádnou zvláštní sebepropagaci jsme pak už nepotřebovaly, nemusely jsme nikoho obcházet, nechávat vizitky na stolech. Najednou to šlo samo, měly jsme jedno představení za druhým.

Teď díky režisérce Lucii Berelowitsch žijeme v normandském městečku Vire. S Lucií jsme začaly spolupracovat v roce 2016 na projektu Antigona a velice jsme se spřátelily. Podílíme se na jejím projektu Obři z hor podle nedokončené hry Luigiho Pirandella. Začaly jsme na něm pracovat až po vypuknutí války. Je to neuvěřitelně krásné představení o roli divadla, poezie a filosofie v lidském životě, o tom, jakou hodnotu pro člověka představuje domov a co to vůbec je – zda to jsou lidé, kteří s vámi žijí pod jednou střechou, rodina či nějaké místo, kam přicházíte a které vám dává sílu. Je to představení­-esej, obsahující spoustu rozmanitého materiálu. Zároveň je to divadlo na divadle.