Leitmotivem cyklu básní Adama Borziče je paradoxní situace, v níž vyprahlost a žízeň doprovází tající led a stoupající hladina oceánů. Ekologický apel, který pojmenovává pomalý konec věcí, jak je dnes známe, střídá meditativní ponor i autorovo typicky smyslné víření okolního vesmíru.
a chytil svoji kořist
Sv. Jan od Kříže
I.
Otrávené řeky naplnily břicha a sudy.
Vytékaly z uší a nosů.
Tři řeky.
Tři prameny.
Tři copy.
První: nevědomost.
Druhá: chtivost.
Třetí: nenávist.
První plodí druhou.
Druhá plodí třetí.
Třetí plodí první.
Všechny se slévají v jediném vodním kole.
Stín za stínem pluje. V tubě. V tobogánu.
Kruhy stínů, kuličky stříbra, hroty per.
Kruh za kruhem. Z jedné strany oka
čisté jak Himálaj. Z druhé strany oka
splašky a sračky v jediné jedovaté vlně.
Otrávené řeky proudí rovnou do středu srdce.
Vtékají do toho nebohého masa chvění
pomalu a jistě, černě tečou
a čirost života mění
v plovoucí jeviště, na kterém
se prohánějí přeludy, přízraky, mimikry
na vodních skútrech.
Odstup a pohleď tedy –
otvorem ve zdi: Hladina,
na níž plave ptačí hnízdo unášené
zvukem tenké píšťaly.
V tomto malém okénku
naděje bílá špice plachetnice
brázdí oko chvíle –
jehla v ruce japonské sestry.
II.
Co všechno lze zachránit?
A jezdec s hořícím cárem Země vyrve
z ruky… Ne. Stane se to postupně.
Postupně budou věci
mizet. Ztrácet se. Stojím v černé vodě
táhlé myšlenky
a připomínám pelikána,
do zenového rukávu chvíle
nabírám zlomky
dvacátých let
21. století.
Duše je na začátku
i na konci
ve vší nestálosti – nevěrnosti věrná kráse laku,
jeho postupnému opadávání.
A tak myslím často na to, že v sedmdesáti
se už nevykoupu ve vaně.
Možná proto už teď žiju bez vany
a koupu se u přátel na večírcích.
Vana je svátek. Rád se koupu
v cizích bytech.
Je to test věrnosti.
Nakonec byly doby, kdy se koupaly
jen kurtizány & mniši. Ne. Vana přebolí.
Zůstane vzpomínka:
v pěně jedno dlouhé odpoledne
rilkovsky opojen hudbou znělého ticha
splétal jsem poprvé Orfické linie
a slyšel cinkat smích v lesním zátiší.
Ne. Vana přebolí. Horší bude žízeň.
III.
Žízeň plodí strast.
Bodlák na poušti.
Ale po čem žízní?
Po tekutině života?
Po vodě, spermatu, krvi?
Po plynoucích sekvencích,
v nichž zpívají
hvězdy & palmy
a fíky na tržišti smlouvají
s varlatým tichem?
Po přelévání těl,
která se přelévají do dalších těl
za bílého svítání, které se promění
v červenou niť, aby se vyhoupla
zlatá koule nad nahé město?
Ta těla se podobají ptákům,
kteří ve střešních světech
střásají poslední květy noci
k nohám mladého dne.
A když už by se průsvitný
Mladík s vejcem v podpaždí
opírající se o rozkvétající hůl
chtěl vydat do ulic,
objeví se velký chlupatý
Muž s vousem
umaštěným v kachním sádle
a lidské krvi.
A žízeň po životě
začne žrát život?
Nožičku naloženou do octa
ukousne bůh s fosforeskujícími vlasy,
kosmicky masitý červ.
Hlavičku? Ručičku?
Prstíky? Je libo?
Žízeň po životě
zhltne život?
Nikdo se nestačí
napít dost rychle?
IV.
Ocitám se na obdélníkovém náměstí
úplně sám, dokonce i holubi
na okamžik odlétli,
lovit jinde odpadky.
S otázkou žízně na rtech,
gestikuluju jako herec
navlečený do prostěradla,
jehož performance
nemá žádné diváctvo
a může zcela svobodně
plynout s prostorem.
Au. Sucho v krku. Sucho na rtech.
Kapka sliny vyschla
jako koryto řeky, v níž dětství
plavalo naznak. Sucho žízně.
Zahnat žízeň vidinami?
Kreslí na obzoru kupole a draky,
prosklené stropy a v nich kroužící
mraky v barvě sépiového rizota.
Ne. Fata morgána žízně
neumí odemknout klenotnici
obrazů. Obrazy vytékají
z vidoucího srdce,
které napájí svět.
Žízeň je bez okamžiku. Proto stačí
na okamžik
okamžiku podlehnout:
Vzdát se jarnímu slunci
a jsme napojeni jako koně
v prašném dni, když dorazí ke starému
stavení, před jehož vraty stojí studna
a strom. Možná akát. Nebo platan.
Jen slavík ví jistě.
V.
Když roztají ledová království,
oslnivě bílé obří kostky
se rozpustí v temných severních vodách
jako cukr v černém čaji.
Hladina světových oceánů stoupne
o šedesát metrů.
Zkouším si představit, kam sahá šedesát
metrů, ale moje výšková představivost
je chabá. Zkouším na náš dům položit
další dům a pak další dům,
ale protože trpím závratí
a nechci si vyvrátit krk,
nechám toho.
Kolik měst ten masiv pohltí?
Kolik staletí pozře?
Kolik přítomnosti utopí?
A kolik stromů se ponoří na dno
a jejich kmeny přes sebe budou padat
jak stěžně pirátských lodí?
Ve středu Evropy, v zemičce,
kterou oblévá moře jen v básních,
to zní jako průměrný scénář k dalšímu
seriálu, který začne špatně.
Máme snad slavit prozíravost
praotce, který zabodl hůl
do kypré půdy lemované horami,
až se včely rozlétly do stran
opojené českým štěstím?
Ne. Nic nebudeme slavit.
Ani suchozem není ostrovem.
Tak jako žádný člověk. A žádný osel.
A žádná osika. Každý a všechno
je mořem života. I jeho žízní.
VI.
Zbývá okamžik?
Jen okamžik? Co to je?
Okamžik…
Potkávám Dogéna Zendžiho
na benátské piazzettě
v houfu japonských turistů.
Bez černého roucha, v bílé
plátěné čapce, s foťákem
v ruce, loví zlatého lva,
slunce sv. Marka.
Příhodné,
potkat ho právě zde. Myslím na
jeho myšlenku, že každý den
skládá se z šesti miliard
časových úseků, a lámu si hlavu,
jak to spočetl.
Stál ve vánici sakur
a počítal, když květy snášely se
neslyšně k zemi? Tak rychle
uměl počítat? Tak jarně?
Gondoly jsou ovšem
drahé i tohle jaro.
Neznají zenové počty
ani konec světa,
vydělávají, jak to jde.
VII.
Jaro a podzim v souzvuku.
Zrcadlí se plochy stále ještě
existujících ročních dob.
Křehký stvol předjaří
a křehký snop září
vzájemně se odráží
v ročním kruhu střední Evropy.
Ty sám sobě pozdním létem,
snad babím, indiánským,
kdo se v tom vyzná,
když všechno vysychá.
Dnes ovšem mokré a temné
ovzduší neděle před rovnodenností.
Život odtikává melancholii.
Na rubu broušené vlny
otevřená plošina
nezničitelného diamantu.
Několikrát jsi ho už poválel na jazyce,
jeho chuť, chuť vteřiny
čerstvě načechraného tabáku.
V tabákové trhlině prostor bez konce.
VIII.
Propadneš se staletími,
trhlina se rozšiřuje,
z prostoru se vynoří
tři dívky
v zeleno-bílých šatičkách.
Jedna krouží doleva.
Druhá míří doprava.
Třetí víří ve středu.
Vánek z olivového háje
jim čechrá medové vlasy,
fouká do uší dech píšťal,
sotva se chodidly dotknou země.
Z nebe padá benátský déšť
a skrápí jejich tanec.
A ony se smějí jako jaro.
IX.
Možnost.
Slovo-chléb
krájený na novinách.
Dáváš si dnes modrou schůzku
se stínem Gottfrieda Benna.
Má červenou kravatu.
A ty myslíš na jeho hněď jako koňak.
Na jeho malajskou žluť.
20. století se v jeho básních
ukáže celé, v hrůzné pošetilosti i odvaze
se mýlit.
Cítíš, že ten neúprosný smutek sídlící v mozku
se napřimuje a pohlédne za obzor
a slyší kmitočet,
vlnobití nicoty, která úlevně zouvá si boty
a klesá do křesla,
zapaluje si doutník a spí ---
Beztak se honíš za jiným prázdnem.
X.
Mé prázdno je karafiát.
Nahá květina, kterou zvedne
obřadně ze země
hubený mužík
a strčí si ji do tlamy
Klec plná slámy
a perly…
Neplač, tygře,
představení
zatím nekončí…
Mé prázdno,
tázavé,
ale měkké.
Nelze se ničeho chytit,
ale lze…
Adam Borzič (nar. 1978) je básník, překladatel, publicista a terapeut. Od ledna 2013 je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar. V posledních letech vydal sbírky Legendy (Viriditas 2022), Šišky za úsvitu se lstivě smějí (Malvern 2020) nebo Západo-východní zrcadla (Malvern 2018). Společně s Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem tvoří skupinu Fantasía.