Vcházela jsem do stanice metra Cvetnoj bulvar. Ve světlém vestibulu s vysokými stropy stál u obloukového okýnka zavřené kasy zavalitý muž s tmavými dlouhými vlasy a plnovousem. Skláněl se nad školním sešitem a něco si tam psal. Už jsem ho někde viděla. Ano, před pár dny vtrhl do městské knihovny, kde právě končilo básnické čtení – snad vůbec první, které jsem v Moskvě navštívila –, a začal vykřikovat vlastní verše a rozhazovat je na útržcích čtverečkovaného papíru po místnosti. Byl to on. Přerostlé dítě s vzezřením starozákonního proroka. Armén po mamince, po tatínkovi Žid. Bylo mu tehdy přibližně tolik jako mně dnes. A já, studentka druhého ročníku, jsem si říkala, že je to osud, potkat známého v tom mnohamilionovém městě, a že právě tohle je Rusko – excentričtí básníci tu tvoří uprostřed davů, za řevu turniketů, jimiž co chvíli proběhne někdo bez placení. Tohle je Rusko, opakovala jsem si v duchu a přistoupila ke Germanovi. Ten na přivítanou ze sešitu opatrně vytrhl text, který právě dopsal. Mám ho schovaný, musím se podívat, o čem vlastně byl, říkám si teď, po dvaceti letech.
Měli jsme tenkrát s Germanem společnou cestu, já na Univerzitu, on o dvě stanice dál na Jihozápadní. Nakonec jsem tam skončila taky, abych si poslechla, co se mi snažil mimikou a gesty sdělit v ohlušujícím rachotu vagonu. Už nevím, o co přesně šlo. Možná vyprávěl o svém bakuském dětství, o první básni složené ve čtyřech letech, o stěhování do Moskvy ke strýci a tetě, o snech hrát v divadle, o krátkém studiu na nějaké technice, o nenáviděné vojně v Taškentu, o literární Moskvě, o čteních u pomníku Majakovského, o oblíbených básnících – ano, hlavně o těch. German mluvil pomalu a stejně rozvážně přitom vařil pohanku – jedli jsme ji potom se zakysanou smetanou a sójovou omáčkou. A taky jsme vypili dobrých pět konvic čaje. První návštěva trvala hluboko do noci a ani žádná další se nedala odbýt dvěma třemi hodinami. I když je German minimalistický básník, vypravěč je epický. Jde do těch nejmenších detailů a jeho vyprávění se neustále větví, ale i po hodinové odbočce se dokáže vrátit k přerušenému tématu.
Téměř každé jaro German odjíždí na jih, do Saratova, kde už odkvetla bříza, na kterou má ten ruský básník silnou alergii. Jednou jsem se tam byla podívat za ním. Den jsme trávili na dače na vysokém břehu Volhy a večer se stavili u jeho přátel z redakce kdysi slavného sovětského literárního žurnálu pojmenovaného po této řece. Pravda, časopis v té době kvůli finančním potížím nevycházel a zdálo se, že členové redakce to zapíjejí už nejeden den. Později ale přece jen chytili druhý dech a už patnáct let vydávají šest čísel ročně. V prvním letošním se objevil obsáhlý výbor z Germanových básní napsaných od začátku války. Jsou otevřeně proti ní i proti režimu. Vypovídají o bolesti, bezmoci a studu. Svědčí o tom, že ne všichni, kdo zůstávají v Rusku, mlčí. Mně utkvěly verše: „myslel jsem si/ že rusko/ jsem já// ale ten šílenec/ si to nejspíš/ myslí taky“. A říkám si, ne, moje Rusko je German. A taky Vsevolod Nikolajevič a Anna Ivanovna, Lena, Lora, Nina, Galja, ještě jedna Lena, Saša s Marinou, Míťa a Olja, Míka a Kira, Lev, Michail a Aljona, Julije a Kolja, Žeňa (on) a Žeňa (ona), Julik, Ira, Dima, Míša, Líza, Andrej a Káťa, Alexej, Oxana… A ne ten šílenec.
