Není velká ani neznámá

„Ruská kultura je velká neznámá“ – vyskočilo na mě, když jsem si poslední únorovou neděli otevřela Seznam, abych se podívala do slovníku. Obvykle se držím a podobná provokativní prohlášení v titulcích ignoruju. Vím, že za nimi žádné odhalení není, mají mě jen donutit kliknutím zvýšit čtenost. Jenže tentokrát jsem se neudržela a článek na stránkách Novinky.cz, přejatý z deníku Právo, otevřela. Přes dvacet let se věnuju ruské kultuře, především literatuře, a abych o ní mohla vést dialog i s českým čtenářem, také z ní překládám. A rozhodně v tomto úsilí nejsem sama. Už proto mám pocit, že ruská kultura v českém prostředí „velká neznámá“ být nemůže. Přinejmenším ne pro člověka, který se o ní rozhodne psát, což chápu tak, že se o ni i zajímá. V daném případě to byl Josef Chuchma. A mě překvapilo, s jakou lehkostí všechno to úsilí o zprostředkování a poznání ruské kultury ve svém sloupku škrtl, aniž si dal práci zjistit, do jaké míry byla v posledních letech v českém kontextu přítomná.

Válka všechno změnila

Samozřejmě, že dnešní rozhovor o ruské kultuře není možný bez odkazu k válce, kterou už před více než rokem ruský režim rozpoutal proti Ukrajině. Samozřejmě, že tato agrese změnila i pohled na ruskou kulturu – změnila všechno. Rozumím i tomu, že mnozí ruskou kulturu v současnosti nejsou s to vnímat – žádnou, dokonce ani tu apolitickou nebo protestní. A ačkoli k těmto lidem už kvůli své profesi nepatřím, myslím si, že ruská kultura teď opravdu musí uvolnit prostor a ustoupit do pozadí. Možná se tak konečně zbaví onoho zoufalého stereotypu o své velikosti, který demokratický svět sdílí s putinovskou propagandou. A ta toho umně využívá. Stačí si připomenout závěrečný ceremoniál zimní olympiády roku 2014 s velkolepými a překvapivě vkusnými čísly věnovanými ruskému malířství, hudbě, baletu a literatuře. Zatímco se po stadionu v Soči za doprovodu ruské klasiky promenovali Tolstoj, Dostojevskij, Puškin, Achmatovová, Mandelštam, Bulgakov či Brodskij a diváci z celého světa se rozplývali nad „velkou ruskou kulturou“, do níž byli zahrnuti i ti, kteří ještě ne tak dávno patřili mezi pronásledované, Putin chystal anexi Krymu, kterou dnešní válka před devíti lety začala.

Změna pohledu na ruskou kulturu znamená především oproštění se od představ o její velikosti. Ruská kultura je velká nanejvýš proto, že se jedná o kulturu velké země. Je to kultura jako každá jiná. A jako taková byla českému publiku v uplynulých letech také představena, nebylo to žádné „paběrkování“, jak si posteskl Josef Chuchma. Ano, v českých kinech se skutečně moc ruských snímků nehrálo a ty, které se hrály, byly často – jako filmy Chuchmou zmíněného Kirilla Serebrennikova – vybírány spíš podle poměru k vládnoucímu režimu než podle uměleckých kvalit. Já osobně bych si v českém kině přála vidět třeba komedie Šapito­-šou (Šapito show, 2012) Sergeje Lobana nebo Strana Oz (Země Oz, 2015) Vasilije Sigarjova, anebo cokoli od Alexeje Balabanova, jenže tyto filmy jsou možná až příliš vrostlé do ruského kontextu, a pro provozovatele českých kin tudíž prodělečné. A že v Česku neběží ruské blockbustery, které si podle upoutávek představuju jako chabý odvar z těch amerických, velká škoda není.

Začít číst jinak

Pokud jde o literaturu, práce řady českých rusistů, překladatelů, redaktorů a nakladatelů se rozhodně nedá smést slovy „sem tam nějaká kniha tady vyšla“. Jen ze současné prózy má našinec k dispozici poměrně reprezentativní výběr: vyšel Sorokin, Pelevin, Pepperštejn, Šiškin, Limonov i raný Prilepin, Ulická, Petruševská, Stěpanovová, Jachina nebo Cvetkov a Salnikov, a taky Lebeděv, Lukjaněnko, Gluchovskij či dokonce Rubina. To jsou jen namátkou vybraná jména současných ruských autorů a autorek, kterým česky vyšla alespoň jedna kniha, a pak jsou tu ještě další, kteří publikovali v antologiích a časopisech. Nemám dojem, že by některé zásadní jméno chybělo, snad jen důrazy na to, co z ruské literatury vydávat, jsou rozvrženy jinak, než bych si přála. To souvisí s tím, že i před válkou se ruská literatura posuzovala daleko spíš z politického než uměleckého hlediska. A nešlo ani tak o samotný obsah, jako o to, co si myslí a na veřejnosti prohlašuje jeho autor. Tak je aktivní protirežimní pozice Ljudmily Ulické klíčem k recepci jejích rodinných ság a bezesporu představuje jejich přidanou hodnotu. Naopak postoje Zachara Prilepina a jeho angažmá v separatistických republikách na východě Ukrajiny byly už před lety důvodem ke zrušení českého vydání jeho románu o soloveckém lágru viděném očima obyčejného, po právu odsouzeného kriminálníka. Byl to špatný, těžkopádný a manipulativní text – už to mělo rozhodnout o jeho nevydání, nikoli až autorova politická činnost, za niž jednou, jak doufám, bude souzený.

Český čtenář, pokud se zajímá, toho má ze současné ruské literatury k dispozici dost. Mezi zmíněnými autory jsou i tací, kteří už dávno ve svém díle ohledávali kořeny toho, co se děje nyní. Na mysli nemám jen groteskně děsivé futuristické vize Vladimira Sorokina o ruské despocii, ale především úvahy Mariji Stěpanovové o paměti, o tom, jak nebezpečně si ruský stát nárokuje výhradní právo na ni, jak kolektivizuje soukromé vzpomínky. A napadá mě, že kdybychom četli pozorněji, válka by vůbec nemusela propuknout… Ale ne, literatura není návod k použití a kultura nechrání před absolutním zlem, jak ostatně dokázala už zkušenost druhé světové války.

Souhlasím s tím, že je třeba začít číst jinak, jak ve svém sloupku s odkazem na Martina M. Šimečku upozorňuje Chuchma. Nejde však o odhalování imperialismu v dílech ruských spisovatelů, a tím spíš ne v jejich životech. Jde o to zbavit se utilitárního pohledu na krásnou literaturu, přestat ji vnímat jako instrukci. I když přistoupíme na to, že logika jednání Raskolnikova z Dostojevského románu Zločin a trest (1866, česky 1899) je v jádru imperialistická (chudý student si loupežnou vraždu staré lichvářky i její sestry ospravedl­ňuje bohulibými cíli), neznamená to, že autor tuto logiku schvaluje a že nabádá čtenáře, aby ji následovali. To si ostatně uvědomuje i americká komparatistka a spisovatelka Elif Batumanová, v jejímž článku uveřejněném v posledním ledovém čísle časopisu The New Yorker jsem na tuto úvahu narazila. Za problematické však považuje už to, že Raskolnikovovy úvahy Dostojevskému přišly natolik zajímavé, že o nich napsal knihu. Na otázku, zda ji číst, nicméně autorka odpovídá ano – její článek je pokusem ruskou literaturu hájit. Já se však ptám: copak ve svobodném světě existují témata, o nichž autor psát nesmí? Nejde spíš o to, jak o nich píše? Nemluvě o tom, že Dostojevského román vyznívá v neprospěch možnosti zlo jakkoli ospravedlnit.

Stačí se rozhlédnout

Pokud jde o ruský imperialismus, je paradoxně přítomen i v nedávno česky ­vydaném románu Ljudmily Ulické Jákobův žebřík (2015, česky 2022), který zmiňuje také Chuchma, ačkoli sám ho tam jistě nehledá. Autorka přece hned v prvních okamžicích války – slovy „bolest, strach a stud“ – jasně vyjádřila svou pozici a odstěhovala se z Moskvy do Berlína. Navíc v opozici k moci je už dávno. A ve svém románu po žádné agresi nevolá, ba naopak. Její pohled na Ukrajinu (odkud pocházejí její předci) a Gruzii, kde se částečně odehrává románový děj, je však pohledem ne snad povýšeným, ale rozhodně shovívavým – pohledem z centra někdejšího impéria na mladší a slabší sourozence.

A ještě proti jednomu tvrzení Josefa Chuchmy se musím ohradit, a to proti větě: „Ovšem co se v ruském písemnictví právě teď fakticky děje, co tam lze nebo nelze tvořit a publikovat, nevíme.“ V únorovém čísle časopisu Host jsem uveřejnila reportáž o válečném roce v ruské kultuře. Jelikož má Josef Chuchma tamtéž o pár stránek dál recenzi na novou prózu Ondřeje Štindla, mohl o ten poměrně podrobný text zavadit, zvlášť pokud se chystal učinit své radikální prohlášení. Na tomto místě se nebudu opakovat, jen doplním dvě drobné aktualizace: Germanu Lukomnikovovi v prvním letošním čísle saratovského časopisu Volga vyšel rozsáhlý výběr z otevřeně protiválečných veršů, Oxaně Vasjakinové, jejíž prozaická prvotina Rana (Rána, 2021) se kvůli nedávnému zákonu o „propagandě LGBT“ ocitla na indexu, v dubnu vyjde nová próza Roza (Růže). A Rána se letos objeví česky.

Ne, nemůžu souhlasit s tím, že ruská kultura je „velká neznámá“ ani že jí už nějakou dobu byla. Stačilo se jen pozorněji rozhlédnout. Žádný Putin nás nemůže donutit vyjmout ruskou kulturu z našeho prostoru – to děláme my sami právě takovými články, jako je ten Chuchmův.

Autorka je rusistka.