Jak je u Sebraných spisů Ladislava Klímy zvykem, i pátý svazek, obsahující autorovy prózy, je vybaven důsledným kritickým aparátem a množstvím poznámek. Editorka Erika Abrams se vypořádává s chybami v dosavadních edicích a zároveň vytváří jakýsi „manuál“ ke studiu díla tohoto významného spisovatele a filosofa.
Předposlední, pátý díl Sebraných spisů Ladislava Klímy je ze všech dosavadních svazků nejrozsáhlejší. Jak název „Bel“letrie napovídá, obsahuje autorovu prózu, vyjma textů zařazených do svazku Velký roman, kterým v roce 1996 souborné vydávání Klímova díla začalo. Zahrnuté práce jsou řazeny (až na výjimky) chronologicky a uspořádány do šesti bloků; v případě, že se dochovaly rukopisy náčrtů či prvních verzí, jsou otištěny jako samostatné celky, nikoli v rámci různočtení. Způsob, jímž se k textům přistupuje, odpovídá standardům edice: jde o přístup silně pietní, zachovávající nejrůznější speciality Klímova stylu včetně odchylek od ortografických norem. Erika Abrams tak pravděpodobně reaguje na dosavadní praxi, která autorův pravopis podřizovala potřebám vydavatelů či editorů.
O tom svědčí i konfrontační ediční poznámka, napadající svévoli prvních vydavatelů a neznalost Klímovy rukopisné pozůstalosti v případě těch, kteří dílo vydávali později a nekriticky přejímali chyby předchozích edic. Ke čtenáři se tak Klímovy emblematické spisy jako Utrpení knížete Sternenhocha (1928) nebo Slavná Nemesis (1932) dostávají s mnoha opravami – Abrams se totiž vrací zpět k čistopisu a zohledňuje i spisovatelovy poslední změny. To, co u nás v případě Sternenhocha vycházelo od počátku devadesátých let (vydání Paseky nebo mnohokrát přetiskovaná edice nakladatelství Maťa), je uvedeno na pravou míru a navíc ještě rozšířeno o rané koncepty, aby bylo možné pozorovat, jakou dráhu autor za dlouhá léta skicování a filosofování urazil. Všechna tato doplnění a úpravy zaručují, že ani ti, kdo Klímovo dílo znají dopodrobna, nebudou nad svazkem pouze opakovat své čtenářské znalosti.
V hlubinách díla
Svébytným průvodcem při takovém čtení je kritický aparát sestavený editorkou. Ta sestupuje ve snaze o kontextualizaci jednotlivých próz do hlubin Klímova odkazu, a to včetně jeho deníkových zápisků a korespondence, které vyšly ve svazcích Mea (2005) a Hominibus (2006). Závěrečný blok poznámek, čítající sto stran husté sazby, může sloužit jako praktický manuál ke klímovskému studiu. Mnohdy jako by editorka dílo doplňovala, ať už zvoleným stylem, nebo konsekvencemi, jež z textu vyvozuje. V tomto návodném čtení se ovšem zároveň skrývá i slabina projektu až příliš zaměřeného na interpretaci a neustálé kritické komentování změn provedených předchozími editory. S rostoucím počtem výtek totiž čtenář získává dojem, že hlavní motivací k přípravě Klímových Sebraných spisů bylo vyrvat je z područí hlavní škůdkyně Kamily Lososové. Přitom by stálo za to přistupovat k jejím zásahům s větší mírou pochopení historického kontextu, v němž se první vydání připravovala. Nekompromisní přístup editorky poněkud připomíná přímočarost a násilnost autorova stylu.
Nové vydání Klímových beletristických prací každopádně ukazuje, nakolik je třeba už vícekrát otištěné texty korigovat na základě studia rukopisné pozůstalosti. A nejen to, do svazku jsou zahrnuty i první, zkusmé verze – týká se to zejména Slavné Nemesis, Utrpení knížete Sternenhocha a povídek Jak bude po smrti a Podivná příhoda. Rozsáhlý svazek se tak může stát podkladem pro ty, kdo chtějí Klímovo dílo studovat a porovnávat jednotlivé varianty textů, a ne je číst jako celek. Editorka nechává čtenáře, aby si sami vybrali, kterou verzi textu budou považovat za nejdůležitější, zda to bude ta počáteční, anebo pozdní, autorem naposledy upravená.
Nesnesitelné vášně
Ať už budou čtenářovy preference jakékoli, jedno je jisté: rozsah svazku zaručuje, že se Klímova stylu přesytí. Jako celek je ta kniha téměř k neučtení, kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými texty ukazují, jak dlouhou cestu musel autor ujít, než některé motivy rozvinul do tvarů, které se později proslavily. A platí to i naopak: některé jeho vášně se v kvantitě tisíce stran stávají nesnesitelnými. Týká se to především motivu ženy, který možná v detailech procházel vývojem, v celku ale stále osciluje kolem téhož: je zde žena coby objekt sexuálního, násilného a verbálního ponižování, žena jako funkční část mužské egosolistní převahy a konečně žena jako vzrušující bytost vykreslovaná v přízemně animálním modu nebo jako démonický přelud. A je to právě tento stereotypní motiv, který ukazuje, jak těžké bylo pro autora překonat pomyslnou základní rovinu své poetiky a dostat se k vyšším patrům imaginace. A opět: nad takto rozsáhlým souborem se čtenář může lehce dostat do bodu, kdy si bude pokládat otázku, zda je opravdu nutné číst úplně vše a nevěnovat pozornost spíš textům, které jsou obecně považovány za nesmrtelné příspěvky české moderní literatuře.
V důsledku si pak lze nad Sebranými spisy znovu uvědomit zvláštní paradox: vytoužený a tolik let očekávaný svazek Klímovy beletrie může ukazovat i to, jak plytké a „řemeslné“ texty bylo třeba napsat a navrstvit, aby z nich později vyrostla představa geniálního a jedinečného autora, jehož tvorba musela z mnoha příčin zůstat sto let buď přímo skryta, anebo byla umravňována opatrnými redaktory a vydavateli.
Autor je antikvář a literární kritik.
Ladislav Klíma: „Bel“letrie. Sebrané spisy V. Torst, Praha 2022, 1168 stran.