Americký hudebník, který za své písňové texty získal Nobelovu cenu za literaturu, byl součástí kontrakultury šedesátých let. Tu v obecném povědomí reprezentuje především hnutí hippies. Méně se píše o tom, nakolik Boba Dylana na počátku jeho kariéry ovlivnili levicoví či přímo prokomunističtí folkoví hudebníci.
Kontrakulturu ve Spojených státech si dnes spojujeme především s hnutím hippies v druhé polovině šedesátých let. Silně levicové, „antiburžoazní“ i explicitně prokomunistické tendence se však objevovaly už dříve v americkém folku. A právě na tuto linku, sahající až do meziválečného období, navazoval Bob Dylan, k jehož folkovým vzorům patřili Pete Seeger nebo Woody Guthrie. I když se slavný americký písničkář těší trvalému zájmu českých hudebních publicistů a jeho role v hnutí za lidská práva je obecně známá, pohled na mladého Dylana jako levicového aktivistu se v postkomunistickém prostředí v podstatě vytratil, zřejmě i proto, že se autoři tuzemských protestsongů s touto politickou orientací neidentifikovali. Je proto zajímavé vrátit se k ranému Dylanovi a ideologickému kontextu, v němž vznikaly jeho první písně.
Rokenrolový floutek
Dylanovo „urfolkové“ období sice trvalo relativně krátce, v západní kultuře ale nechalo nesmazatelnou stopu. Stejně jako pozdější proměny Dylanova stylu i jeho přechod od rock’n’rollu k hraní na akustickou kytaru přitom vycházel z postupného vývoje jeho vztahu ke světu a společnosti, a ne jen z hledání hudebního výrazu.
Dospívající Robert Zimmermann je nejprve uhranut rychle nastupujícím rock’n’rollem. Tato fascinace je nesena potřebou vymezit se proti maloměšťáctví minnesotského důlního městečka Hibbing, v němž prožil dětství. V roce 1959 se mladík s uměleckým nadáním stěhuje do Minneapolisu, kde se protlouká na vlastní pěst. Spíše než jako autentický hobo však v této době Zimmermann žije jako rokenrolový floutek, který vyjídá lednice rodičů svých kamarádek. A právě tímto způsobem se také dostává k folku, když u tehdejší přítelkyně Ellen Baker narazí na sbírku desek amerických tradicionálů, které ho uchvátí svou autenticitou. K této kvalitě se hudebník o mnoho let později vrátil v bookletu k albu Biograph (1985), kde svůj obrat k folku vysvětluje tím, že mu v hudbě „chyběla vážnost a vztah ke skutečnému životu“.
Mladého umělce – který si zvolil pseudonym podle Dylana Thomase, velšského básníka první poloviny 20. století, propojujícího romantickou tradici s modernistickou avantgardou – k folku a kultuře hoboes přitahuje romantická představa o životě lidí na okraji společnosti. Namísto útěku před civilizací však volí cestu Orwellova Na dně v Paříži a Londýně (1933, česky 2015) a stěhuje se do New Yorku, kde se živí vším možným a také navštíví svůj první folkový idol – tehdy už těžce nemocnou legendu angažovaného písničkářství Woodyho Guthrieho. Ten je dnes v povědomí zejména díky písni This Land Is Your Land a legendárnímu nápisu „This machine kills fascists“, který zdobil jeho kytaru. Dylan od něj kromě vizuálního stylu přejal i způsob hraní a pojetí angažovaného folku. Některé Guthrieho písně navíc sám zpíval a na jeho prvním albu z roku 1962 najdeme i autorskou skladbu nazvanou Song to Woody.
Stalinův kanárek
Formativní byl rok 1960, kdy budoucí nobelista cestuje stopem do Denveru, kde hraje na kytaru mezi striptýzovými vystoupeními a přilepšuje si drobnými krádežemi. Také ale zažije vystoupení Jesseho Fullera, který ho inspiruje tím, že hraje zároveň na kytaru a na foukací harmoniku, kterou má připevněnou na krku. Vedle Guthrieho v této době Dylan vstřebává i vliv další ikony levicově orientovaného písničkářství, a sice Petea Seegera, dříve posměšně přezdívaného „Stalinův kanárek“. Mimochodem, právě Seeger měl výrazný vliv na folk šedesátých let v Československu, kde v březnu 1964 koncertoval. Zřejmě se od něj očekávalo, že jako protiválečný zpěvák potvrdí oficiální narativ o spojení kapitalismu a militarismu, zároveň jej ale provázela pověst věčného rebela. Seeger každopádně inspiroval hlavní tuzemský folkový proud i místní kontrakulturu množstvím textů, které byly aktualizovány s ohledem na zdejší situaci.
Ale zpátky k Dylanovi. Tomu se na počátku šedesátých let v New Yorku podařilo získat pozornost hudebního průmyslu, když se přes publicistu Yzziho Younga dostal k folkovým producentům Daveu Van Ronkovi nebo Bobu Sheltonovi a dalším osobnostem včetně Johna H. Hammonda, který za Columbia Records s Dylanem podepsal první smlouvu. Během pouhých dvou dnů nahrávání pak vzniká Dylanova první, eponymní deska. Mimo to hudebník nahrává „hotelové pásky“ obsahující přepracované písně z prvotiny i nové skladby. To je počátek Dylana, jak ho známe: originálního a progresivního folkového interpreta, navazujícího na Guthrieho, ale pracujícího také s gospelovými a bluesovými prvky.
Časy se mění
Dylan se však nedrží pouze folkové tradice a nechce být ani druhým Guthriem, ani Seegerovým klonem – byť právě tato poloha byla zřejmě blízká jeho tehdejší přítelkyni, umělkyni a aktivistce z komunistické rodiny Suze Rotolo, kterou Dylanovi fanoušci znají z obalu desky The Freewheelin’ Bob Dylan (1963). Rotolo tehdy pracovala v kanceláři Kongresu pro rasovou rovnost (CORE), pro jehož benefiční koncert Dylan napsal svůj první protestsong The Ballad of Emmett Till o brutálním zavraždění čtrnáctiletého Afroameričana za to, že zahvízdal na bílou ženu. Následovala píseň Blowin’ in the Wind, jejíž text vyšel v levicových časopisech Broadside a Sing Out!, a také protiválečná hymna Masters of War. V době vrcholící kubánské krize na podzim 1962 pak jednadvacetiletý hudebník odehrál společný koncert s Petem Seegerem a otevřeně se zapojil do mírového hnutí a boje za lidská práva.
Právě zemitý folkový písničkář Seeger byl paradoxně jedním z vlivů, díky nimž se Dylan naplno pustil do angažovaného umění a ruku v ruce s tím opustil většinu folkových klišé a naopak začal vstřebávat nové rockové vlivy – na rozdíl od svých souputníků Seegera nebo Phila Ochse, kteří folk stále vnímali jako plně postačující formu pro politické vyjádření. Tečkou za Dylanovou kariérou svérázného folkového písničkáře byla deska The Times They Are a-Changin’ (1964), na níž se definitivně proměnil v mluvčího generace šedesátých let, který si uvědomuje, že folk byl možná jako médium pro vyjádření protestu vhodný v Guthrieho době, ale pro rodící se protiválečné a studentské hnutí už nestačí a s ním spojená romantická nostalgie začíná být na překážku.
Zapojení do hnutí za lidská a občanská práva každopádně Dylanovi neubralo na autenticitě a sdílnosti, spíše naopak. Angažovaných textů, často namířených proti institucionálnímu rasismu, napsal celou řadu a pozdější píseň Hurricane (poprvé vydaná jako singl v roce 1975) byla dokonce psána přímo se záměrem ovlivnit pravděpodobně rasisticky motivovaný rozsudek nad boxerem Rubinem „Hurricanem“ Carterem. Dylanův přerod z příslušníka specifické subkultury v mluvčího generace byl sice relativně rychlý, musíme si však uvědomit, že mu předcházela snaha překročit hranice folku a spojit rostoucí popularitu se společenskou akcí. Kontinuální ostatně byly i zpěvákovy levicové postoje.
Autor je kulturní publicista.