Přeložila Jana Krtková
Malvern 2023, 232 s.
Podle pojetí německého biologa Andrease Webera je příroda schopná myslet. Mysl představuje ekologický fenomén, ekosystém se podobá mozku a procesy v biosféře mají ráz vztahu, v němž jde o láskyplnost a planetární pospolitost. A my musíme pochopit sami sebe jako její součást. Autor knihy Hmota a touha ve svém harmonizujícím konceptu všechny zdánlivě tragické a rozporuplné jevy v přírodě (včetně nižších pater potravního řetězce a nutnosti zániku všech organismů) optimisticky převádí v srozumitelná pozitiva a hodnoty. Nemůžeme nic vyřešit, jen snášet a proměňovat. Štěstí totiž spočívá pouze v možnosti „být tady“. Smysl korespondencí mezi člověkem a přírodou však není dán a teprve se začíná modelovat, ladit a vytvářet. Těžko tedy říct, zda nás Weberova „živost“ uspokojí. Protiklady mezi člověkem a biosem, stejně jako mezi subjektem a objektem, se zdají být příliš velké a vůle k jejich odstranění přináší nezměrně obtížné úkoly. Bytí je zde nazíráno jako erotické setkání, jehož cílem je maximalizace kontaktů. Autor doceňuje emoce a pocity jako nástroje poznání i životní plnosti, snaží se psát poeticky a poezie si vysoce cení: „Poetické je to, co nás vybízí, abychom byli oživeni.“ Ovšem poezie je prý přesná, protože je nesprávná, což připomíná výrok Petra Hrušky: „Poezie znamená minout se přesně.“ Poněkud tápavě působící euforická kniha se pohybuje na hranici popularizace vědy a ekologické jurodivosti.