Jiří Wolker se bezprostředně po své předčasné smrti stal předmětem „kultu“, ale také boje o pojetí třídního, revolučního umění. Později se básně, při jejichž recitaci prý publikum plakalo dojetím, staly zásadní součástí kánonu socialistické literatury. Co nám proletářská poezie říká s odstupem století?
Předčasná úmrtí zaujímají v myšlení o literatuře zvláštní místo. Smrt Jiřího Wolkera v lednu 1924 byla pro tuzemský literární život obzvlášť podnětná. Autor nerozsáhlého díla, jehož podstatná část teprve čekala na knižní vydání, uvolnil prostor svým „vykladačům“ v době, kdy se o jeho pojetí proletářské poezie začínaly vést spory, a tak se na básníkově posmrtném významu kromě jeho nesporné popularity, vedoucí až ke „kultu Wolkera“, podílel také „boj o Wolkera“, který byl ještě normalizačními historiky interpretován jako jeden z „páteřních“ příběhů dějin socialistické literatury. Tento boj se uzavřel vlastně až na počátku padesátých let, kdy Wolker posloužil jako argument proti takzvanému frézismu a stal se – podle ideologických směrnic Ladislava Štolla – prototypickým básníkem „nového soudružství“.
Zdroj vitamínů
Dynamická a v mnoha ohledech rozporuplná tvorba, jež „mluví jedním dechem …
