Libanonský avokádový byznys představuje naději na zlepšení tamní ekonomické situace. Takový dojem alespoň vytváří rozvojový sektor, který do pěstování avokáda a jeho exportu investuje nemalé částky. Jak to ovlivňuje podmínky místních farmářů a co to vypovídá o povaze západních investic a globální nerovnosti?
Libanon se aktuálně potýká s akcelerující ekonomickou krizí a rozkladem státních institucí. To se běžně vysvětluje jako důsledek sektářského parlamentního systému a na něj navázaného klientelismu a korupce, jejichž historie sahá až do dob francouzského kolonialismu. I když ale boje mezi jednotlivými frakcemi hrají podstatnou roli, kořeny krize je třeba dávat do souvislosti spíše se zavedením tržní ekonomiky. Libanon stejně jako většina bývalých kolonií vstoupil do postkoloniální éry v situaci cíleně zbrzděného industriálního vývoje, což mělo mimo jiné výrazný efekt i na rozvoj zemědělství.
Pro Libanon je charakteristický historický tlak na rozvoj služeb a bankovního sektoru. Na orientalistickém tvrzení, že Libanon býval „Švýcarskem Blízkého východu“, je něco pravdy v tom smyslu, že bankovní tajemství, jehož se centrální banka nadále odmítá vzdát, přilákalo množství zahraničních podnikatelů. Nicméně právě bankovní sektor je do velké míry zodpovědný za aktuální krizi poté, co zde bylo realizováno jedno z největších Ponziho schémat v historii, jež vedlo ke ztrátě veškerých úspor libanonských občanů. Těm byl od roku 2019 striktně omezen přístup k vlastním prostředkům, jimiž bylo kompenzováno vyčerpání mezinárodních rezerv. To mělo spolu se snahami o zvýšení daní z některých esenciálních komodit i s celkovou přetrvávající nespokojeností s politickou reprezentací za výsledek revoluci, která vypukla na konci roku 2019.
V kombinaci s dopady pandemie covidu-19 a výbuchem bejrútského přístavu v roce 2020 to vedlo ke stažení větší části mezinárodních investic ze země a také k prudkému propadu hodnoty místní měny. To zvyšuje nerovnosti mezi obyvateli placenými v dolarech a těmi, kdo dostávají libanonskou liru. Tato okolnost je pak zásadní pro pozici zaměstnanců neziskových organizací, kteří se těší nadstandardnímu platovému ohodnocení, jež je navíc vypláceno právě v dolarech, a dostává je tak do pozice ekonomické elity.
Kdo jí libanonské avokádo?
Ještě předtím, než rozpad ekonomiky eskaloval, se na scéně objevil další aktér. Je jím americká konzultační společnost McKinsey, která byla v roce 2018 najata libanonskou vládou, aby pomohla s řešením současné situace. Po ročním výzkumu, na nějž byli vysláni juniorní zaměstnanci s nulovou znalostí místního kontextu a který stál vládu milion dolarů, společnost přišla s reportem prezentujícím několik návrhů na záchranu ekonomiky. Jedním z nich byla podpora produkce avokáda a jeho export, ideálně do Evropy. Tato rada se mezi libanonskou veřejností setkala s posměchem. Mezi některými zaměstnanci neziskových organizací, kteří se momentálně podílejí na implementaci avokádových rozvojových projektů, se ale o reportu mluví jako o začátku současného rozmachu produkce. Toto tvrzení nicméně není zcela přesné. Některé rozvojové projekty cílící přímo na avokádo byly implementovány již před zveřejněním reportu. A také samotná historie pěstování avokáda sahá hloub do minulosti. Dle jedné z nejrozšířenějších verzí se první pěstitelské pokusy objevily už v sedmdesátých letech, produkce se ale začala systematicky rozvíjet až na přelomu tisíciletí, kdy ekonomicky silnější farmáři získali znalosti z Kalifornie a importovali odsud i první stromky. Mezi prvními pěstiteli panovala určitá solidarita a vzájemné sdílení získaných znalostí pokračuje v různých formách až do současnosti.
Avokádo si mezitím našlo cestu i do místního jídelníčku, čímž se situace v Libanonu odlišuje od jiných zemí v regionu. Kupříkladu v Iráku skončil avokádový projekt neúspěchem, neboť se nepodařilo vytvořit místní trh. Lidé zkrátka nechtěli avokádo jíst. Libanonci sice o avokádo zájem mají, ale možnosti a formy jeho konzumace se odvíjejí od řady faktorů. Největší oblibě se těší v bohatších čtvrtích hlavního města a v převážně křesťanských regionech. Podle návyků spojených s konzumací avokáda je možné kreslit mapu socio-ekonomických podmínek rozličných oblastí.
Když se například v ulicích dominantně sunitského nejchudšího města Tripoli ptám lidí po jejich vztahu k avokádu, odpovědi se diametrálně liší v závislosti na čtvrti, v níž se zrovna nacházím. Ve starém centru města se opakuje odpověď, že lidé avokádo jedli, „ještě než se všechno zdražilo“, což je běžný způsob odkazování na časy před revolucí. Velká část místních si jeho nákup nemůže dovolit, přestože se pěstuje jen několik kilometrů za městem. Ti, kteří si avokádo dovolit mohou, je pijí jako sladký koktejl nebo jedí s medem. Čím víc se blížím k jedné ze středostavovských čtvrtí, tím častěji se avokádo začíná objevovat v salátu, a po překročení jejích hranic už i na toastu. O několik ulic dále směrem ke křesťanskému městu Mina už dokonce na francouzském toustu, případně slouží jako omáčka na fajitas.
Veškeré odpovědi každopádně provázejí reference o zázračných zdravotních účincích tohoto plodu. Ač jsou některé výhody, jako je vysoký obsah vlákniny nebo nenasycených tuků, nesporné, kategorie „superfood“, jež se pro avokádo často používá, není lékařský, nýbrž marketingový pojem. Ten byl avokádu přisouzen v rámci kampaně, která provázela počátky jeho pěstování v Kalifornii. Původní marketingové strategie zobrazovaly avokádo jako luxusní plodinu určenou výlučně vyšší třídě. V současnosti se na hierarchickém žebříčku trochu propadá a stává se symbolem kosmopolitní střední třídy. Avokádo ale není stavěno do pozice superpotraviny jen pro své složení, nýbrž i proto, že ztělesňuje ekonomický potenciál.
Jak to funguje?
Kilogram avokáda se na velkoobchodním trhu prodává za desetinásobek ceny citrusů – do příchodu avokáda dominantních ovocných stromů v Libanonu. Farmáři, kteří si to mohou dovolit, se proto zbavují citrusových stromů a avokádo vysazují místo nich. Nicméně takových není v zemi mnoho. Jedná se většinou o zemědělce, kteří v minulosti žili a pracovali v zahraničí, případně mají v diaspoře příbuzné, kteří jejich byznys podporují, anebo zdědili rozsáhlé pozemky. Avokádový strom sice dává výrazně větší výnosy, jeho pořizovací cena je však násobně vyšší než u citrusu. A právě na tomto místě do věci vstupuje rozvojový sektor, který kvůli absenci vládních podpůrných programů představuje jediný zdroj potenciální podpory pro farmáře.
Jak to funguje? V současné době v zemi končí jeden z menších projektů zaměřený na export. Financuje ho nizozemská vláda. Nizozemsko má na podpoře pěstování avokáda v Libanonu dvojí zájem. Udržuje tím svou pozici hlavního distribučního centra zemědělských produktů v Evropě a současně libanonské avokádo pokrývá snižující se dovoz z Jižní a Střední Ameriky v době, kdy v těchto zemích neprobíhá sklizeň. Tento projekt však podporuje jen hrstku místních farmářů, kteří prokázali schopnost naplnit přísné podmínky pro export do Evropy. Mezi ně patří i nutnost zajistit si řadu certifikátů prokazujících dodržování ekologických standardů typu GlobalGAP. Tyto certifikáty musí být každoročně za nemalé částky obnovovány.
Druhý, výrazně rozsáhlejší projekt, placený americkou vládou, vstupuje nyní do své třetí fáze. Ta bude zaměřena čistě na podporu exportu. Minulé fáze provázela snaha zapojit ekonomicky slabší farmáře, kteří by jinak s pěstováním avokáda nemohli začít. Proto jim byla zajišťována pomoc se získáváním zmíněných certifikací, ale také nutné vybavení a expertní znalosti. Především edukace se někdy setkávala s jistou nevolí místních farmářů, kteří sice některé ze zapojených odborníků (patřících mezi ekonomicky nejúspěšnější pěstitele v zemi) respektují, stejně jim je ale zatěžko měnit vlastní, dekády budované postupy.
Kdo má rád rozvoj?
Rozvojové agentury a neziskové organizace jsou pevnou součástí sociální struktury Libanonu, stejně jako mnoha dalších zemí globálního Jihu, a nikdo neočekává, že by se na tom mělo v budoucnosti cokoliv změnit. Místní společnost je nicméně v názorech na silnou přítomnost rozvojového sektoru do jisté míry rozdělená. Ač dominují spíše negativní postoje, existuje nemalé množství lidí, kteří jeho přítomnost oceňují. Zaznívá sice, že se jedná o externí řízení společnosti zahraničními subjekty, vzhledem k absenci státních struktur jsou však za něj mnozí lidé vděční. Negativní postoje pak vycházejí z rozdílného náhledu na vměšování zvenku, především ze strany států globálního severu, které jsou vnímány jako viníci současné situace v regionu, ať už z hlediska historického, či kvůli jejich současné politické a ekonomické aktivitě nebo přísné migrační politice. Důvodem kritiky je i nespokojenost s nadřazeným chováním především zahraničních pracovníků, s níž se řada obyvatel setkala. Zaměstnanecká struktura zdejších neziskových organizací se ale v posledních letech výrazně proměnila a zahraniční pracovníci už tu nedominují – což je ovšem dáno především možností nabídnout místním zaměstnancům výrazně nižší platy.
Kritika a obecná nedůvěra vůči rozvojovému sektoru je také důsledkem pozorování rozvojové praxe nevedoucí k jasným výsledkům. Imad, výzkumník, jenž se celoživotně věnuje zemědělskému sektoru, je často žádán o konzultaci zástupci mezinárodních rozvojových organizací, jejichž emisaři někdy do země přijíždějí jen na několik dní, aby rozhodli o rozdělení částek přesahujících desítky milionů dolarů (v hantýrce neziskových organizací: „to throw money at something“). Imad tyto nabídky většinou odmítá. Když se ale dozvěděl o výpravě, jež měla v rychlosti rozdělit přes sto milionů dolarů právě v zemědělském sektoru, rozhodl se pozvání přijmout, aby se delegátů zeptal, pod jaké okno si má stoupnout, až budou „rozhazovat“ peníze.
Rozvojový sektor je na lokální úrovni masivním pracovním trhem. Zaměstnanci neziskových organizací jsou jednou z nejpočetnějších skupin, jež z rozvojové pomoci profitují. Přesto z jejich řad často zaznívá nedůvěra vůči naplňování cílů, kterými se programy zaštiťují, jako je ukončování globální chudoby nebo obecné zvyšování životní úrovně. Nedůvěra přitom nesouvisí pouze s výsledky, ale i s interpretacemi motivací. Když se například ptám koordinátora jednoho z avokádových projektů, který pro svou organizaci pracuje již 25 let, proč si myslí, že jim zahraniční agentura všechny ty peníze posílá, chvíli se směje, ale pak zvážní a říká, že to vůbec netuší. Prý si o tom v práci povídají s kolegy, ale nikdo nic neví. Pak začne rozvíjet vlastní teorii o rozvoji jako nástroji marketingu, který používají státy, jež chtějí být považovány za „ty hodné“. Mimo teorii o sebeprezentaci je velmi rozšířeným vysvětlením fakt, že Libanon hostí největší počet uprchlíků na hlavu na celém světě, a Evropa zkrátka nechce, aby odtud imigranti pokračovali dál. Mezi těmi, s nimiž jsem hovořila o motivacích rozvoje, bylo jen několik málo jednotlivců, kteří tvrdili, že jim ekonomicky bohatší země chtějí zkrátka pomoct.
Co to má ale společného s avokádem? Právě na příkladu jeho produkce se ukazuje několik vzorců, které zabraňují naplňování příslibu sociální změny – což platí i pro ideální situaci, kdy by byl rozvoj motivován pouze solidaritou.
Hype train jede, avokádo veze
Jedním z důvodů, proč bývá rozvojový sektor kritizován ze strany veřejnosti i sociálních teoretiků, je nemožnost požadovat po rozvojových agenturách zodpovědnost za neúspěšné projekty. Lidé, kteří jsou klasifikováni jako příjemci pomoci, naopak podléhají zvýšené kontrole a mohou být z projektů snadno vyloučeni při podezření z nedostatečného naplňování smluvních podmínek. Mezi takové důvody mohou patřit nejen případné podvody, ale třeba i nedostatečná prezentace loga financující organizace. Naopak financující agentury nikdo nežene k odpovědnosti za neúspěšné projekty, a dokonce ani za ty, které prokazatelně vedly ke zhoršení podmínek v místě implementace a měly negativní dopady na místní komunity.
Na začátku roku 2022 jsem mluvila s Bilalem, který pro jednu z největších libanonských neziskových organizací píše granty. Právě jeho organizace je v současné době zodpovědná za implementaci většiny místních avokádových projektů. Když se snažím zjistit, jak v zemi došlo k rozmachu avokádové produkce, přerušuje mě uprostřed věty. „Jak se tohle všechno stalo? To je jednoduché: my jsme to vytvořili, byl to z naší strany dobrý marketing,“ vysvětluje hrdě. Když spolu ale mluvíme o rok později, stěžuje si, že mu téměř každý den někdo volá, že chce sázet avokáda a aby mu s tím pomohli. „Ať už hlavně proboha nikdo nesází žádná avokáda,“ komentuje to zoufale a avokádový byznys označuje za „hype train“, který nabral příliš velkou rychlost. Okolnosti jeho rozjezdu komentuje tak, že Libanonci se zkrátka rádi koukají jeden druhému přes plot, a když mají pocit, že sousedovi něco funguje, chtějí to taky, aniž by se nad tím pořádně zamysleli. Když se pak ptám, zda za současnou situaci necítí určitou zodpovědnost, když jeho organizace systematicky budovala nejen strukturu možné materiální pomoci, ale také marketingový obraz avokáda jakožto výnosné plodiny, odpovídá, že nikoliv. Na otázku, co bude s farmáři, kteří do hype trainu naskočili, ale o další podporu přijdou, odvětí, že se o ně postará trh: „Ti, co na to nemají, odpadnou a půjdou dělat něco jiného.“
Ztížená možnost vymáhání zodpovědnosti může souviset také s nepřístupností závěrečných zpráv. Když se Liny, která byla několik let koordinátorkou již ukončeného avokádového projektu financovaného francouzskou vládou, ptám na to, do jaké míry se vyplatila podpora ekonomicky slabších příjemců projektu, chvíli mlčí a pak odpovídá: „Vidíš, to je pravda, stálo to několik desítek milionů dolarů, a já vlastně ani nevím, jak to dopadlo.“
Evropa chce být zelená
Avokádo, o kterém se občas referuje jako o „star fruit“, kromě zmiňované ekonomické náročnosti vykazuje především v raných fázích značnou křehkost. Někteří farmáři na jeho pěstování vsadili své poslední úspory a od svých mladých stromků se prakticky nevzdálí, aby je ochránili před poničením přímým slunečním světlem, prudkým větrem či náhlými poklesy teplot. Pěstování avokáda je také náročné na vodu, o tom však farmáři mluví jen málo. To může opět souviset s jejich finančním statusem. Libanon má v rámci regionu největší zásoby vody, s nimiž ovšem špatně hospodaří, což vede k výrazným ztrátám. Státní elektřina navíc funguje maximálně dvě hodiny denně. Finančně znevýhodněným farmářům pomáhaly nevládní organizace, které se zapojovaly do budování technických systémů, jež měly vodu přivádět. Zde však opět narážíme na jeden z charakteristických rysů rozvoje, kterým je přinášení krátkodobých technických opatření v případech, jež vyžadují dlouhodobou vizi.
Prosazování ekologických opatření je pak farmáři – a často i zaměstnanci neziskových organizací – vnímáno jako externí evropská agenda. „Evropa chce být zelená, takže možná bude chtít naše avokádo, protože je to sem blíž než do Mexika,“ komentuje to Bilal. Ekologické požadavky jsou pak často prezentovány jen skrze čísla. „Máme nyní na každém projektu pět procent na takzvané uvědomění si klimatické krize. Ale nikdo neví, co se tím myslí. Zrovna píšu projekt o psychologické podpoře a nevím, jestli tam mám zahrnout i kompostovatelné tužky, jimiž pak lidé budou psát o svých pocitech,“ podotýká ironicky Bilal.
Dodejme, že řada pěstitelů si je možných negativních dopadů rozvoje vědoma a v současné době se pokouší své farmy převést na organické pěstování. Opět se ale jedná převážně o ekonomicky zajištěnější jedince, kteří si dokážou obstarat všechny související certifikáty. Další věcí je, že se podporuje monokulturní pěstování, ačkoli může mít negativní dopady. Když se ptám na riziko vyčerpávání půdy, Bilal odpovídá: „Jo, existují důkazy, že se vyčerpává, to se ale hned neprojeví. Zcela nekontrolovatelného rozšíření avokádové produkce se nikdo neobává. Libanon už sice má zkušenost s negativními dopady monokulturního pěstování, v případě avokáda se však spoléhá na skutečnost, že je pro jeho pěstování vhodná pouze určitá část zemědělské půdy v zemi.“
Ve výsledku lze za hlavní problém rozvoje avokádové produkce v Libanonu označit to, že programy podporují technická řešení, která mohou vést ke zhoršování environmentální krize, a navíc ani nepřinášejí reálnou proměnu ekonomických podmínek zapojených zemědělců. To do velké míry souvisí se širším makroekonomickým kontextem rozvoje, který do velké míry kopíruje globální mocenské mechanismy ustanovené v dobách kolonialismu, a přispívá tak k dalšímu upevňování hegemonie. Jak ve svých výzkumech ukazuje například antropolog Jason Hickel, částky odčerpané ze zemí globálního Jihu – například v důsledku nerovného nacenění surovin, práce či skrze splácení dluhů Mezinárodnímu měnovému fondu nebo Světové bance – mnohonásobně přesahují množství prostředků investovaných v rámci rozvojové pomoci. To vše ukazuje na skutečnost, že země globálního Severu jsou rozvíjeny ze zdrojů globálního Jihu, a nikoliv naopak, jak se to snaží prezentovat právě rozvojový narativ. Rozvoj přitom slouží jako narativ odvádějící pozornost od řešení reálných příčin globálních nerovností.
Autorka je doktorandka antropologie na FSV UK.