Jiří Wolker psal v době, kdy se komunistická revoluce zdála být na dosah. O čtvrtstoletí později se stal oficiálním básníkem komunistické diktatury: byl považován za průkopníka socialistického realismu a hrál klíčovou roli v nově tvořeném kánonu socialistické literatury. Přitom jeho a naše dvacátá léta mají leccos společného.
Jiří Wolker se po svém příjezdu do Prahy v roce 1919 rychle sblížil s levicovým prostředím a následující krátké tvůrčí období, přerušené předčasnou smrtí, mu vyneslo postavení komunistické ikony. První světová válka byla mladou generací pociťována jako civilizační zlom otevírající cestu k budování nové, lepší společnosti. Nejen v Rusku, ale i v Maďarsku, Bavorsku či Berlíně proběhly pokusy o ustavení diktatury proletariátu. Válkou rozvrácená společnost trpěla enormní bídou nejen v poražených, politicky destabilizovaných státech, ale také v nově vzniklém Československu, kde republikánské instituce vznikaly souběžně s hladovými demonstracemi. Wolkerova stylizace do poutníka procházejícího chudinskými čtvrtěmi velkoměsta byla opřena o autentický prožitek hladu, jímž byli ohroženi nejen dělníci a chudina, ale také úředníci, studenti a střední třída. Sny o radostné krajině slunce a hojnosti tak ve Wolkerově poezii kontrastovaly s obrazem předměstí, „kde roste jen bída a neštěstí“. …
