Jiří Wolker psal v době, kdy se komunistická revoluce zdála být na dosah. O čtvrtstoletí později se stal oficiálním básníkem komunistické diktatury: byl považován za průkopníka socialistického realismu a hrál klíčovou roli v nově tvořeném kánonu socialistické literatury. Přitom jeho a naše dvacátá léta mají leccos společného.
Jiří Wolker se po svém příjezdu do Prahy v roce 1919 rychle sblížil s levicovým prostředím a následující krátké tvůrčí období, přerušené předčasnou smrtí, mu vyneslo postavení komunistické ikony. První světová válka byla mladou generací pociťována jako civilizační zlom otevírající cestu k budování nové, lepší společnosti. Nejen v Rusku, ale i v Maďarsku, Bavorsku či Berlíně proběhly pokusy o ustavení diktatury proletariátu. Válkou rozvrácená společnost trpěla enormní bídou nejen v poražených, politicky destabilizovaných státech, ale také v nově vzniklém Československu, kde republikánské instituce vznikaly souběžně s hladovými demonstracemi. Wolkerova stylizace do poutníka procházejícího chudinskými čtvrtěmi velkoměsta byla opřena o autentický prožitek hladu, jímž byli ohroženi nejen dělníci a chudina, ale také úředníci, studenti a střední třída. Sny o radostné krajině slunce a hojnosti tak ve Wolkerově poezii kontrastovaly s obrazem předměstí, „kde roste jen bída a neštěstí“.
Prostý, skromný, chlapecký
Na vlastní kůži prožívaná nouze, včetně starosti o otop ve studentském bytě, i zprávy o hrůzách války Wolkera přivedly k marxismu jako naději na řešení problémů tehdejšího světa. Vedle touhy po harmonickém světě lásky (vize komunismu v Baladě o snu je postavena na společnosti „chlapecky prostých“ montérů a inženýrů budujících mosty mezi lidskými srdci) zobrazoval dělnictvo jako zoufale vykořisťované jedince nesoucí v sobě třídní hněv. Wolkerovo vyznání z básnické skladby Svatý Kopeček z jara 1921, podle něhož „máme raději červené panenky než staré / chamtivé vdovy, / vyprávíme si o velikém Rusku a statečném Leninovi“, se stalo mottem formující se generace mladých levicových radikálů.
Sbírka Host do domu vyšla nedlouho poté, co byla založena Komunistická strana Československa, a Wolker se ihned stal jejím členem. Mladí radikálové narození na přelomu století se museli vnitřně vypořádat s vlastní radikalizací i s nedostatečným politickým zázemím tehdejší levice. Formovala se skupina, která bude později nazývána „karlínští kluci“ a která tlačila sociální demokraty ke vstupu do Komunistické internacionály. Právě tito lidé na počátku třicátých let dotvářeli stalinskou podobu KSČ a Wolkera, v té době již dlouho po smrti, si zvolili za básnický hlas vyjadřující jejich snažení.
Prakticky okamžitě po své smrti v lednu 1924 se Wolker stal uctívaným zosobněním revolučního umělce. V nekrologu, který vyšel v Rudém právu, byla k jeho osobě přiřazena řada epitet typických pro představy o socialistických hrdinech. Byl prý „prostý, skromný, chlapecký, milý, čestný a nezištný“. Navzdory tomu, že se už v roce 1925 na stránkách levicových literárních časopisů objevily spory o to, jestli revoluční literatura má „dosti Wolkera“, nebo naopak potřebuje „více Wolkera“, základy básníkovy kultovní role pro komunistickou stranu byly položeny. Běžně se setkáme s názorem, že spory o Wolkera ukončil v roce 1950 z pozice moci Ladislav Štoll, když z něj učinil nedotknutelnou modlu. Nicméně o Wolkerově klíčové roli pro stranickou kulturní politiku bylo rozhodnuto nejpozději v letech třicátých. V roce 1934 na stránkách Rudého práva Julius Fučík označil Wolkerovu tvorbu za „básnickou událost generace“. V letech velké hospodářské krize byly obrazy radostného mládí dušeného tvrdou realitou pro komunisty očekávající novou revoluční vlnu velmi aktuální.
Pevnou součástí kánonu se Wolker stal po druhé světové válce, poté, co S. K. Neumann v předmluvě k výboru Wolker pracujícím (1946) čtenáře zapřísahal: „Byl to váš básník, soudruzi a soudružky, na kterého nemůžete a nesmíte zapomenout.“ Protagonisté socialistického realismu pozdního stalinismu vyzdvihovali, jak dokázal sloučit vizi nových mezilidských vztahů, radosti a touhy po životě s revolučním patosem. V roce 1960 vyšlo speciální číslo Tvorby postavené na tezi, že Wolkerovo dílo bylo základním kamenem socialistického umění a denuncovat je během kritiky kultu osobnosti by byla chyba. O pět let později Rudé právo otisklo stať interpretující Wolkerovu Těžkou hodinu jako modelový příklad existenciální krize a jejího překonání, což můžeme číst jako snahu o integraci jeho díla do literární debaty pražského jara. O dalších pět let později, tedy v roce 1970, a opět na stránkách Rudého práva, byl Wolker využit jako argument proti reformistům s poukazem, že byl vždy pevný v „odmítání každé zkomoleniny vědeckého socialismu“. Po dvaceti letech omílání revolučních frází, na něž bylo za normalizace Wolkerovo dílo redukováno, se v březnu 1990 objevila v Rudém právu stať vyjadřující víru, že jeho dílo je tím, co ze socialistické kultury přetrvá i do budoucna, protože v sobě nese pozitivní hodnoty sociálního cítění.
Výzva k novému čtení?
Wolker se stal symbolickým majetkem komunistické diktatury, pro kterou bylo jeho dílo básnickým vyjádřením politického programu. Měli bychom jej proto odsoudit jako relikt ideálů nedemokratické společnosti, jíž československý státní socialismus byl? Lze je dnes vůbec vnímat jako inspirativní? Čteme-li například slavnou Baladu o očích topičových optikou problémů 21. století, můžeme vnímat metaforu očí spalovaných s každou další lopatou uhlí hozeného pod kotel tepelné elektrárny jako alegorii nejen třídní, ale také environmentální tragédie industriální společnosti. Ta si v prvních dekádách 20. století vybírala daň za pokrok v nerostných zdrojích i dělnických tělech, aby se o sto let později dostala na hranici planetární udržitelnosti.
A jak vnímat Baladu o nenarozeném dítěti v souvislosti se současnou debatou o právu žen svobodně nakládat s vlastním tělem? Máme před sebou připomínku toho, že levice byla ve dvacátých letech minulého století postavena na maskulinní dominanci, nebo může být zdrojem inspirací pro současný odpor vůči patriarchátu? Přímo provokativně dnes působí pasáž popisující nucení dívky k milostné hře, jemuž podlehne. Následně je to opět muž, kdo tvrdě konstatuje: „to není hřích, to je jen bída“, a nakonec rozhodne o interrupci. Nevedou ale i dnes chudoba a strukturální tlaky meritokracie k tomu, že se – řečeno s Wolkerem – „ženy mění v hroby“?
Naše těžká hodina
Hlavním tématem stěžejní Wolkerovy sbírky Těžká hodina je mladistvé hledání politické a genderové identity. Mnozí mladí dospělí a teenageři prožívají i dnes bolestně svou „těžkou hodinu“, která je nutí promýšlet, co znamená žít v nestabilním světě plném krizí. Jakkoli se dnešek liší od Wolkerovy epochy – prsty mladých mužů často „probolí krví“ nikoliv do cihel, ale do klávesnic počítačů –, naše dvacátá léta mají s těmi Wolkerovými řadu paralel. Může se přitom zdát překvapivé, že ideologicky zprofanovaná a v mnoha ohledech naivní poezie je i po sto letech v ledasčem podnětná. V této souvislosti bychom se pak měli ptát, jak je možné, že ani po tak dlouhé době nemáme odpovědi na otázky spjaté s nerovnostmi a mnoha dalšími problémy, o nichž psal už Wolker. Jen kvůli tomu, že jeho dílo sloužilo stalinistům i normalizačním komunistům, je nelze označit za mrtvé.
Autor je historik.