MC, Stoned to Death 2023
Moloch v názvu alba pražského houslisty Daniela Meiera mě nutí myslet na oběti. Ale není to jen titulem. Na první poslech jde totiž o počin, za nímž je obrovské množství práce, času a trpělivosti – výsledný tvar působí natolik komplexně, že evokuje stavby typu pyramid či katedrál, tedy grandiózní projekty, při nichž umírali lidé. Při nahrávání City of Moloch sice nikdo reálně neumřel, ale síla metafory je neúprosná… Samotná nahrávka mě pak rozpolcuje: na jednu stranu k ní cítím obdiv, protože jsem už dlouho neslyšel tak podmanivou desku, na druhou stranu mám tendenci bránit se její velkoleposti a patosu. Je to hudba plynoucí pomalým tempem, plná dramatických zámlk a obřadných motivů, které se vynořují z podloží tvořeného hlubokými zpětnými vazbami. Každý projev čisté krásy přitom jako by vždy měl i svou špinavou, zkreslenou, disonantní variantu – i tyto stavební prvky se ve výsledku podílejí na posluchačově uchvácení. Je ale správné nechat se takto uchvacovat? Nepotřebujeme spíš hudbu, která by se alespoň metaforicky mohla stát nástrojem proměny našich životních podmínek v éře pozdního kapitalismu? I kdybychom Meierův počin nakonec odmítli s tím, že připomíná hrdinský epos v době moderního románu, jeho hodnota zůstane vysoká – už proto, že posluchače, kteří se nespokojí s okouzlující hudbou, přivádí k zásadním otázkám, jež hranice hudby překračují. A já i po několikátém poslechu zůstávám rozpolcený: odmítnout, nebo se podvolit? Z jednotlivých částí jsem u vytržení, ale celek jako bych nebyl schopen – nebo ochoten? – pojmout.