Do Česka přišla v polovině prosince sociální síť Threads. Zatím tu není nic samozřejmé – jako v čerstvě otevřené hospodě. Nevíte, jestli se roznáší, nebo se chodí na bar, ani zda není zapotřebí dopředu hlásit, že si už nic nedáte, jinak vám bez varování přistane pod nosem další pivo. Ještě tu není stůl, od nějž vás mohou vykopnout štamgasti. Není jasné, čím koho můžete nakrknout, a nedokážete předvídat, kdo po vás rovnou hodí půllitr a kdo bude naopak natolik taktní, že si s vámi bude chtít vyřídit účty venku. A dokonce se nepočítá ani s tím, že si na vás ideový oponent přivede partu kamarádů. Pokládáme nepromyšlené otázky, sdělujeme si okamžité dojmy, projevujeme upřímnou radost, přiznáváme se k vadám, nedokonalostem, selháním. Zatím si můžeme dovolit být upřímní – jsme v dobré společnosti, kde každý příchozí nejprve slušně pozdraví. Ano, takhle vypadá prostor, kde nikdo neuplatňuje moc, nebojuje o pozornost novinářů ani elektorátu, nestrhává veřejné mínění na správnou stranu a biče algoritmů se teprve splétají. Jde však jen o prchavou iluzi svobody a rovnosti, omylem vyvolanou mechanismem trhu. Jeden miliardář zkrátka získal pocit, že s kašpárkem jiného miliardáře předvede lepší divadlo. Jak ochotně v tomhle dočasném vzduchoprázdnu živíme naději, že nový začátek povede k jinému, lepšímu konci! I tady to ale jednou bude páchnout zvětralým pivem, i odsud se budou lidé potácet s žaludkem na vodě a vyraženými zuby. I na tenhle lokál budeme muset zapomenout, abychom se v jiném mohli aspoň nakrátko cítit dobře. A tak tomu bude až do konce věků, který nastane, až si sociální sítě vygenerují vlastní cíle a způsoby, jak je naplňovat. V tu chvíli jim naše bolístky, snahy, názory a úspěchy budou k ničemu.