V českém tanci to vře. Ředitelka a zakladatelka organizace Tanec Praha Yvona Kreuzmannová koncem listopadu v e-mailové komunikaci informovala vybrané osoby o probíhajících procesních změnách v divadle Ponec, hlavní pražské taneční scéně. Překvapivou zprávou bylo zrušení pozice umělecké ředitelky, kterou do té doby vykonávala Markéta Perroud. Na protest proti tomuto kroku opustila divadlo většina dosavadního týmu a následně vznikla petice Za Tanec Praha, kterou podepsalo 320 umělců a umělkyň spojených s tanečním provozem. Petice mimo jiné požaduje veřejné představení správní rady Tance Praha, dále založení dozorčí rady a nástin fungování organizace v blízké budoucnosti. Problém netkví ani tak v odstranění oblíbené umělecké ředitelky, ale především ve způsobu, jakým změny probíhají, a v jednostranné komunikaci Kreuzmannové, která je bez debaty nejmocnější ženou českého tance. Je možné, že iniciativa vyzní nakonec do prázdna, neboť z procesního hlediska vše proběhlo v pořádku. Tanec Praha není příspěvková organizace, ale zapsaný ústav. Hegemonii této organizace v soudobé české taneční tvorbě nicméně nelze nevidět. Tak důležitý a mocný subjekt má zodpovědnost vůči celému provozu, a to nejen manažerskou, ale také za jeho kultivaci a péči o něj. Nejen granty a festivaly je živa taneční scéna, umělkyně a umělci volají především po transparentnosti a otevřenosti. O transparentnosti však mluví i Kreuzmannová – právě její potřebou vysvětluje provedené změny. Zde ovšem narážíme na rozdílné představy o tom, jak má transparentnost v podobné instituci vypadat. Ve výsledku pravděpodobně opět sledujeme konflikt direktivního a otevřeného přístupu k řízení kulturní organizace. Zda krize vyústí v dohodu obou stran, kolaps, nebo nový začátek, není v době uzávěrky tohoto čísla jasné. Taneční obec se však už nyní zdá semknutá jako nikdy dřív. Snad bude vítězem tohoto sporu české nezávislé taneční umění, ať už mu bude šéfovat kdokoli.