Jugoslávská verze socialismu byla progresivnější než ta tuzemská a mnozí v ní dosud spatřují emancipační potenciál. Ten ale stačila udusit sama titovská Jugoslávie, nikoli až její rozpad. Jugofuturismus tak zůstává bodem v minulosti, a pokud nemáme zabřednout do sentimentu, je třeba ukázat mu záda.
Jugofuturismus představuje moment v dějinách Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ), jenž z dnešní perspektivy může vypadat jako obraz budoucnosti. Tím však není. Už se stal. Dokonce i Jugoslávie představuje budoucnost v minulosti, ačkoliv je pro mnoho lidí problém o ní takto vůbec přemýšlet. Občas se sama přistihnu, jak žiji stránkami starých školních sešitů, do nichž jsem psala v první a druhé třídě Základní školy Sedmi tajemníků Svazu komunistické mládeže Jugoslávie. Záznamy každodennosti, zápisky o fialkách a sněženkách a o zimních prázdninách se v nich střídaly s nadšenými komentáři jako „Jsem pionýrka!“ a básněmi o Titovi. Do jednoho domácího úkolu jsem napsala: „S dědečkem si nejčastěji povídám o partyzánech. Já dědovi zpívám písně o Titovi. Mně děda vypráví o tom, jak ho postřelili.“ Je těžké pozorovat kus vlastního života v minulosti, obzvlášť když šlo o jeho nejšťastnější období.
Komunistická strana Jugoslávie nenávratně změnila …
