Jugofuturismus jako past

Jugofuturismus představuje moment v dějinách Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ), jenž z dnešní perspektivy může vypadat jako obraz budoucnosti. Tím však není. Už se stal. Dokonce i Jugoslávie představuje budoucnost v minulosti, ačkoliv je pro mnoho lidí problém o ní takto vůbec přemýšlet. Občas se sama přistihnu, jak žiji stránkami starých školních sešitů, do nichž jsem psala v první a druhé třídě Základní školy Sedmi tajemníků Svazu komunistické mládeže Jugoslávie. Záznamy každodennosti, zápisky o fialkách a sněženkách a o zimních prázdninách se v nich střídaly s nadšenými komentáři jako „Jsem pionýrka!“ a básněmi o Titovi. Do jednoho domácího úkolu jsem napsala: „S dědečkem si nejčastěji povídám o partyzánech. Já dědovi zpívám písně o Titovi. Mně děda vypráví o tom, jak ho postřelili.“ Je těžké pozorovat kus vlastního života v minulosti, obzvlášť když šlo o jeho nejšťastnější období.

Komunistická strana Jugoslávie nenávratně změnila běh času na Balkáně: národněosvobozenecký boj vytvořil časoprostorovou trhlinu, kvůli které spousta laiků, ale i historiků prožívá rok 1945, jako by to byla současnost, a časy, v nichž nyní žijeme, jako opakující se minulost. Na sociálních sítích jsme obklopeni lidmi žijícími v hlubokém omylu, že jsou současníky Karla Marxe a dětmi Kominterny. Mám na mysli především anonymní obdivovatele osobnosti a díla Josifa Vissarionoviče Stalina, kteří padají do mdlob jen při zmínce o Druhém zasedání Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ) a Říjnové revoluci, levičáky, co si neuvědomují, že jejich deklarativní komunismus je ve skutečnosti čistý eskapismus, a nikoliv angažovaná politická činnost, která by se rovnala účasti v národněosvobozeneckém boji. Občas je lidem zachváceným sirénami Agitpropu těžké vysvětlit, že jugoslávská budoucnost v minulosti představuje stále totéž – minulost. Jugofuturismus je past. Ne proto, že by byl nelineární a časově dislokovaný. Naopak, je až příliš nalinkovaný. Je tak nalinkovaný, že splývá s tradicionalismem.

Nepotřebujeme špatnou kopii

Z dnešní perspektivy se nám SFRJ možná nejeví tak radikálně, ale v době svého vzniku byla tím nejradikálnějším, co se v celé Evropě událo, a to hlavně pro nás, kteří jsme před porážkou fašismu byli tím, čím jsme dnes zase: utahaným dobytkem, kanónenfutrem a ubohou střelnicí na periferii „civilizovaného“ světa. Komunistická strana Jugoslávie se pustila do křížku nejen s politickou afirmací marxistických idejí o práci, ale také s otázkou „kognitivního kapitalismu“, problémem z budoucnosti, který tehdy ještě vůbec nebyl teoreticky podchycený. Špatné materiální a životní podmínky znamenaly nejen nedostatek jídla, ale i nedostatek inteligence. I rozum je vyčerpatelný zdroj. Dnes samozřejmě existují četné studie o zhoubném vlivu chudoby na naše kognitivní schopnosti, ale tehdy neexistovaly: tento vztah byl pociťován především intuitivně. Komunisté se nezabývali pouze pojmem práce, ale i otázkami vědy a vzdělání. Koneckonců, Jugoslávie byla plodem fantastické komunistické imaginace a revolučního myšlení, nikoliv pouze výsledkem špatných pracovních podmínek a hněvu proletariátu. Právě to je jádrem její radikality.

Koča Popović, národní hrdina, jeden z nejvýznamnějších jugoslávských partyzánů, byl zároveň i surrealistou, který při obraně dialektického materialismu velmi nadšeně vy­­užíval teorii relativity. Podle něj „pravá, dialektická, opravdová skutečnost závisí na řádu a pohybu“ a „jediným skutečným kritériem jsou vztahy“. Než se Popović přidal ke komunistické straně, spolu s Markem Ristićem napsal Nacrt za jednu fenomenologiju iracio­nalnog (Nástin fenomenologie iracionálního, 1931), knihu, v níž filosofuje o otázkách morálky a poezie. Popović vzdává hold teorii relativity (dokonce ji píše velkými písmeny), protože „překračuje hranice praktičnosti“. Ve chvíli, kdy tato dvojice surrealistů píše svůj Nástin, je teorie relativity „nepoužitelná“, protože se nezabývá pouze „očividným, spolehlivým, tím, co ve vědecké zkušenosti je, ale i představitelným, možným, tím, co může být“.

Jugoslávie se mezitím z toho, co může být, stala tím, co je. SFRJ byla socialistickou realizací komunistické myšlenky. Ta myšlenka byla skvělá a takovou i zůstala, nicméně každý pokus o jugofuturismus už nemohl být revolučním skokem do dosud neviděného, ale pouze reinterpretací jugofuturismu z minulosti, respektive krokem zpět. Nelze opakovat minulost od jejích počátků, a poté ji přesměrovat k jinému konci. SFRJ se rozpadla, a to definitivně. Jugonostalgie je symbolem obecného, takřka apolitického žalu za Jugoslávií. Stal se z ní maloměšťácký sentiment.

Jugofuturismus pak představuje velmi konkrétní okamžik v minulosti (podle některých šlo zhruba o období před rokem 1962, podle mě před rokem 1953), kdy budoucnost vypadala výrazně jinak než ta, v níž nyní žijeme. Jugofuturismus je past, protože je natolik avantgardní, že vypadá současně. Twitteroví levičáci dnes o minulosti nepřemýšlejí dialekticky a komunistickým dědictvím se zabývají výlučně pragmaticky. Zabývají se myšlenkami svých předchůdců, jako by je v reálném čase mohli opravit. Tato ahistoričnost je negací všeho, o čem psali a mluvili ideoví tvůrci Jugoslávie, jako byli Koča Popović, Miroslav Krleža a Edvard Kardelj. Jejich SFRJ nelze zopakovat, a špatnou kopii rozhodně nepotřebujeme. Potřebujeme něco jiného, něco na okraji představitelného. Něco zcela nepraktického, co by od základů zatřáslo i těmi nejprogresivnějšími levičáky mezi námi a Koču Popoviće vzkřísilo z mrtvých.

Ostrov věčných hub

Mou první asociací v souvislosti s výrazem jugofuturismus byl ve skutečnosti text francouzské spisovatelky Gisèle Prassinos L’île Fouguéternelle (Ostrov věčných hub). V této krátké surrealistické povídce, napsané někdy v letech 1934–1944, píše teenagerka Prassinos o ostrově ležícím „mezi severní částí poloostrova Cotentin a prvním meandrem řeky Nil“. Její ostrov je „osmiúhelníkového tvaru a porostlý vegetací, která však neplodí semena“. Autorka píše zároveň utopii i grotesku. Na jedné straně „dvojité hejno holubic krouží kolem centra ostrova“, kde „se nacházejí holé keře falešných růží pomponella“, na straně druhé zmiňuje hrudní koš samice kosa, kostru hroznýše královského a malé bytosti podobné červům, které se „klanějí zakrslým stromům z měkké želatiny“.

Jugofuturismus prožívám jako bod v čase, ale Jugoslávii vnímám jako prostor. Prostor fantastiky, která totožné vzpomínky a historické epizody reprodukuje různým způsobem, podle toho, jak je který Jugoslávec schopen postihnout rozdíl mezi fikcí a „dialektickou, opravdovou skutečností“. Jugoslávie je tedy místem, a ne historickou událostí, jejíž trvání bychom mohli časově ohraničit. Ačkoliv je rozpad SFRJ konečný, Jugoslávie je prostor, který žije v kontinuitě. Je ostrovem s velmi proměnlivým politickým mikroklimatem, na němž lidé trpí především kognitivně, ačkoliv celá staletí hovoříme výlučně o válečném utrpení a hrdinných obětech. Stálo by za to obejít Jugoslávii turisticky, jako ostrov, a zjistit, zda se na jejím území také tyčí, jako v textu Prassinos, hora vysoká 95,6 cm, anebo zda je každá hora, na niž narazíme, Triglav. V rozhovorech o Jugoslávii jsou proporce důležité: je nutné zachovávat perspektivu, z níž se zásadní historické události zdají nepatrné, jako bychom je vskutku pozorovali z dálky, a ne je zvětšovat, jako bychom zrovna stáli přímo před nimi. Hyperboly nemají v dějinách jugoslávského komunismu a antifašistického boje co pohledávat. Výjimkou jsou monumentální interpretace národněosvobozeneckého boje ze šedesátých let, jako jsou Tjenište, Petrova gora, Jasenovac nebo Kadinjača, vzpomínkové parky a komplexy, které doopravdy slouží svému účelu.

Je důležité si všimnout, že Jugoslávie se vy­­tvářela ústně a písemně, ale zapamatovávala vizuálně. Jugofuturismus představuje moment, v němž je zobrazení Jugoslávie (včetně jejích památníků) ještě pořád doslovné, abstraktní i symbolické, což celou myšlenku Jugoslávie komplikuje, a ta je tak otevřenější interpretacím. Jugoslávská modernistická architektura či produktový design, po němž dnes toužíme především, symbolizují fakt, že idea budoucnosti v té futuristické minulosti nadále existuje. Dokud SFRJ umělecky zpracovávala každodennost, potud trvala.

To, co považujeme za rozpad Jugoslávie, je ve skutečnosti období trvající více než dvacet let (část let šedesátých a celá sedmdesátá a osmdesátá léta). Jsou to roky masové reprodukce jugopohlednic z hrdinné partyzánské minulosti. Umění je zapřaženo do vzpomínání. Slábne schopnost občanů interpretovat Jugoslávii svobodně. Ani v případě, že jsou zmíněné jugopohlednice nabité skrytými symbolickými a abstraktními významy, jugoslávská veřejnost se na ně už neumí dívat: inflace nejenže občany ožebračila, ale také z nich udělala vizuální negramoty. Nemluvím samozřejmě o skutečné chudobě, o doslovném nedostatku jídla (nebo různých druhů jogurtů, jak tvrdí bývalá prezidentka Chorvatské republiky Kolinda Grabar­-Kitarović), nýbrž o chybění vize. Ochuzení jugoslávské společnosti je metafora, ale vizuální a politická negramotnost jejích národů a národností nikoliv. Ústřední výbory v tomto momentu propagandisticky konzervují minulost, aby si zachovaly vlastní privilegia. Z komunistických vizionářů se stávají delegáti a jugofuturismus se mění ve věc minulosti. Jugoslávie je redukována na starou černobílou fotografii, již bylo v devadesátých letech velmi jednoduché roztrhat.

Tři Tlouštíci

Ilustrované knihy o národněosvobozeneckém boji, které v sedmdesátých a osmdesátých letech vydávala sarajevská Sdružená organizace společné práce Veselin Masleša, vyprávěly o „nejvýznamnějších událostech naší revoluce, o boji našich národů za svobodu, o velkých činech i obětech, o dosud nevídaném hrdinství“. Publikace o Jajci vydaná v roce 1983 je dokonalou ukázkou toho, jak komunistická fantastika postoupila své místo nezajímavému maloměšťáckému sentimentalismu. Duško Trifunović v ilustrované knize o Druhém zasedání AVNOJ v Jajci dětem vzkazuje: „Krása se měří pocitem.“

O dvacet let dříve vyšli v téže edici Tři Tlouštíci (1928, česky 1946) Jurije Oleši, první revolucionářská pohádka sovětské literatury. V ní Oleša pomocí fantastiky přibližuje dětem, co je to třídní boj: „My, tři Tlouštíci, jsme silní a mocní. Všechno patří nám.“ Minulost, bohužel, má v příběhu Jugoslávie převahu: kapitalismus byl poražen. Děti se nemusejí bát budoucnosti, protože ta už proběhla. Když naši Tři Tlouštíci konečně přišli v osmdesátých letech na scénu, nikdo na ně nebyl připraven. Infantilizace jugoslávské veřejnosti pomocí ilustrovaných knih o národněosvobozeneckém boji totiž nezasáhla pouze děti. Oblbnula i dospělé, kteří jim tyto knihy kupovali a četli.

„Na tomto falešném pomerančovníku,“ píše Gisèle Prassinos, „nerostou žádné květy, pouze malé talířky s modrými citrony, jež smrdí sešlostí jako včelí dělnice. Na vršku stromu stojí část kostry hroznýše královského, jež se rozpustí pokaždé, když se strom zatřese.“ Ostrov věčných hub nehovoří doslovně o Jugoslávii, ale představme si jen Goli otok zaplavený falešnými pomerančovníky s korunami plnými modrých citronů, které „smrdí sešlostí jako včelí dělnice“, nebo souostroví Brijuni, na němž „dvojité hejno holubic krouží kolem centra ostrova, takže jím návštěvníci musí projíždět na motocyklu“, zatímco v tomto centru Kardelj, obkroužený bílými holubicemi, přednáší Brijunské diskuse o svobodné sdružené práci. Někdo by mohl umístění důležitých historických osobností do takto fantastického prostředí považovat za rouhání, ale jediným způsobem, jak zakonzervovat aspoň část původního komunistického nadšení a optimismu, je přesunout je tam, kam na ně nedosáhne revizionismus. Hmotné památníky národněosvobozeneckého boje, náhrobní pamětní desky a busty lze snadno zdevastovat. Fantastické příběhy těžko. Politbyro přišlo a odešlo, ale komunistická fantastika přetrvává.

Když tvrdím, že je jugofuturismus past, mám na mysli především to, že jde o zaseklý turniket, který dnešní levici brání v optimistickém vstupu do budoucnosti. Obsedantní zájem o Jugoslávii, o to, čím byla a mohla být, blokuje komunistickou fantastiku, která by (konečně!) neměla se SFRJ nic společného. Futurismus, který nás nutí myslet pouze na minulost a neustále s ní polemizovat, nás přibližuje konzervativním hodnotám. Navíc je jugofuturismus zákeřná léčka, protože přesvědčivě rozděluje jugoslávské dějiny na období, kdy budoucnost byla možná, a na období, kdy oslavování minulosti vedlo k rozpadu SFRJ. Když ale postavíme zeď mezi sedmdesátými léty, poznamenanými příchodem nacionalismu a kapitalismu do jugoslávské politiky, a léty předcházejícími Chorvatskému jaru [1970/1971], minulost potenciálně revidujeme a falzifikujeme. Jugoslávská společnost byla i před tímto schismatem sexistická a rasistická. Nesmíme zapomínat, že existuje v kontinuu. Nacionalismus a xenofobie nemají zárodky v komunistické fantastice, ale jsou rozhodně přítomny v její socialistické realizaci.

Konec budoucnosti

Po konci druhé světové války, přesněji v ro­­ce 1953, byla zrušena Antifašistická fronta žen (AFŽ). Ve studii o tiskové produkci v době národněosvobozeneckého boje v Chorvatsku nazvané Riječi istine (Slova pravdy, 1975) dokazuje Mahmud Konjhodžić na archivním materiálu fakt, že se ženy během druhé světové války rovnoprávně podílely na tisku a distribuci partyzánských novin, ale poté, ve zvláštní kapitole s názvem Periodika pro ženy, nedává hlavní slovo ženám, nýbrž Vladimiru Nazorovi. A tak nevíme, co mohou o své vlastní politické a agitační činnosti říct ženy, a namísto toho čteme Nazora: „Protože právě vy, soudružky, jste stvořily nový typ ženy, nový druh ženství – partyzánku. A tak, jak se dnes hovoří o ženě­-Sparťance, tak se bude v budoucnu hovořit i o partyzánce, jež vyrostla v tomto našem prostředí.“ Jugoslávský tisk jeho slova samozřejmě záhy vyvrátil.

Namísto partyzánky zaujaly ústřední místo matka partyzána a nahá žena na dvojstránce. „Je pravda,“ píše Ksenija Vidmar Horvat ve sborníku Imaginarna majka (Imaginární matka, 2013), „že pro ženu v prvním desetiletí poválečné obnovy bylo rezervováno místo dělnice­-údernice (…) Ale přesto byla poválečná kultura prosycena oživováním kultu mateřství.“ Od časopisu Praktická žena (č. 192/1964), který přinesl střihy, rady, jak pečovat o malé dítě, a „trochu gymnastiky“, přes Bazar vydavatelství Politika (č. 123/1969), který také přinesl střihy, „čas na to být šarmantní“ a reportáž z volby „Miss Jugoslávie“, se dostáváme až k časopisu Start (č. 163/1975), v němž chorvatský novinář Maroje Mihovilović píše reportáž o Indočíně a v němž o několik stran dříve redakce zmiňuje, jak se písničkářce Sandře Kulier myšlenky „honí hlavičkou“.

Do roku 1953 Jugoslávie opravdu měla budoucnost. Po zrušení AFŽ, i když to možná nebylo hned jasné, začal její rozpad. Jakmile se vzdali komunistického radikalismu a ženu zredukovali na její předválečnou tradiční mateřskou roli, staly se z jugoslávských politiků „malé bytosti podobné červům, které se klanějí zakrslým stromům z měkké želatiny“. V té chvíli se komunistická utopie pomalu mění v socialistickou grotesku. Bohužel ani vlivné političky jako Milka Planinc nerozuměly tomu, že eliminace feminismu z komunismu dovede Jugoslávii ke zkáze. Až bude několik let po rozpadu SFRJ Milka Planinc psát své paměti, ten sexistický moment se ukáže jako rozhodující: „Dokonce mi Bogdan Bogdanović, tehdy předseda parlamentu, připravil hezké rozloučení. Pluli jsme lodí po Dunaji. Řekl mi: ‚Ale vy jste tak populární! Kdybyste jen věděla, že řidiči kamionů sundávají fotky těch žen a namísto nich si vyvěšují vaše!‘“ Bylo potřeba dvaceti let, aby se z „nakladatelského podniku“ Veselin Masleša stala „organizace společné práce“ Veselin Masleša a aby se z dělnice­-údernice stala „ta ženská“.

Ačkoliv je postava „té ženské“ zajímavá a mohli bychom ji velmi snadno postavit pod falešný a opelichaný keř růže pomponella, nesmíme zapomínat na řidiče kamionu z oné anekdoty. „Je velmi důležité,“ tvrdí Kardelj v Brijunských diskusích, „během následujícího vývoje samosprávného společensko­-ekonomického systému umožnit dělníkovi snazší fungování (…), respektive aby nebyl závislý pouze na rozhodnutích vedoucích aparátčíků své pracovní organizace.“ Kdybychom řidiče kamionu z memoárů Milky Planinc přemístili na osmiúhelníkový ostrov Gisèle Prassinos, jaká by byla jeho role? Jezdil by po ostrově na motorce, nebo by se zastavil, aby si vyslechl řeč někdejšího svazáka Edvarda Kardelje obklopeného holubicemi? Rozuměl by řidič tomu, co slyší? Může být řidič vůbec hrdinou, ústřední postavou diskuse o samosprávě, a zároveň naprosto nedůležitou postavou v něčích pamětech? Jugofuturismus odlišuje dělníka­-šoféra, který údernickou prací buduje Jugoslávii, od obyčejného šoféra, který zbožňuje Milku Planinc a vyvěšuje si její fotky. Je lákavé přemýšlet o tom, jak z obyčejného šoféra udělat zase dělníka, ale takové polemiky nás zásadním způsobem vzdalují od budoucnosti. Já budu vždy navrhovat, ať si radši představujeme šoféra, který Kardeljovi vysvětluje, jak se čistí karburátor. „Čištění karburátoru zahájíme jeho demontáží a rozložením na jednotlivé díly. Každý díl je potřeba umýt v určitém roztoku, ale pokud jej nemáme, tak v čistém benzinu. Všechny kanálky a vzdušníky profoukneme vzduchem z vysokotlakého kompresoru.“ Tak, jak se čistí karburátor, bych ráda vymetla z budoucnosti rozpad Jugoslávie a všechny, kteří k němu přispěli, ale ne proto, abychom resuscitovali SFRJ, ale právě proto, abychom ji konečně mohli nechat za sebou, v minulosti.

Bez očí na zádech

Branko Mikulić, jedna z mých nejmilejších postav jugoslávské politiky, poskytoval v sedmdesátých letech jugoslávskému tisku spoustu rozhovorů. Mohla bych vybrat řadu zajímavých citátů, ale pro potřeby tohoto eseje je nejdůležitější tento: „Jak je známo, i po reformě z roku 1965 pokračovalo odcizování významné části dělnických výnosů. Tyto prostředky se koncentrovaly v bankách, obchodních organizacích, pojišťovnách a částečně také v početných fondech společensko­-politických a zájmových sdružení. Stejný proces se odehrával ve výrobních organizacích. Tím se oslabovaly materiální základy samospráv a posilovala moc technokracie.“

Všichni politici, i komunisti, měli podobný styl vyjadřování. Určité výrazy a fráze se ne­­ustále opakovaly. Jedním z nich byl pojem technokracie. Před tím, než jsem vůbec pochopila, co to slovo znamená, jsem jím z celého srdce opovrhovala. Jak je možné, že je nám všem jasné, o jakých ženách hovoří Bogdan Bogdanović, když říká „tamty ženské“, a nikomu nedochází, na koho jugoslávský politik myslí, když řekne „technokrat“? Dokonce i filosofický Nástin Koči Popoviće je srozumitelnější.

Technokrat je úplná antiteze komunistického revolucionáře. Prassinos na horu vysokou pouze 95,6 cm umisťuje malého panáčka zelené barvy držícího v rukou kuřecí křídlo, které prostě miluje! Řekla bych, že je to dokonale kafkovské ztvárnění průměrného jugoslávského technokrata. Jakou má vůbec tato zelená bytost roli, a proč se kuřecí křídlo nachází právě v jejích rukou?

Funkce Edvarda Kardelje v jugoslávské společnosti je zcela jasná: je vůdčím ideologem a poté osobou, která rozpad Jugoslávie načala Slovinskem. Role šoféra, Josipa Broze Tita, Milky Planinc a dokonce i „té ženské“ jsou také velmi jasné. Technokrat – a vím, že spousta čtenářů bude tímto obratem zaražená – je postava, která do Jugoslávie přišla z budoucnosti, z časů takzvané tranzice. Je to mimozemšťan s nejasnými kompetencemi. Mikulić jej staví do protikladu k samosprávě a dělníkům, které okrádá, po bok bankám, zájmovým sdružením (to samo o sobě také zní fantasticky a tajemně), a – což je nedůležitější – na stranu moci. Viděli jsme, že fantastika a komunistický optimismus v mezidobí ztratily svůj význam. Zbyla jen minulost. Jugoslávská společnost, do níž přistává zelený technokrat, jen tak tak že nezkolabovala. Človíček chystá terén pro akvizici SFRJ. Akvizitoři jsou, samozřejmě, budoucí země bývalé Jugoslávie.

Podívejme se na příklad Vily Zagorje vybudované koncem šedesátých let. Jde o modernistickou vilu, záhřebskou rezidenci Josipa Broze Tita. V roce 1992 se stala rezidencí chorvatského prezidenta Franja Tuđmana. Byla přejmenována na Prezidentský palác a Tuđman ji vyzdobil bustami chorvatských velikánů, mezi nimiž se nachází i Alojzije Stepinac. Po rozpadu Jugoslávie se spousta věcí předělávala a přivlastňovala, a to nejen v Chorvatsku. Antifašistické památníky jsou opět výjimka: jejich význam nebylo možné změnit. Nacionalisti, kteří nás na společenských sítích nutí reagovat a hádat se s nimi o Bleiburgu a Titovi, vydělali nejvíc právě na pozdně jugoslávské paměti, která byla zapomněním. Oni potřebují Jugoslávii ze všech nejvíc, protože fašismus vždy parazituje na minulosti a cizích nemovitostech. Ukázat záda jugofuturismu, a tím ukázat záda i jim – to by bylo nejupřímnější uctění komunistické avantgardy. Jen směle kupředu! A bez očí na zádech!

Autorka je spisovatelka. Pochází z Bosny a Hercegoviny, žije v Záhřebu.

Z chorvatského originálu Jugofuturizam kao zamka, publikovaného ve slovinském časopisu Maska č. 209–210/2022, přeložil Pavel Pilch.