V prosinci zemřel mnohokrát vězněný italský teoretik insurekcionismu Alfredo M. Bonanno, který byl i v prostředí sociálních hnutí mnohými kritizován za svou militantnost. Jisté je, že idea anarchismu pro něj nebyla věcí mladistvého poblouznění, ale celoživotním bojem, z kterého neslevil ani v pokročilém věku.
V ulicích Katánie, na úpatí Etny, na člověka doléhá zvláštní pocit neodvratnosti, carpe diem, tady a teď. Právě zde se v roce 1937, patnáct let po nástupu Mussoliniho k moci, narodil Alfredo Maria Bonanno. Po maturitě si našel práci jako bankovní úředník (vřelý vztah k bankám si zachoval po celý život), následně vystudoval ekonomii a filosofii (diplomovou práci věnoval vztahu Maxe Stirnera a anarchismu). Pracoval jako manažer v malé firmě, z níž odešel po sporech s vedením, které jej obviňovalo, že je „extremista“ a sympatizuje s dělníky. V šedesátých letech se Bonanno v rámci sicilského literárně-uměleckého uskupení Antigruppo přiblížil k anarchismu. Zatímco v naší době a v našich končinách je nadmíru těžké zůstat anarchistou i po třicítce, Bonanno se jím stává právě v tomto věku. A jak vypadala realita, která ho formovala?
Olověná léta
Na italské levici té doby najdeme Italskou komunistickou stranu (PCI), která zůstávala věrná sovětské linii až do roku 1969, kdy se po odmítnutí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa vydala cestou eurokomunismu, dále jsou zde Brigate Rosse (Rudé brigády), teroristická organizace založená v roce 1969 a v počátcích podporovná československou StB. V těchto letech vládne křesťanská demokracie, jejíhož trojnásobného premiéra Alda Mora v roce 1978 členové Rudých brigád unesli a zabili ve chvíli, kdy PCI usilovala v rámci takzvaného historického kompromisu o spolupráci, podporu a účast na vládě vedené křesťanskými demokraty. Začíná období známé jako „olověná léta“.
Jedno z ohnisek nepokojů představují militantní levicové organizace mimo parlamentní politiku (např. Lotta Continua nebo Potere Operaio), druhé krajně pravicové skupiny usilující o likvidaci levice („hrozby komunismu“), nebo přímo o návrat k fašismu. Do dění vstupuje sovětská tajná služba KGB, jugoslávská UDBA, východoněmecká Stasi, Organizace pro osvobození Palestiny i německá teroristická skupina Frakce Rudé armády a na druhé straně zednářská lóže Propaganda Due, paramilitární organizace Gladio, tajné služby všeho druhu a v neposlední řadě italská mafie. Politické násilí, atentáty, únosy a bankovní a jiné loupeže patřily k běžným událostem. Jedním z nejtragičtějších momentů tohoto konfliktu byl bombový útok na hlavní nádraží v Boloni, při němž 2. srpna 1980 zahynulo přes osmdesát lidí a dvě stě jich bylo zraněno. Odpovědnost za tento útok nesla s největší pravděpodobností krajní pravice s možnou podporou italské vojenské rozvědky SISMI. Radikální levici se v té době zdálo, že „nebesa konečně spadla na zem: revoluce je spravedlivá, nutná a možná“ (jak se psalo v časopisu A/traverso, který spolu s dalšími vydával Franco „Bifo“ Berardi) a že nastal čas přejít od slov k činům a zaútočit na systém.
Bonanno byl v roce 1972 zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení za podíl na vydání časopisu Sinistra Libertaria a za článek podněcující k lidovému povstání. Dalších 18 měsíců ve vězení strávil za text Gioia armata (Ozbrojená radost, 1977), který mimo jiné zmiňuje atentát Rudých brigád na pravicového novináře Montanelliho, v italštině označovaný slovem „gambizzazione“ (střelba do nohou). Následovalo více než sto publikací vydaných v nakladatelství Edizioni Anarchismo, které Bonanno založil a vedl až do své smrti. Vycházeli zde předchůdci a klasikové anarchismu jako Fourier, Proudhon, Stirner, Bakunin, Kropotkin nebo Malatesta i Bonannovy vlastní texty s velmi širokým tematickým záběrem – od teoretických, filosofických, historických a literárních témat až po kritiku vězeňství, náboženství, státu, práce, syndikalismu či možností revoluční akce. Mezi hlavní koncepty propagované v těchto teoretických textech patří „sociální válka“ nebo „afinitní skupiny“, tedy malé skupinky přátel bez formálního členství, jež jsou účinnější při uskutečňování přímých akcí. Část Bonannových textů vznikala i v italských věznicích, kde opakovaně pobýval poté, co se zbraní v ruce vybíral hotovost z bankovních poboček, ale i zlatnictví nebo pošt.
Plujeme stejným směrem
V roce 1996 byl Bonanno zatčen při velkém policejním zátahu proti smyšlené Revoluční anarchistické povstalecké organizaci (ORAI), následně byl v monstrprocesu s 68 obviněnými prohlášen za jejího ideologa a v roce 2004 odsouzen k šesti letům (domácího) vězení. Právě v první dekádě 21. století byl jeho vliv v anarchistickém prostředí od Jižní Ameriky až po Českou republiku největší. V období po finanční krizi, která začala v roce 2008, se některé perspektivy povstaleckého anarchismu dostaly do pozadí a nástup kapitalismu dohledu zároveň donutil antikapitalistické hnutí k reflexi. Po poslední bankovní loupeži, které se Bonanno v Řecku v roce 2009 účastnil, strávil rok ve vazbě a poté byl pro vysoký věk propuštěn na svobodu. Dále psal, přednášel a pokračoval v nakladatelské činnosti. Zemřel 6. prosince ve věku 86 let.
Bonannův odkaz nespočívá jen v přímých akcích, ale také v jeho neúnavné více než padesátileté práci polemického myslitele a nakladatele. Časy se ovšem mění a s nimi i radikální postupy a taktiky. Místo loupežného přepadení banky se zbraní v ruce provedla například skupina kolem katalánského aktivisty Enrica Durana, přezdívaného Robin Banks, v roce 2008 akci, při níž pomocí zfalšovaných dokumentů vylákala z různých španělských bank 492 tisíc eur, jež byly následně použity na transformační projekty sociálních hnutí. Španělský anarchista Miquel Amorós o Bonannovi kdysi poznamenal: „Naše kritika nám nebrání uznat jeho odvahu (…) Naše lodě jsou si blízko a plujeme víceméně stejným směrem.“
Autor je spolupracovník redakce.