Možná jediné, co dnes z Wolkerova díla skutečně žije, jsou čtyřstránkové Poznámky z nemoci, datované 25. října 1923, deset týdnů před autorovou smrtí. Nejedná se však o text bez souvislosti s předchozí tvorbou. Ke střízlivosti, kterou zde osvědčuje, se Jiří Wolker složitě propracovával.
Wolker je básníkem bez fantazie. Veškeré složitější obrazy a imaginativní slovníky přejímá odjinud: z lidové písně, z lidové zbožnosti nebo z dobové poezie. Tematické pointy jeho básní jsou snadné: domov, láska, štěstí – anebo jejich opaky. Těžko snesitelná infantilita Hosta do domu je důsledkem faktu, že tyto složky své poetiky prostě jen zkouší syntetizovat, dospět k takřka miminkovské pointě, kdy se „společný“ jazyk a „společné“ city přisávají ke znakům domova, nebo se naopak smutní nad odloučením. I pod tímto příkrovem se ale objevují verše, v nichž namísto infantility coby opaku dospělosti zaznívá čistý vjem, „zralá dětskost“ jakožto schopnost sáhnout před oblast známého: „mé tělo je průsvitné / jako prázdná sklenice“.
Ideologie, která Wolkera coby literáta ovlivňuje zdaleka nejsilněji, se neobjevuje v názvu žádné z tehdejších politických stran. Jde o sekularismus. Ovšem nikoli jakožto odklon od náboženství, nýbrž jakožto výklad smyslu křesťanství ve světě, který nezná jinou věčnost než opakování dnů. Wolker přejímá základní křesťanské kategorie (člověk, oběť, láska) a hledá výraz, ve kterém by se ocitly v kontaktu se skutečností – ve kterém by se staly hodnotami mezi věcmi: „Smrt jsou jenom bílá boží muka / na rozcestí, v poli.“ Jeho psaní je experimentální jinak než dobové avantgardy: je vlastně pokusem s několika základními pojmy.
Ústřední význam motivů očí a srdce jistě nevznikl pouhou setrvačností. „Život je jenom velké přicházení věcí. Věci přijdou a věci odejdou a člověk je to, co stojí mezi nimi.“ Na očích a srdci se odhaluje, zda tato úvaha bité dělníkovy ženy platí bezvýhradně. Wolkerova snaha „otevřít“ oči i srdce a dát jim proniknout do skutečnosti se vždy ocitá přinejmenším v riziku falše. „Nejhlubší moře lidské oči jsou, / dnem svým až k srdci dosáhnou.“ Proto je rozdíl mezi první a druhou sbírkou nejostřeji vyznačen nesamozřejmostí srdce, vědomím „těžké hodiny“: „jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám“. Srdce těžkne a alespoň co do tendence získává objektivitu, pro niž Wolker právem užívá termínu „epika“. Předměty a místa mají v jednoznačnosti a všednosti získat důstojnost, pro niž by homérské srdce a homérská věcnost opravdu byly bližším vzorem než rozlet romantika. Ale jaké nástroje pro takový úkol zvolit? Wolkerovo přirozené nadání, především v citu pro rytmus, je poetizující, ale jeho technické úvahy směřují k próze.
„Na břehu ostrova Krku, na břehu z kamení / moře jsem hledal celých šest smutných dní / a moře jsem nenašel, neboť svět cudný je / a rukám rozměklým své tělo ukryje / do kulis barevných, do rakve malované, / zatímco na místech světějších z mrtvých svých vstane.“ V pozůstalosti nalezneme některé básně (například Poutník si říká, Samota, Květiny), v nichž už se Wolker bez barevných kulis obešel.
Dnes Wolkerovo dílo z velké části působí takřka jako parodie. Jde však o parodii literárních dějin, jež následovaly až po autorově smrti. Proti veškeré sofistikované poezii stojí Wolker s naivitou, jejíž motivace neztrácí svůj osten. „Této noci – / černá řeka teče, / odnáší utopené květiny.“ „Lidé / lidem / dveře / otvírají.“
Autor je komparatista a překladatel.