Milujeme primitivní lyriky

1. Proč dnes číst či nečíst Jiřího Wolkera?

2. Kdy jste se s Wolkerem setkali poprvé a jak na vás tehdy jeho dílo působilo?

 

Petr A. Bílek

literární teoretik

 

Obě otázky nejsem schopný rozpojit, proto pohromadě: Polovina sedmdesátých let, základní škola v Trhovém Štěpánově, češtinářem byl katecheta, který od svého zběhnutí vytrvale hlásá víru v komunismus. „Dělník je smrtelný, / práce je živá, / Antonín umírá, / žárovka zpívá.“ Po desítkách minut je jasné, že pár uroněných dívčích slz nestačí a že Wolkera v čítance neopustíme, dokud nezjihne i zatvrzelé oko třídního rebela Kulíčka. Útrpně zírám do čítanky a vidím jen ty zrýmované postuláty, to sentimentálně nalakované mudrování. Doma mám z knihovny vypůjčeného Antonína Sovu a rád se nezkušeně topím v lyrickém neurčitu. A tady mě nutí dojmout se správným třídním pohledem… Dosti Wolkera! A po celý další život už se toho nezbavím; některé skvrny prostě umýt nejde.

 

 

Vojtěch Čurda

historik

 

1. Je několik důvodů, pro které je i v současné době Wolkerovo dílo pro čtenářstvo přitažlivé. Svou roli sehrává i jeho smrt v mladém věku a „nedořečenost“ života – étos tragického osudu. To vede k nezodpověditelným otázkám, jakým směrem by se Wolkerova tvorba, potažmo politický vývoj dále ubíraly. Živý je jeho pozorovatelský talent, srozumitelnost básnických obrazů, cit pro sociální spravedlnost i baladický rozměr jeho díla. Pozoruhodné je přecházení mezi póly křesťanství a socialismu, které však byly typické i pro jiné příslušníky jeho generace. Mnohé jeho básně jsou také archetypálním ztělesněním dramatického přerodu mladíka v dospělého.

2. Po pravdě si nevzpomínám, kdy k tomu došlo. Nejspíše to bylo někde v knihovně nebo v hodinách literatury na základní škole. Wolker zůstával čítankovým autorem, ačkoliv na něm v raných devadesátých letech ulpívalo ódium „proletářského básníka“. Intenzivněji jsem se jeho dílu věnoval v době své práce na biografii komunistického ideologa Ladislava Štolla. Ten byl tvůrcem oficiální, kanonické interpretace Wolkerovy tvorby. Viděl v něm – jako protiklad k Františku Halasovi – mladíka z buržoazních poměrů, který přesto dovedl najít cestu ke komunistickému hnutí, bojovníka a tvůrce optimistické, pozemšťanské poezie, stavěné proti dekadentním vlivům. Je zřejmé, že toto chápání zploštilo a poškodilo Wolkerův odkaz. Dnes už však podle mého soudu do čtenářské recepce Jiřího Wolkera tyto historické záležitosti příliš nepronikají.

 

 

Libuše Heczková

bohemistka a literární teoretička

 

1. Wolkerovu poezii rozhodně číst! Lze si ovšem vybírat, a tím také nečíst. V jeho poezii byla vždy křehkost, křehkost světa a křehkost člověka. A také jeho básně jsou někdy docela krátké!

2. První setkání s Wolkerem jsou dávnověká – někde v socialistické čítance. Ale „wolkerování“ přišlo později, také tak trochu jako vedlejší produkt mých tehdejších potýkání s poezií. Socialistický festival Wolkrův Prostějov si vyžadoval každoročně se vracet a hledat, zda je ve Wolkerovi stále něco živého. Tehdy bylo. Svěžest světa a krása rytmu. Snad je to přenositelné i do dneška.

 

 

Josef Hrdlička

komparatista a básník

 

2. Raději to vezmu z druhé strany. Ve škole jsem se setkal jen se stylizovaným obrazem Wolkera. Nešlo už o dělnického básníka, ale o stereotyp, který zřejmě nezajímal ani učitele, kteří ho předávali dál. Možná mi v paměti utkvělo pár notoricky známých veršů vytržených z kontextu.

1. Proč ho dnes čtu? Protože je to básník, který se umí zmenšovat, nejen fyzicky, ale také morálně, a díky tomu má ke všemu blíž. Zajímavý protějšek gigantů, které známe třeba z Baudelaira, Whitmana nebo Stevense. Skvělý nástroj básnického poznání. Dalším důvodem je jeho biologická obraznost přítomná skoro všude, od Poštovní schránky po Baladu o očích topičových.

 

 

Jana Kolářová

literární historička

 

1. Jelikož učím studenty bohemistiky, víc by mě zajímal jejich názor na Wolkera než názor někoho z mé generace. Musím ale přiznat, že vlastně nevím, zda naši studenti Wolkera vůbec čtou (zřejmě pouze jako studijní materiál, ale možná se mýlím), a pokud ano, jak na ně působí. Je možné, že by je oslovoval i ten sociálně kritický aspekt? Nedokážu odpovědět. Za sebe mohu říct, že Wolkerovy básně z Hosta do domu, včetně Svatého Kopečku, považuji stále za dobrou poezii. Méně mě oslovuje jeho „proletářská“ tvorba, a tak to u mě bylo asi odjakživa.

2. Jako prostějovská rodačka jsem Wolkera znala od studijních let, vždyť jsem chodila na gymnázium nesoucí jeho jméno. Češtinářka po nás chtěla, abychom se naučili od slavného rodáka zpaměti aspoň jednu báseň. Zvolila jsem si Žně, ale líbilo se mi jich víc, dojímala mě Balada o námořníku a celkově ten patos mládí se mnou tehdy souzněl. Pamatuji si také, jak jsem se s překvapením dozvěděla, že „proletář“ Wolker bydlel ve velkém domě na prostějovském náměstí. Když jsem později češtinu studovala, už ke mně Wolker promlouval mnohem méně, nejspíš proto, že konkurence básníků jeho generace byla velká a prostě ho zastínili. Dnes mám pocit (v tom jistě ne­­jsem originální), že doplatil na svou předčasnou smrt – nemohl zabránit tomu, aby jeho dílo bylo různě přivlastňováno, interpretováno, přeceňováno, odmítáno…

 

 

Martin Lukáš

literární teoretik a kritik

 

1. Číst je nepochybně možné cokoli, kdykoli. Co není zaručeno, je porozumění. Wolker začal čtenáře nápadněji odpuzovat ihned po své smrti. Na vině nebyl ani tak on sám, jako nepsaná společenská soutěž o to, který z pamětníků, literárních činitelů i neplacených funkcionářů prosadí svého Wolkera – a spolu s ním i kousek sebe sama. Přičinlivé uveřejňování poznatků a skutečností ze života básníka, „sraženého v rozmachu svých křídel“ (zkuste si to představit!), nabývalo klasických rozměrů. Tak třeba Wolkerův prostějovský učitel dovolil si nepokrytou chválu jeho talentu rozvinout až k minulému kondicionálu: „Rád by si byl vypůjčil Puchmajerův Rýmovník.“ A tu by se chtělo prohlásit, jestli už sto let není zajímavější číst o Wolkerovi než Wolkera samotného. Poctivé však je rozhrnout drapérii kultu a číst znovu a lépe, teď a tady: „Trápil­-li mne kdy nějaký problém nebo bolest anebo i radost (každá silně vnímaná radost působí koneckonců utrpení), pokoušel jsem se vší její mučivosti zbaviti tím, že jsem ji odpoutal od svého nitra a postavil mimo sebe tak, že mohla i beze mne žít vlastním životem. Literárně řečeno: objektisoval jsem toto mučící subjektum, co možná nejdefinitivněji pověděl jsem souhrn všech stavů, dojmů, postřehů, z nichž se skládala. Čím definitivněji pak jsem to učinil, tím bolest přestala méně trápiti a problém onen mučiti. Neboť na světě je míra všech věcí a nelze ji rozmnožovat. Způsobím­-li, že žije jedna bolest mimo mne, nemůže už tato bolest žíti ve mně.“

2. Pominu­-li všechna institucionálně zprostředkovaná setkání, co jich od základní školy bylo, která působila vahou blíže nevysvětlené nezbytnosti, s níž bylo třeba Wolkera znát, a nejlépe recitovat, pak vědomé, dobrovolně vykonané prozření přišlo později. Kráčím ulicí na Svatém Kopečku, hnán zvědavostí, jak vypadá dům Wolkerových prarodičů. Je nízký, porostlý břečťanem, v přímém slunci bezútěšný. Vidím, že zčernalá hlava básníkova vystupuje ze zdi po způsobu koňských hlav prorážejících fasády měšťanských domů. Člověka napadá, že tam trčí docela jako poštovní schránka na rohu ulice.

 

 

Roman Polách

literární teoretik a básník

 

1. Otevřít Wolkerovy knihy znamená i dnes velkou věc – stále v nich totiž neústupně přebývá ten křehký člověk, jenž byl nucen své mládí prožít v zápeklí první světové války. Tento člověk je myslím nesmírně blízký člověku dnešnímu a jeho divoké ambivalenci. Střední generace, do níž patřím, má za sebou krutě groteskní přehlídku všech možných krizí soudobého světa: krize finanční, uprchlická, environmentální či kulturní války obracejí naši generaci k „revoluční“ nasranosti (či silné nedůvěře) vůči generacím předchozím a obecně ke společnosti, ale zároveň je v nás ona andělská křehkost, úžas z mnohotvárnosti a bohatosti světa, solidarita se vším živým a proměnlivým. Ve Wolkerových básních to všechno je – údiv nahého člověka i jeho touha změnit nesmyslnou skutečnost. A pořád to ke mně intenzivně mluví. Wolkerův básnický vývoj byl možná příliš přímočarý a v druhé knize se místy nepěkně blíží kohoutovsky necitlivému spojení lásky a boje, ale po ruské zločinné agresi na Ukrajině se mi Wolkerovo dílo ještě více otevřelo a začal jsem chápat i onu velice emocionální perspektivu teigeovsko­-wolkerovské poválečné generace. Wolkera, Kalistu, Píšu a další „přemnožené anděly“ tehdejší poezie jsem začal číst s jistou expresionistickou přepjatostí či vírou, která jí byla vlastní a která ani dnes není anachronní; naopak je v současné mladé a střední básnické generaci nesmírně živá.

2. S tvorbou Jiřího Wolkera jsem se poprvé setkal na střední průmyslové škole, ale ke zdrojům a smyslu Wolkerovy poezie jsme se samozřejmě nedostali. Plně se mi Wolker otevřel až při vedení interpretačních seminářů o české literatuře první poloviny 20. století. Soustavně promýšlím Wolkerovo dílo i jeho osobnost; přemýšlím nad diskursivní sílou avantgardy i nad následným literárněhistorickým prizmatem, jež má závažné implikace pro to, jaký dnes máme „obraz“ o tehdejší literatuře. Přemýšlím samozřejmě i nad aureolou tehdejší avantgardy, nad jejími mýty, nad „kapitánským“ soubojem Kalisty a Teiga, nad spolubydlením Wolkera s Kalistou a nad tou krásnou (dle Vojtěcha Malínka však nepravdivou) legendou o výměně názvů jejich prvních sbírek. A rovněž přemýšlím nad Těžkou hodinou, která představuje interpretační problém vzhledem k několikerým problematickým perspektivám, které jsou ještě dnes provokativně aktuální. Mimochodem, Těžká hodina se mi přiblížila i díky kapele Hm… a jejímu zhudebnění Balady o očích topičových.

 

 

Ondřej Slačálek

politolog

 

1. Wolker je ideálním ztělesněním infantility určitých přístupů spojených s mládím a revolucí. Je to jeden z ideálních hrdinů Milana Kundery, schopný se dívat dětskýma a někdy trochu dětinskýma očima i na takové věci jako proletářská revoluce, interrupce nebo zpředmětněná práce. Pod povrchem dětsky rozcitlivělých slov je cítit špinavý obchod, který básník s realitou uzavírá: ona mu dá svou naléhavost, on poskytne svou nevinu. Jenže revoluce a vůbec realita jsou všechno jiné, jenom ne nevinné. Jejich přisvojení si dětskýma očima je forma násilí. Je vůbec fascinující, jak v Česku milujeme primitivní lyriky, lyriky, kteří nestačili zestárnout, jako Mácha, Wolker či Orten. Náročnější a dospělejší lyriky otevřené temnotě a jejím diferencím, jako Halas, Holan, Kolář nebo Kasal, ctíme – ale kdo je doopravdy čte? Samozřejmě, je tu věčná otázka, jak by se Wolker rozvíjel, kdyby mu bylo přáno víc než těch strašných třiadvacet let. Někdy se nelze ubránit dojmu, že část z Wolkerova kultu je radostí z toho, že zemřel brzy, že se nestačil zkazit vývojem. Je pochopitelné, že se básníkovi generační druzi bouřili. Už rok po jeho smrti napsali Halas, Černík a Václavek paličské prohlášení Dosti Wolkera!, v němž protestovali proti tomu, že „básník třídního boje byl povýšen na básníka národního, jeho proletářské buřičství se mu odpustí za jeho uměleckou nevýbojnost“, a Wolkerovu práci shrnuli slovy, že „vytvářel prostě a se vší tvůrčí naivností nové lidství, proto jsme ho milovali, nevytvořil však nového tvaru“. Myslím, že to je klíčová otázka: vytvořil Wolker nový tvar? Přese všechno se mi zdá, že ano. Je to asi relativně jednoduchý tvar, provokuje blízkostí ke kýči – ale vybalancovat takovou blízkost a do kýče nespadnout je koneckonců také umění.

2. Na základní škole, jako všichni, a po prvotní rezistenci – byl to přece komunistický básník a psala se devadesátá léta – mě okouzlil a byl jedním z těch, kdo mi pomohli pochopit, jak velkou kulturu tvořili ti, kteří byli v devadesátých letech odsuzováni jako „zločinní“ a „zavrženíhodní“ komunisté.

 

 

Jakub Vaněk

komparatista a básník

 

1. Čtení Wolkera u mě vždy provází určitá pachuť. Jako by na rozdíl od jiných autorů meziválečné generace ztratil určité tajemství, které je pro literaturu důležité, pokud ne klíčové. Souvisí to nepochybně s monstrózní ideo­­logickou manipulací, ale nejspíš i s určitým „naivním chlapectvím se srdcem na dlani“, jak napsal kdysi Jiří Trávníček. Jako by byl příliš snadno čitelný, jako by jeho interpretace byla už hotová, a dílo tudíž ztratilo na přitažlivosti. Dokážu si ale představit, že lze Wolkera číst nejen jako dokument, ale i pro nepochybnou jasnost a místy dodnes patrnou svěžest jeho „prostoty výrazu“.

2. Baladu o očích topičových nebo autorův epitaf s oblibou recitovala moje babička při všemožných pracích na zahradě a v domě. Patřil k jejímu repertoáru školních říkanek, popěvků a písní, které dokázala v jistém období (doteď nevím, s čím souviselo) neúnavně omílat od rána do večera. Legenda o proletářském básníkovi, který „zemřel mlád“, ve mně ale vyvolala jen rozpaky a pocit nepatřičnosti. Žil jsem v odlišném kontextu. Když jsem se pokoušel Wolkerovy texty číst poprvé, představovala pro mě literatura spíš prostor vzdoru, únikovou cestu nebo znejišťující jinakost, a to jsem ve Wolkerovi nenašel.

 

 

Alena Zemančíková

spisovatelka, divadelnice, publicistka

 

1. Číst, protože ho neznáme. Protože z nánosu povinné četby a bezduché recitace vyšel se srdcem na dlani a očima otevřenýma pro krásu i krutost světa. Protože věřil, že báseň může změnit svět. Protože je hlasem české poezie, který neměl čas zmoudřet ani zkonvenčnět, který se nepodbízel ani nepodceňoval. Protože jeho metafory jsou prosté. Protože prožíval nejen svou vlastní bolest, ale i bolest světa. Protože nám připravil mnoho veselých školních chvil, kdy nás tak bavilo ho parodovat.

2. Poprvé v mámině památníku: zápis ze dne 2. 8. 1943, Jitřní píseň. Perokresba: snopy slunečních paprsků spadají zpoza mraku na krajinu s Řípem v pozadí. Nakreslil a verše vepsal kamarád Honza N., t. č. student učitelského ústavu. Hned potom ve výboru v domácí knihovně. A pak na Wolkrově Prostějově, kde mi ho napřed povinným zadáním pokazili, ale tím mě přiměli pročíst ho z nutnosti najít něco, co budu schopná nahlas vyslovit. O něco později v představení divadla Drak z Hradce Králové O milionáři, který ukradl slunce, kde v hravé poetice vystupovaly předměty jako zásobník na kávu značky Meinl nebo měděný koupelnový kotel. A v roce 1980 v Knoflíku pro štěstí, temné experimentální inscenaci Karla Makonje v divadle Alfa, hrané superloutkami, s rockovou hudbou skupiny Blue Effect. Učitelstvo posílalo na režiséra stížnosti. V roce 2022 jsem vybírala Wolkerovy verše k výstavě fotografií Boba Pacholíka, který konceptuálně fotí od sedmdesátých let 20. století travertinovou sochu Jiřího Wolkera v Prostějově. Poprvé v životě jsem přečetla opravdu celé sebrané spisy. Že to ale trvalo!

 

Anketu připravila Blanka Činátlová.