Pán Děsikůň v růžové pavučině

Díky svému enormnímu vlivu na Jeho Eminenci biskupa in partibus infidelium Chrystosoma Kadibudku měla důstojná Uršula Šosulánová osud všech dvorských úředníků ve svých šlachovitých, studených rukách, které kdysi tak často obsluhovaly dávno již zesnulou císařovnu Marii Terezii.

Když zrovna neměla špatný den (často ji hrozně trápily hemeroidy), vyprávěla s nadšením o dávno zašlých zlatých časech: že císařovna k snídani vypila půl kýblu čokolády a spořádala celou čerstvě upečenou dvoukilovou vánočku a nato ještě šest pečených kuřecích stehýnek a sýr. To že byl základ, aby vydržela do svačinky v deset. Císařovna měla také svůj oblíbený záchodek, vyzdobený obrázky zamilovaných pasáčků a pasaček, a v něm orchestrion, který hrál francouzské gavotty a taky mohutnou skladbu „Dobytí Pampeluny“. Ten orchestrion jí daroval její – později těmi vrahouny svobodnými zednáři zavražděný – zeť, francouzský král Ludvík XVI. Staré dámě vždycky vstoupily slzy do očí, když vzpomněla na tu strašlivou historii. Pak se vždycky vysmrkala a pochmurně dodala: „Nejraději měla její zvěčnělá výsost právě tuhle skladbu, protože tam tak důstojně třískaly činely.“ „Jednou v létě,“ ztišila stará komorná hlas, „rok už si nepamatuju, je to dávno, mi císařovna řekla: ‚Šosulánová, nezdá se jí, že ty činely dneska třískají zvlášť smutně? Na mou duši, něco hrozného se muselo stát, něco, co moje blahorodné uši nerady uslyší.‘ A taky že jo! Tři týdny poté, bylo to v pátek, přiběhl v tutéž hodinu vedle zpěněného koně (jezdec z něho spadl už za Řeznem) udýchaný posel s červenobílým chocholem a hlásil, že svobodní zednáři, smilníci a volnomyšlenkáři zaútočili na Baštilu, nebo jak se to píše. A co bylo pak – na to nechci vůbec vzpomínat.“

Nikdo z posluchačů se nikdy neodvážil upozornit starou paní, které se už všechno trochu pletlo, na faktické chyby v jejím vyprávění.

Kopyto spěchal k nejproslulejšímu cukráři Vídně Bedřichu Posluhovi do Blahobytné ulice, neboť samozřejmě nesměl přijít s prázdnýma rukama. Bez dechu vtrhl do krámu váženého starého pána, který vždycky nosil bílý plášť a ve volných chvílích hrál na šalmaj Mozartovy žertovné kusy.

Nikdo by z jeho slunných rysů nevyčetl, jak dramatický měl život.

Pocházel z bohaté umělecké rodiny a záhy bylo určeno, že se stane cukrářem. Fascinován úspěchem, který v kulinárním světě slavily lékořicové bonbóny, zvané též medvědí hovno či medvědí cukr, předsevzal si, že vytvoří ještě větší hvězdu na bonbónovém nebi: kuřecí hovno! Publikum se ale tvářilo odmítavě a ani přejmenování na kuřecí cukr ničemu nepomohlo. Posluha se stal zasmušilým, přemítal, lamentoval, přel se s Pánem Bohem, dokonce se zřekl své víry.

Aby ho přivedla na jiné myšlenky, radila mu ustaraná rodina, ať začne cestovat. Poslechl a vydal se do Andalusie, aby přišel na kloub tajemství španělské cukrové vaty. Naneštěstí bylo ve Španělsku odhaleno, že konvertoval, a tak byl jako tajný protestant odsouzen k smrti upálením.

Naštěstí zrovna v tomto roce 1767 sežral kůrovec skoro všechny španělské lesy, takže inkvizitoři pro nedostatek dřeva na podpal odsunuli odsouzence zpět do jeho vlasti, jejíž překrásné lesy už dávno vzbuzovaly jejich závist.

V mnohem shovívavější Vídni se pak Posluha zachránil tím, že z cukru a marcipánu vytvořil skutečný skvost. „Turek u Neuhäuslu“ se ten jeho výtvor jmenoval, a dokonce dělové koule tam byly z marcipánu s červeným a zlatým cukrovým přelivem. U dvora zavládlo nadšení, čtyři křivonozí hajdukové se zlacenými šavlemi museli výtvor obcházet dnem a nocí a při každé obchůzce hrát na fagoty a dulciany patřičné melodie. Po několika týdnech dílo bohužel z roztržitosti sežrala dvorní dáma, která byla zrovna v požehnaném stavu, a to se vším všudy, ještě než jí v tom mohla baronka Kempfová z Archlebova, dohlížející na chod paláce, zabránit.

U dvora se omdlívalo, loajální (ale jinak zcela zdraví) poddaní si před dveře sypali slámu, vojenská hudba hrála jen na basové instrumenty pokryté černým flórem, dvorní lékaři kroutili hlavami a mluvili o melancholických výparech, které patrně souvisejí s neblahým vlivem Saturna. Plačící lid uklidňovali vyvolávači předčítající císařské vyhlášky, mnohá prosebná procesí se sunula ulicemi Vídně. Poté ale zase zvítězila zdravá chuť k jídlu a Posluha se stal dvorním dodavatelem.

Mistr právě modeloval švýcarskou horskou boudu se svítícími okny, selkami v pestrobarevných sukních a strakatými kravami – to vše z želatiny a na ostře zeleném podstavci. Když Kopyto vešel, zdvihl hlavu od díla a zeptal se: „Čím mohu sloužit?“

„Prosím deset deka lékořice jako vždycky a čtvrt kila pruhovaného špalku.“

„Tak, tak, pozornost hostitelce,“ pokýval Posluha hlavou a zařval hromovým hlasem někam za sebe do skladu: „Marie!“ Během čekání zahrál několik taktů z „Únosu ze serailu“, načež se v krámě objevila postarší obtloustlá posluhovačka a praštila pytlíkem na mosaznou váhu.

„Dělá to jedenáct krejcarů,“ mínil cukrář.

Kopyto zaplatil a s nadouvajícími se šosy utíkal do domu U Malých kverulantů, kam dorazil těsně před čtvrtou. Vyběhl do schodů a bez dechu zaklepal na dveře madam Šosulánové. V příštím okamžiku už stál v kuchyni, kde to nádherně vonělo čerstvou kávou. Předsíň v bytě nebyla, tuhle funkci tu – jako ve všech slušných měšťanských bytech – zastávala právě kuchyň.

„Pospěšte!“ křikla na něj kuchařka ­Milka, „všichni už jsou tady. Zase jste poslední. A máte zaprášené boty. No, teď už se s tím nedá nic dělat, honem dovnitř!“

Kopyto vstoupil do prostorného, ale nízkého obýváku s bílými krajkovými záclonkami na oknech. Na dokonale vyšúrované podlaze ležel pestrobarevný gobelín s papoušky klovajícími do ovoce. Uprostřed, shromážděni kolem kulatého stolku, seděli hosté a bavili se. Když Kopyto vešel, hovor ustal a proměnil se v šuškání, z něhož se při troše námahy dalo vyposlechnout toto: „… má čisté nehty… kalhoty z kašmíru… světle modrý frak podle pařížské módy… oduševnělý pohled… pro trpaslíkovy dcery je až příliš hezký… ta jedna má vole, ta druhá rozpláclý nos a hrbaté jsou obě…“ Tohle syčely užovky shromážděné kolem kulatého stolku.

Šosulánová majestátně trůnila ve svém zlaceném křesle. Jinak tu byly tři dámy Syčovy: matka Syčová a její dvě dcery, Anna a Poldi, pak dvě slečny Kibicerovy, odkvetlé, neduživé osůbky, které se nuzně živily výrobou vystřihovaných svatých obrázků, pak vdova po vyšívači bohoslužebných rouch, paní Zlozajícová, pak bohatá slečna Ludrová s těkavým pohledem těch, kteří rádi holdují páleným nápojům. Potom ordinérně vyšňořená vdova po dvorním řezníkovi Pajšlovi a také stará slečna Pazourková s ošklivým chlupatým névem na tváři. Každou chvíli vyskočila z křesla a přes lorňon s hranatými skly něco v pokoji pozorovala. Byl tu také jeden duchovní, mladý, bledý muž s dlouhými prsty, zasmušilou křivou tváří a ostýchavým pohledem, který stále odvracel hlavu.

Vznešená hostitelka sledovala pytlík v Ko­pytových prstech dychtivým pohledem a ústy plnými slin mu děkovala. Rychle si tam vsunula hrst medvědího cukru a horlivě ho žvýkala. Pak Kopyta seznámila s kaplanem z Pičína, kterého Kopyto ještě neznal.

„Jakže…?“ přeslechl se Kopyto.

„Z Pičína,“ vykoktal farář a začervenal se.

„Zrovna připravujeme žádost k císaři,“ koktal farář dál, „abychom se směli přejmenovat na Alojzov.“

Žádaný kavalír Kopyto byl usazen mezi Syčovou Annu, šilhající, začervenalou a ještě velmi mladou osůbku, a světáckou demoiselle Ludrovou. Ta mu hned začala šeptat, že jim farář z Pičína právě vyprávěl o tak hrůzostrašných nemravnostech, které se v jeho farnosti udály, že všichni kolem stolu jen nahlas vzdychali.

Kopyto se zatvářil ustaraně a s výdechy „ach, ach“ nořil rohlík do šálku s kávou. Pak se dlouho neříkalo nic: bohatá svačinka všechny zaměstnala. Bylo slyšet jen diskrétní srkání a klapotání křehkých mléčně bílých šálků se zlatými srdíčky. Hosté pili z těchto míšeňských skvostů, zatímco hostitelka užívala vlastního starodávného porcelánového hrnku, který – jak všem vysvětlila – jí vlastnoručně vyzdobil starý Ignác Bottengruber. Svačina byla vskutku neobyčejně bohatá: byly tu hory koblih, buchet a rozinkových bábovek, takže mlaskání nebralo konce. Jen slečna Pazourková každou chvíli vyskočila ze židle, brala stolovníkům šálky od úst a studovala jejich ornamenty, anebo se s lorňonem přilepila na miniaturní portréty princů rajtujících na kozlech, jež zdobily stěny.

„Ty jsou od Meytense,“ mínila Šosulánová, „krásné, že? Ty barvy, jak svítí! Prý je rozdělával mouřenínským potem. Moc pilný pán. Tyhle miniaturky prý smolil celé tři roky. Rád šňupal. Míchal si Satanellasco damasceno se Sospiri di Donna Anna a přidával ještě špetku sušených pomerančových mšic. To byla skvělá směs, to vám řeknu. Člověk měl v nose celou rozkvetlou jarní zahrádku. Dnes už to nikde nedostanete. Ach, bejvávalo, bejvávalo.“

Nejvíc se slečna Pazourková zajímala o malou plastiku z perleti a korálků, která měla představovat barokní blázinec ve tvaru úlu. „To dělal jistý Xaver Messer­schmidt z Prešpurku. Měl se stát dvorním sochařem. Její výsosti se ale nelíbil, tak mi tuhle věcičku darovala k Vánocům. Messerschmidt pak směl jen v dvorní kuchyni péct ořechové rohlíčky. Brzy nato zemřel, utrápil se žalem. Škoda ho: ty rohlíčky byly skvělé.“

Kopyto se zvedl, políbil „vznešené tetě“ ruku a poděkoval za vynikající bohatou svačinku. Ještě přežvykuje, zeptal se pochlebovačně, zda by směl u orchestrionu chvilku poslouchat jednu ze skladeb, „Gavotu papírových růží“, ta že je tak krásná…

„Jen jděte,“ odpověděla velkodušně stará dáma, které to neobyčejně lichotilo, když se v jejích očích talentovaní mladí hudebníci zajímali o její hudebně vybavený záchodek, tuhle opravdovou klenotnici Apollónovu.

„Nedávno nastoupil nový dvorní varhaník, nějaký Petr Dvořák. Tomu by taky neškodilo, kdyby se na mém záchodku něčemu přiučil. Nabídla jsem mu to – měli jste ho slyšet, toho sprosťáka! Nemůžu ani opakovat, co mi na to řekl. Taky že jsem s tím nevděčným hrubiánem byla hned hotová. Prý byl podobně sprostý i na nebohého Střihavku, který mu chtěl přihrát místo hráče na bombardón v kapele doprovázející lipicány při drezúře. To má teďka z toho! Takže jsem teplé místečko učitele zpěvu v ústavu pro hluchoněmé přihrála Lumíru Pivovarníkovi. Čtyři sta zlatých ročně a k tomu spoustu volného času!“

Sotva Kopyto zmizel, zvedla se Anička Syčová a s prstem v puse zašilhala na matku: „Matko, já bych ráda…“

„Copak?“

„Ráda bych ven, natrhat si pár kytiček.“ Nikdo ve společnosti si této skromné žádosti vychovaného dítěte nevšiml. Za několik minut se zvedla i starší Poldi, která dosud beze slova seděla a zírala před sebe: „Já musím taky, matko.“

Když obě dcerušky odešly, obrátila se matka Syčová na Šosulánovou a zapěla ódu na své skvěle vychované děti: „Myslím, že jsem je vychovala dobře. Nikdy by neřekly nic nepatřičného. A Anička, ta je tak nadaná, tak muzikální! Hraje i ty nejtěžší etudy od Poprdače, jako když másla ukrajuje. A taneční hodiny bere u Krkošky a pak ještě bude chodit do hodin rajtování k Hiopiánovi a nakonec půjde k baletu, to by bylo ideální. Kdyby ovšem existoval nějaký slušný ansámbl. Jako by se, prosím pěkně, nemohl založit baletní soubor pro dcery úředníků: dlouhé šaty, barchetové kalhoty až ke kotníkům, žádné výstřihy… A Poldi, ta je spíš vážná, celý otec. Víc kompletativní.“

Anička, která se právě vrátila, prosila matku: „Matko, směla bych trochu poslouchat u orchestrionu?“

Z vedlejšího pokoje se totiž linuly neodolatelné tóny. Kopyto tam nejprve něco preludoval na flétnu, pak si chvíli hrál s orchestrionem, který nejprve jenom kručel a zmateně sténal, po chvíli ale vyloudil rozkošnou melodii písně „C’est trop facheux d’estre tousjours seulette, mon Jehannot, t’attend ta petite filette“. Basy k tomu bručely melancholické di­-dum, di­-dum. Když se ozvaly zvonky a triangly, rozevřel říšský orel na vrcholu sedátka křídla a mohutně jimi zamával.

Šosulánová, která se trochu strachovala, aby jí hosté nesnědli i poslední zbytky občerstvení, navrhla: „Pojďme všichni vedle, poslechnout si trochu muziky.“ Hosté se poslušně zvedli a odebrali se do vedlejšího pokoje v očekávání hudebních zážitků. Paní Syčová si sedla za spinet a z červeně futrovaného perziánového mufu vytáhla roličku not, kterou rozestřela před sebou a na jejímž titulním listu bylo lze číst: „Oslavný hymnus u příležitosti 18. šťastného porodu její výsosti kněžny Klementiny Aurory z Luhačovic od Françoise Poprdače, très humble serviteur.“ Kaplana z Pičína vyzvala Uršula Šosulánová, aby se ujal kontrabasu jejího zesnulého chotě, ten však – patrně proto, že asketicky odmítal veškeré pozemské slasti – odmítl.

Dámy začaly kroužit pokojem ve ctnostném rytmu. Slečny Kibicerovy tančily škrobeně pradávnou gavotu a prkenně se vzájemně ukláněly. Dokonce teta Šosulánová kývala mohutným čepcem do rytmu, jen paní Pajšlová seděla na své židli zamlklá a bledá, až najednou těžce zavzdychala: „Ach, mé srdce, mé srdce.“ Ve skutečnosti ale mínila jiný orgán, rychle se zvedla a zmizela ze dveří. Spokojené tanečníky vytrhla ze zábavy Milka, která vpadla do pokoje s tvářemi červenými rozčilením: venku na pavlači – to zjistila, přivolána neobvyklým hlukem, pohledem skrz kukátko – dělaly ty cácory Střihavkovy stojky a hvězdy do taktu melodií z hudebního pokoje. Dvorní rada Nejasný na to nestydaté divadlo zpod schodů němě zíral strnulý úlekem. A kromě toho se paní Pajšlové stal strašlivý malér, protože se Poldi Syčová na latríně zarýglovala a usnula tam. Taneční hudba ustala, všichni se rozrušeni kvapem loučili. Matka Syčová běžela – na vlastní náklady – pro zámečníka a za zády ještě zaslechla, jak madam Šosulánová nabádá Milku: „Tam už ji nikdy nepouštějte… příště jí do špajzu připravte ten modrý nočník po nebožtíkovi.“

Na úzkém schodišti se Anna Syčová pokusila svými kyprými boky odstrčit slečnu Ludrovou od sekretáře, když zjistila, že na něj zamilovaně hledí. Jedním okem přitom nenápadně a šelmovsky něžně mrkala na Kopyta, druhým pohrdlivě a nenávistně probodávala tu Ludru.

„To je zvláštní,“ říkal si Kopyto, „jakým kouzlem já působím na ženy. I tahle plachá holubička si mi sedá na prst. Že by si tu chtěla postavit hnízdečko? Takové už prostě jsou, ty Eviny dcery.“

Když pak vstoupil do svého útulného bu­doáru, táhlo mu všelicos hlavou: „Takže ta malá Syčovka po mně jede! Dosud jsem si toho děcka, té Aničky, nikdy ani nevšiml… vyrostla do krásy, jen co je pravda… až na to šilhání… a je z jiného těsta než ty trpaslíkovny… je pěkná, celá růžová a baculatá… trpaslíkovny jsou žluté a vyzáblé a chodí jako nemocné krávy. To aspoň vždycky říká ředitel archivu Hlavačka. Jojo, tyhle Syčovky. Majetku arci moc nemají – babička byla dvorní dáma, čili je to dobrá famílie, manžel ale jako penzionovaný pokladník dvorní lovecké kasy moc nevydělává. Ten malý přivýdělek, který má za oprašování císařské sbírky brouků v tereziánském klášteře, jistě nestojí za řeč. Zeptá se na něj ale ředitele sbírky, majora Krachoviny z Výbuchova. A stará Syčová celý den nedělá nic, než že chodí s tou malou na procházky… Ach, bože, na dceru z dobré famílie je až příliš hezká… A dobrák Hlavačka mě už kolikrát varoval, že z manželství s dcerou trpaslíka mohou vzejít trochu retardované děti – ale zato mají dědečka z úřednické šlechty, takže se to vyrovná.“

Při těch rozporuplných úvahách sáhl Ko­pyto po krabičce se svou sbírkou mléčných zubů: tohle jeho malé paladium mu už kolikrát pomohlo v těžké hodince. Vždycky znovu si maloval, jakou radost bude jeho pán a vládce mít z tohohle nevídaného překvapení, v duchu viděl radostný úsměv, který přeběhne přes přísnou, přesto dobrotivou tvář monarchovu, až z naaranžovaného tabla stáhne hedvábný obal v národních barvách. A pak Kopyto poklekne a zadeklamuje:

 

Největší z knížat, obdař svou přízní

perlové zoubky, jež dokázat mají,

že láskou k tobě srdéčka žízní,

jak srdce lidská jen žízniti znají.

 

Věrné mé srdce v hrudi mi buší,

zoubků těch věneček uvil jsem pilně.

Smát se ti vstříc teď jistě jim sluší

a o mé věrnosti svědčiti silně.

 

Kdyby tak zoubky ze sbírky mojí

mluviti mohly, řekly by jedinou věc:

Všeliké překážky, jež v cestě ti stojí,

ti odkoušem pryč, než řekl bys švec.

 

A kdyby úřední stav mi to dovolil,

sám bych se kousání nadšeně zúčastnil.

 

Císař ho dojat pozvedne z pokleku a řekne: „Barone Kopyto, povstaňte.“ Přítomní službukonající halapartníci tichounce zachrastí kyrysem a jeho eminence arcibiskup mu na hlavu položí žehnající ruce.

Vtom něco mlaskavě přistálo na desce psacího stolu a Kopyto se s úlekem probral ze snění. Někdo mu oknem dovnitř hodil dáreček, který ke svým věrným službám člověku přidávají udatní koňové, a přidělávají tak starosti komunálnímu metařskému úřadu.

Kopyto jen rezignovaně pokýval hlavou: „Však já vím, kdo to byl. Buď klidné, mé srdce, mužská pýcho, neplaň! Ty uličnice za to nestojí. Fuj, shnilý výhonek z kmene dvorních úředníků.“

 

Z německého originálu Der Gaulschreck im Rosennetz (Residenz Verlag, Vídeň 1983) přeložila Ingeborg Fialová. Kniha vyjde v nakladatelství Rubato.