Letištní haly, dálnice nebo nemocnice jsou na první pohled uniformní prostory bez vlastní identity. Podle antropologa Marka Augého však tato „nemísta“ mohou být úrodnou půdou pro decentralistický diskurs, který překračuje pole urbanismu nebo urbánní sociologie. Důležitou úlohu hrají i v praxi zvukových umělců a umělkyň.
Když psal loni zesnulý antropolog Marc Augé v roce 2010 o nemístech (non-lieux), vycházel z francouzské zkušenosti. Typickým příkladem je supermoderní obchodní čtvrť La Défense, která je s centrem Paříže spojena podzemní linkou 1 a dvěma čtyřproudovými dálničními pruhy. Podle Augého se jedná o markanty soudobého francouzského městského prostoru. Nemísta jsou v jeho pojetí lokality a prostory, kterými člověk prochází, ale v nichž se pokud možno nezdržuje. Taková místa jsou funkční, ale jako by postrádala vlastní identitu. Alespoň tedy z antropocentrického pohledu: člověk jich využívá, ale na jejich identitu se neptá, protože ji nepotřebuje znát. Zdá se, že jedinou sférou, která z nich čerpá, je – jako obvykle, když jde o překonávání humanistického diskursu – umění.
Nemísta vypadají všude stejně, v Praze jako v Tbilisi. Supermoderní člověk odmítá jak jejich identifikaci, tak možnost nechat se jimi identifikovat. Přestože ve voze metra nebo v koloně na dálničním …
