Předat a uchovat

Nakladatelství Take Take Take oficiálně vzniklo v roce 2015. Změnily se za těch osm let motivace, se kterými k vydávání knih přistupujete?

Jindřich Janíček: V naší činnosti i v motivacích pro ni se něco mění pořád. Stále ale děláme knížky po svém, stále jich vydáváme pár ročně, nikdo nám do toho nemluví a znamená to pro nás především zábavu. Odráží se to i v knihách samotných, v podstatě neřešíme ediční plán. Naše nakladatelské zacílení je odvislé od momentální nálady, od toho, co nás baví a přijde nám důležité. A tak je to celých těch osm let.

Nikola Janíčková: Možná si tím ztěžujeme možnost zapsat se víc do povědomí. Skalní fanoušci a fanynky nám ale přesto důvěřují, ačkoliv vůbec netuší, jaký bude další titul.

JJ: Koneckonců naší cílovou čtenářskou skupinou jsme především my dva.

Náznaky určitých edičních linek ale mezi knížkami, které vydáváte, přece jen vidět lze…

NJ: Postupně jsme to samozřejmě začali řešit a svým způsobem knihy kategorizujeme podle velikosti formátu, vazby a podobně. Nicméně od tohoto základního vzorce se pravidelně odkláníme. V paperbacku teď máme asi deset naprosto rozdílných svazků. Komiks, překlady povídek, současnou českou prózu… Fotoedice má pochopitelně větší formát a jednou za čas pro radost vydáme drobnou knížku do kapsy. Takhle teď vyšel dvakrát Jack London a pak současná americká autorka Delphine Bedient – co do původu textů tedy také nijak koherentní celek. Stejně tak plátěná řada. Vedle textů Jaroslava Havlíčka, Karla Klostermanna, Josefa Čapka nebo Mary Shelley v ní vyšla i autorská kniha Adély Bierbaumer, ilustrátorky z Ústí nad Labem, která je postavena čistě na obrazovém vyprávění.

Co bývá za rozhodnutím vydat konkrétní titul?

JJ: Je to různé. V případě nedávno vydaných knížek Jak jsme se vznášeli a S úctou Harvey Strub byl na prvním místě obsah. A v případě komiksu Nuda od Noaha Van Scivera jsem se hlavně chtěl s autorem seznámit. Jeho souhlas s vydáním knížky byla taková příjemná záminka. A v létě vydaná fotokniha Good Time je postavená na cestovatelských fotografiích Věry Lučanské, které nám ukázala její vnučka, naše kamarádka, ilustrátorka Lucie Lučanská, s tím, že by nás to mohlo zajímat. Příprava té knihy nám pak zabrala tři roky.

Specifickým rysem knih, které vydáváte, je i to, že jsou často postaveny na ryze soukromých historiích a příbězích vašich známých…

NJ: Tenhle typ knih považuji za stejně relevantní jako klasiku. Neděláme rozdíl mezi kanonickými autory a obyčejnými lidmi. Taková soukromá historie něčí tety nebo babičky, pokud je čtivě napsaná, je pro mě často mnohem silnějším čtenářským zážitkem než nějaký mistrovsky vypilovaný román.

JJ: Zatím většina těchto věcí pochází z mé části rodiny – od pradědy a prababičky Štěpána a Marie Zadražilových a strýce Vladimíra Vondráčka. Strýc mi přivezl krabice diapozitivů ze své cyklistické kariéry, ať si je roztřídím. Knížka pradědových vzpomínek původně vznikla jako moje magisterská práce a ve větším nákladu – a pak dotisku – jsme ji vydali jen proto, že ten text je sám o sobě dobrý. Ovšem s fotkami Luciiny babičky se to začíná přesouvat k drobným, osobním příběhům neznámých lidí a já doufám, že to bude pokračovat.

Vaše publikace mívají blízko k archivářskému sepisování, schraňování, třídění…

NJ: Baví mě proces objevování a předávání radosti z objevu dalším lidem. Předat a uchovat, to jsou asi ta principiální slova. Kniha je takový koncentrát, který oproti původnímu materiálu nezabírá skoro žádné místo. Místo nepraktické bedny plné archivního materiálu máte najednou pohodlnou knížku do ruky.

JJ: Mně se archivářský přístup osvědčil i v profesi ilustrátora. Stačí malý ponor do tématu knížky a přes rešerše se doberu k něčemu zajímavému, byť se to třeba nakonec do ilustrací nepromítne. Asi zachycuji mizející čas i kvůli panické hrůze ze zapomínání. Hodně se to umocnilo, když se nám narodil syn a postupně sledujeme, jak vyrůstá – mám strach, že se mi začnou míchat vzpomínky na dobu, kdy byl miminko, a měsíc staré události.

V čele nakladatelství jste oba. Jak spolupracujete?

JJ: Má to spoustu vrstev. U Frankensteina, kterého jsme po několikaletém plánování vydali loni, jsem stál v pozadí a většina starostí spočívala na Nikole. Geneze Good Time už od začátku byla zase na mně a až v momentě, kdy Nikola k prospěchu knížky překopala mnou navrženou grafiku, se naše práce protnula. Někdy si připravené publikace jenom vzájemně zkontrolujeme. Nikola však dává všem našim knížkám finální grafickou podobu.

NJ: Většinou máme nejprve text, který chceme z nějakého důvodu vydat. Musíme se na něm shodnout a potom začneme společně přemýšlet, kdo by ho mohl ilustrovat, a předháníme se v tipech. Obecně nad vizuální podobou knížky začínáme uvažovat hodně brzy a je to pro nás nejoblíbenější část celého procesu.

Jak se jako nakladatelé cítíte uvnitř současné tuzemské knižní infrastruktury – při práci s překladateli, redaktory, při komunikaci s tiskárnami?

NJ: Největší problémy jsou asi s redaktory a redaktorkami. Je složité najít schopného člověka, který má čas dřív než za rok a půl.

JJ: Ve výběru externích spolupracovníků hrají silnou roli i osobní aspekty. Do nakladatelského prostředí jsme před lety přišli ze světa vizuálního umění, a známe tak spoustu ilustrátorů a ilustrátorek nebo lidí, kteří dělají knižní grafiku, ale mezi redaktory a překladateli jsme museli hledat od začátku. O to víc jsme rádi, že se současnými spolupracovníky to funguje, a chceme s nimi pracovat dál. Zpětně možná i tohle trochu ovlivňuje výběr titulů. Třeba když vybereme ze dvou možností tu, která by se dala nabídnout překladateli nebo překladatelce.

Pracuje se vám jako knižní grafičce a ilustrátorovi dobře i mimo Take Take Take, třeba pro větší nakladatelství?

NJ: Jsou nakladatelství, u kterých jsem už rezignovala na hádky třeba o druh papíru, poněvadž vím, že to nikam nepovede. Často mají jasně stanovený formát, vazbu, kniha musí mít přebal, a tak tam není moc co vymýšlet. Udělám hezký motiv na obálku, vysázím text a beru to zkrátka jako práci, která je potřeba, ale nic víc. Ráda pracuji pro Paseku. Tam cítím, že má můj názor váhu a že se snaží moje nápady realizovat. Všichni moji nynější zaměstnavatelé se ale chovají seriózně a platí včas.

JJ: Co se týče zakázek, už se stalo, že se nabízela dobrá práce na zajímavých knihách, ale s redaktorem jsme si nesedli a po pár knihách to ukončili. Ale větší část mého času zabírají osobní projekty, které jsou specifické tím, že vznikají, ať už o ně někdo z větších nakladatelů stojí, nebo ne.

V rozhovorech s lidmi, kteří dělají pro větší nakladatelství, se často objevují zmínky o tom, za jak prekérních podmínek pracují. Týká se to i vás dvou?

NJ: Za těch deset let, co sázím knížky pro různá nakladatelství, se až na výjimky nezměnil honorář za vysázenou stránku či za obálku. Někde ano – třeba právě v Pasece. Víceméně ale platí, že čím větší nakladatelství, tím hůře je tahle práce placená. A argumentem bývá, že to je zkrátka takhle nastavené a nejde s tím nic udělat.

JJ: Ale to se myslím zlepší, až mezi sebou začneme sdílet, o kolik peněz si říkáme. Postupně jsem se sice naučil žádat adekvátní odměnu, ale zapomněl jsem přičítat inflaci, takže můžu začít nanovo. Je ale pár světlých výjimek. Třeba Baobab mi automaticky s každou knihou navýšil honorář. Pak už zbývá jen snít o tom, aby i čtení rukopisu k ilustrování, které může zabrat pár dnů, bylo automaticky fakturovatelné.

NJ: Asi se spoléhá na to, že člověk má svou profesi rád. Take Take Take rozhodně nemá velký obrat, ale práci, kterou pro nás druzí dělají, se snažíme adekvátně odměňovat. Když někdo přijde s tím, že by rád dostal víc než posledně kvůli inflaci, přijde nám to logické. S ilustrátory a ilustrátorkami je to komplikovanější, protože se s nimi často dobře známe a mluvit s kamarády o penězích je to nejhorší. Na konci ale musí být všichni spokojení.