Spory o Šumavu

S postupujícím časem se období postkomunismu stává předmětem reflexe historických, sociálních i literárněvědných děl. Bohemista Michal Hořejší se ve své monografii Politika lesa, vycházející z jeho disertační práce, věnuje letitému sporu o přípustnosti lidských zásahů do chráněných zón Národního parku Šumava. Kořeny tohoto sporu vedou do první poloviny devadesátých let, pokračoval však i v následující dekádě. Hořejší se snaží konfliktu porozumět v kontextu jiných štěpících linií polistopadové společnosti, které až do současnosti vyvěrají v takzvaných kulturních válkách. Právě polemiky o Šumavu, týkající se zdánlivě odborné přírodovědné tematiky, už v sobě obsahovaly motivy politického populismu nebo strategii vedení argumentačních os na škále mezi „tradicionalisty“ a „progresivisty“, směřující k dalšímu společenskému dělení.

V pasti diskursů

Autor přistupuje k letitému konfliktu především z pozice jazykové diskursivní analýzy. V duchu takzvané CDA analýzy, ke které se hlásí, opouští klasickou popperovskou představu vědy jako systému verifikace objektivní skutečnosti, spojenou s vidinou badatele coby neutrálního pozorovatele. Stejně tak odmítá pouhý deskriptivní přístup k výzkumu jazykových diskursů. Ty jsou podle něj spojeny s konstituováním či legitimizací politické moci nebo sociální praxe.

V devadesátých letech byl přitom spor o Šumavu prezentován spíše jako polemika v rámci nejednotné vědecké obce, rozdělené na stoupence bezzásahovosti v „divočině“ a na přívržence intervence v kůrovcem napadených lesích. Stejně tak bylo v mé­­diích zobrazováno těsné propojení mezi vědci a ekologickými aktivisty, kteří se na odbornost přírodovědců nezřídka odvolávali. Polemiky pak kulminovaly v období nultých let. Ze strany zastánců kácení lesního porostu docházelo k etiketizaci protivníků jako obratných manipulátorů, stavějících soukromý zájem na „přírodním experimentu“ nad zájmy obyvatel šumavských měst a obcí. Tyto teze dokládá Hořejší především na veřejných vystoupeních tří výrazných politických osobností: Václava Klause, Miloše Zemana a Jana Stráského, ministra polistopadových vlád a ředitele Národního parku Šumava.

Podezřelý aktivismus

Více než samotný spor o bezzásahovost na území národního parku sleduje autor způsob jeho prezentace v médiích i jeho politické využití. Zatímco Stráský prezentoval svou obhajobu „asanace“ lesů jako boj za zachování „zelené Šumavy“, Zeman dokázal téma úspěšně kapitalizovat pro svou politickou kariéru. Jeho rétorika spočívala ve vytváření dichotomie mezi „lidem“ s jeho „přirozenými“ zájmy a preferencemi domnělých elit (které označoval za sektářské fanatiky), spojených s aktivistickým prostředím nebo údajně zkorumpovanými vědci. Tento motiv pak podle Hořejšího využil při prezidentské kampani a ještě výrazněji ve svých agresivních vystoupeních během takzvané uprchlické krize. Autor přitom ukazuje, jak i do veřejnoprávních médií pronikaly pojmy jako „kůrovcová kalamita“, které implikovaly pozici lýkožrouta jako nebezpečného vetřelce přicházejícího z vnějšku celého ekosystému. Ekologická hnutí, stavějící se za zachování bezzásahových zón, se naopak musela ve své argumentaci odvolávat na odbornost přírodovědeckých studií, protože strategie přímých akcí a blokád nebyla tuzemskou veřejností přijata pozitivně.

Podtitul publikace Debata o Národním parku Šumava v letech 1991–2010 je nicméně poněkud zavádějící. Hořejší totiž zachycuje vývoj debaty jen fragmentárně. Převažují výňatky z jednotlivých článků a rozhovorů, analýzy jazykových diskursů či poněkud školometské enumerace výraziva v jednotlivých textech, ze kterých se vyvozují další závěry. Takový konstruktivistický přístup je jistě legitimní, průzkumu ovšem nastavuje určité limity. Chápání celého sporu je zde redukováno na jazykové rozbory dobových polemik, aniž by si autor kladl otázku po motivacích jednotlivých stran nebo historickém vývoji celého konfliktu. Stejně tak mohl Hořejší důkladněji nahlédnout do rozporů, jež panovaly na straně odpůrců zásahů proti kůrovci a které v publikaci Tmavozelený svět. Radikálně ekologické aktivity v ČR po roce 1989 (2017) ze své insiderské pozice zdařile popsal Arnošt Novák. Možnost dalšího zpracování sporu tak zůstává otevřena.

Autor je historik.