Na konci roku 1623, tedy před čtyřmi sty lety, dopsal Jan Amos Komenský první verzi Labyrintu světa a ráje srdce. Když na to o pár desítek let později vzpomínal, konstatoval, že tehdy „temnoty běd houstly“. Bílá hora už je za námi, ale válka teprve začíná. Labyrint by měl podle svého podtitulu právě v různých tmách působit jako „světlé vymalování“, vizuální artefakt, svítilna složená z vět. Její světlo ale ozařuje ošklivé věci, ukazuje (stále cituji z podtitulu), „kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání“.
Důraz na světlost a zrakovost klade i hlavní název této první, rukopisné verze. Po labyrintu zde nenásleduje žádný ráj, ale „lusthauz“ srdce. Tedy srdce jako letohrádek. Drobná stavba někde v sadu nebo v lovecké oboře, do které se člověk rád schová, když v horku hledá stín, anebo když je kolem bláto, aby se mohl dívat ven a být rád, že je uvnitř. Při delších deštích tam nejspíš naprší a čurat se chodí ven do křoví.
Protagonista tohoto víceméně barokního víceméně románu, v názvech kapitol jmenovaný jako „Poutník“, přijme po zkušenosti s labyrintem světa útočiště i v provizorní stavbě. Má za sebou zraňující cestu světem v doprovodu Všudybuda a Mámení – cestu, při níž to viděné člověku vyráží slova z úst, jak se pěkně ukazuje na samém začátku, když průvodci z výšky ukazují protagonistovi svět: „I líbilo se mi to zpořádání pěkné, a počal sem Pána Boha chváliti, že stavy světa tak ušlechtile rozdělil. Než to se mi nelíbilo, že sem ty ulice na mnoha místech jako protržené viděl… A k tomu když sem na tu okrouhlost světa hleděl, patrně sem cítil, že se hýbal a v kole točil, až sem se závratu bál“ (cituji zde z vydání onoho nejstaršího rukopisu Labyrintu, pořízeného Tomášem Havelkou, odkud přebírám i pravopis).
Zajímavá závrať tu Poutníkovi hrozí. Závrať z pohledu na nepořádek vládnoucí tam, kde by se měl nacházet řád oddělených celků. Závrať z nezastavitelného pohybu, z protrhávání hranic.
Když Poutník sleze dolů a vstoupí do města, nevolnost ho přejde. V ulicích pozoruje a zakouší věci pěkně popořadě, každou zvlášť posoudí a většinou odmítá. Prochází se po rynku, pozoruje životní snažení lidí i práci smrti, zakouší manželství (s tragickým koncem), zkoumá vlastnosti řemeslnického stavu. Jenomže ani při průchodu světem se nelze vyhnout stanovištím, na nichž pod jednotlivinami znovu vysvitne zmatečný pohyb inkontinentního celku. Nebezpečné jsou i různé abstrakce. V rukopise z roku 1623 tak protagonista nejprve pozoruje, jak závrati propadli a „smyslem se minuli“ někteří studenti, neboť knižní moudrost hltali tak překotně, „že co do sebe nacpali, zase to vrchem i spodkem nezažité z nich lezlo“. Pak je znovu ohrožen on sám, když se mu ve společnosti matematiků svět zjeví rozepsaný do čísel a geometrických tvarů: „Takových sem tam divokých jakýchsi klik a háků dohromady uhlédal, že mne o málo závrat nepopadl: a zavra já oči, prosil sem, aby mne odtud vedli.“
Hlava se Poutníkovi dokonale zatočí na druhém konci světa, totiž na jeho hranici, u propasti, kam živí se zavřenýma očima svrhávají mrtvé. „Já bryle mámení již odvrha a oči sobě protra, a jak sem nejdál mohl, tam ven sa vychyle, nahlednu a spatřím strašlivé temnosti a mrákotu… A v nich nic než červy, žáby, hady, štíry, hnis a smrad a puch síry a smoly, tělo i duši zarážející: summou hrůza nevypravitedlná: od níž strnuly všecky vnitřnosti mé…“ Poutník konečně padá v mdlobě. Hrůza se stává nevypravitelnou, nelze o ní mluvit, ale zároveň se pod jejím tlakem nedá mlčet. Z nutnosti zní výkřik vyznačující začátek přechodu z bludiště do letohrádku: „Ach Bože… Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou bídným!“
Poutníkova slova v tuto mezní chvíli jsou velmi zajímavá z mnoha úhlů. Teď, po konci děsného jubilejního roku a na začátku dalšího, kdy summu věcí kolem nás jistě nahlédneme zase z nových úhlů, je asi nejdůležitější, že spatřené hrůzy vedou k ustavení nějakého nového vztahu (k entitám pozemským, nebeským, k celému světu, k sobě – ono je to v tomhle bodě dost jedno), a tak vytvořit nějaké nové místo pro člověka. Letohrádek v srdci je jako bod, odkud lze takové výjevy spatřit.
A vydržet. Aspoň provizorně, dokud moc neprší.
Autor je evangelický komparatista.