Na konci roku 1623, tedy před čtyřmi sty lety, dopsal Jan Amos Komenský první verzi Labyrintu světa a ráje srdce. Když na to o pár desítek let později vzpomínal, konstatoval, že tehdy „temnoty běd houstly“. Bílá hora už je za námi, ale válka teprve začíná. Labyrint by měl podle svého podtitulu právě v různých tmách působit jako „světlé vymalování“, vizuální artefakt, svítilna složená z vět. Její světlo ale ozařuje ošklivé věci, ukazuje (stále cituji z podtitulu), „kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání“.
Důraz na světlost a zrakovost klade i hlavní název této první, rukopisné verze. Po labyrintu zde nenásleduje žádný ráj, ale „lusthauz“ srdce. Tedy srdce jako letohrádek. Drobná stavba někde v sadu nebo v lovecké oboře, do které se člověk rád schová, když v horku hledá stín, anebo když je kolem bláto, aby se mohl dívat ven a být rád, že je uvnitř. Při delších deštích tam nejspíš naprší a čurat se …
