Zbraně sovětských pětiletek

Třicátá léta v Československu přinesla masovou nezaměstnanost, pauperizaci širokých vrstev obyvatelstva a eskalaci národnostních konfliktů poháněnou nástupem německého nacismu. V Sovětském svazu zatím probíhalo rapidní budování v rámci první a druhé pětiletky, provázené stalinským entuziasmem i extrémním násilím, jež bylo v druhé polovině dekády doprovázeno politickými procesy a likvidací desetitisíců straníků. Většina komunistů ovšem do země sovětů vkládala veškeré naděje. Jedině tam byl pod taktovkou strany realizován sen o socialistickém státě. Členky a členové komunistických stran byli přesvědčeni, že změna vlastnictví výrobních prostředků automaticky povede k lepší budoucnosti. Proto také navzdory těžkostem, neúspěchům i drastickým obětem komunisté vyzdvihují sovětskou vědu, kulturu, státní i národnostní uspořádání, organizaci práce, ale třeba i „převýchovu prací“. Zprávy o Sovětském svazu nastavovaly zrcadlo československým poměrům. Novinář a začína­jící spisovatel Jiří Weil například v jedné z dobových anket uváděl, že mu práci v Československu ztěžuje hlavně zima, neboť často nemá ani na uhlí, a oproti tomu v jiných textech vyzvedal sociální podmínky sovětských autorů.

V metropoli revoluce

Třetí svazek Spisů Jiřího Weila, zahrnující reportáže a stati z let 1933 až 1937 a navazující na obdobný soubor obsahující publicistické texty z let 1920 až 1933 (viz A2 č. 23/2022), je nedocenitelnou výpovědí o uvažování tehdejších českých komunistů. Nic na tom nemění ani fakt, že Weil byl v polovině třicátých let z KSČ vyloučen a po svém návratu ze Sovětského svazu do Československa publikoval i v nekomunistickém tisku.

Weil do Moskvy odcestoval v létě 1933 a do Prahy se vrátil nejpozději v prosinci 1935. V tehdejší „metropoli revoluce“ pracoval jako překladatel marxisticko­-leninské literatury v Nakladatelském družstvu zahraničních dělníků Komunistické internacionály. Poté, co jej v lednu 1935 vyloučili ze strany a propustili z nakladatelství, strávil zbytek svého sovětského angažmá pobytem ve Střední Asii, především ve vystěhovaleckém dělnickém družstvu Interhelpo. Na přelomu května a června 1935 byl nucen družstvo opustit, podnikl rozsáhlou cestu po Kyrgyzstánu, načež mu na podzim bylo umožněno vrátit se do Moskvy a potom i do Československa. Jakkoli je řada detailů z jeho sovětského „putování“ neobjasněna, jisté je, že po celou dobu přispíval do československého komunistického tisku. Roku 1937 uveřejnila Družstevní práce jeho reportážní knihu Češi stavějí v zemi pětiletek a stejné nakladatelství v prosinci téhož roku vydalo jeho první, částečně autobiografický román Moskva­-hranice (v roce 2021 vyšel jako čtvrtý svazek Weilových spisů; viz A2 č. 7/2022). Souběžně pracoval na Dřevěné lžíci (poprvé vydané až roku 1992 a plánované jako pátý svazek spisů), v níž zachytil nesnadný život, ale i budovatelský étos v pracovním táboře.

Město vydupané z pouště

Práce, budovatelské úsilí, překonávání sebe sama i zápas s přírodními živly patří mezi ústřední témata Weilových reportáží. Rozdíl mezi kapitalismem a socialismem spočíval v tom, že práce nebyla vykonávána „pro někoho“, nýbrž „pro sebe“, tedy v zájmu dělnické třídy. Tento princip příznačně vystihuje hned první text Ruce, v němž autor postavil do protikladu bezprizorní ruce nezaměstnaných dělníků v Evropě a ruce sovětských dělníků svírajících „zbraně revoluce“. Vedle referování o sovětském, respektive středoasijském průmyslu přitom Weil zachycuje především osudy a výkony českých dělníků účastnících se velkého sovětského projektu. V těchto textech autor bez rozpaků píše o každodenních útrapách v přelidněné Moskvě, o úmrtích provázejících budování i o byrokratických peripetiích; přesto se podle něj dělníci nadšeně a odhodlaně podílejí na stavbě moskevského metra či na budování průmyslových kombinátů.

Zvláštní místo v tomto narativu zaujímá Interhelpo. Podobně jako Peter ­Jilemnický v Kompasu v nás (1937) popisuje Weil ve svých reportážích zakládání družstva bez příkras. Na osadníky čekala step plná bodláčí, spalující vedro, malárie a práce do úmoru. Prvním zalidněným místem se tak stal hřbitov plný dětských hrobů. O to více jsou ovšem vyzdvihovány výsledky, skutečnost, že město bylo doslova vydupáno z pouště, kde je nyní „civilizace, sady, klub a dětské jesle. I ptáci přiletěli.“ Civilizační pokrok představuje motivem industrializace: „Montér parního kotle Stejskal spustil sirénu. První sirénu v Kirkizii, první zvuk evropské průmyslové civilizace (…) a pak začaly pracovati stroje. Plánovitě, rytmicky…“ Obraz interhelpovského mikrokosmu zachycuje celé budovatelské úsilí: nový svět je možný a uskutečnitelný – zde jsou stroze a bez příkras podávány důkazy. Civilizace ztělesněná průmyslem, elektrifikací, plánem, racionalitou, čistotou, medicínou, vzděláním a péčí je stavěna do kontrastu s línou Asií, s negramotností a zaostalostí místních obyvatel. Tento orientalizující přístup provázející sovětskou civilizační misi se ve Weilových textech vrací: „S otevřenými ústy civěl na létající člunek pastevec Džumabajev, budoucí mistr továrny.“

V souznění s dobovým komunistickým náhledem vnímal Weil také literaturu, která pro něj ztělesňovala jeden z nástrojů pro uchopení sovětské skutečnosti a jejího utváření. Stejně jako práce je i literatura chápána především jako „zbraň“. Podobně jako v prvním svazku spisů se autor prezentuje jako zasvěcený znalec ruské, potažmo sovětské literatury. Zůstává věrný svým dřívějším favoritům Majakovskému či Šklovskému, nově vysoce hodnotí například Šolochova či Ostrovského a oceňuje i ty, s nimiž nesouhlasí (například zastánce autochtonního vývoje sovětské literatury Mirského). Mnohé spory neváhá označit za „kampaň“, avšak celkově přitakává pojetí spisovatelů jako „inženýrů lidských duší“ a v socialistickém realismu spatřuje potřebnou syntézu umožňující další rozvoj literatury. Brání se ovšem návratu k realismu 19. století a hovoří o tom, že realistická forma za sovětskou přítomností pokulhává. Nový, kulturně a civilizačně pozvednutý sovětský čtenář nepotřebuje snadno srozumitelný realismus, nýbrž vyspělé umění zachycující soudobý vývoj.

Bez stranické legitimace

Weil byl sice vyloučen z KSČ, kritizován za zkreslování sovětské skutečnosti a jeho Moskva­-hranice byla odmítnuta, avšak i bez stranické legitimace zůstával přesvědčeným komunistou. Veškeré zmínky o Trockém a trockistech jsou v jeho textech ryze negativní, komunistická strana je oslavována jako „strana Lenina a Stalina“, pozitivně je referováno o kolektivizaci i jiných aspektech stalinské revoluce. Na konci třicátých let Weil sporadicky zapochybuje o tom, zda obvinění spojená s určitými postavami (například Mirskij) jsou oprávněná, represivní aparát sovětského státu ovšem vnímá jako součást „jedinečné“ převýchovy (čekisté dokonce hrají vězňům hudbu).

Podobně jako v jiných svazcích se editor Michael Špirit důsledně přidržuje samotných textů, případně biografie autora a nepouští se do výraznějších interpretací Weilova psaní. Jakkoliv je řada kontextů ponechána stranou, je přísný objektivismus hlavního editora legitimní – zůstává na dalších badatelích, jak budou s předloženým materiálem dále zacházet. Třetí svazek Spisů Jiřího Weila je v každém případě strhující čtení, jež si nezadá s jeho beletristickou tvorbou. Mimo to komplikuje autorův obraz jako jakéhosi mimoběžníka, jehož komunistické přesvědčení bylo pouhou sérií nedorozumění, vrcholící vyloučením z KSČ a příkrým odsouzením Moskvy­-hranice. Nabízí se proto otázka, zda je Weilovo beletristické dílo nutné číst pouze jako určitou formu prozření a kritiky nelítostných sovětských poměrů a zda je, podobně jako u Andreje Platonova, nemůžeme vykládat také jako těžko uchopitelnou, avšak upřímně míněnou snahu o vlastní přispění k budování komunistické společnosti.

Autor je historik.