Milena Jesenská nestihla vydat žádnou významnější knihu, ale jako životní dílo obstojí i její korespondence. Od prvních dopisů můžeme sledovat hluboký talent a energickou, někdy až brutální přímočarost. Ty poslední, posílané z koncentračního tábora Ravensbrück, jsou zase otřásajícím svědectvím o lidském utrpení.
Roku 1920 píše Franz Kafka Mileně Jesenské: „Dvě prosby, Mileno, jednu malou a jednu velkou. Ta malá: přestaň s tím plýtváním známkami, i kdybys známky třeba dále posílala, nebudu je už tomu muži dávat. A tuto prosbu jsem podtrhl modročerveně, to znamená, abys to věděla pro příště, tu největší přísnost, které jsem schopen. Ta velká prosba: přestaň si dopisovat s Maxem; jeho o to dost dobře poprosit nemohu.“ Ani dvě barevné pastelky nemohly zastavit Jesenské korespondenční vášeň a její dopisování s Maxem Brodem trvalo dalších několik let.
Jesenská celý život vedla čilý korespondenční styk s mnoha lidmi, a to už od svých velmi mladých let. Máme k dispozici soubor listů, které ještě coby studentka Minervy posílala své profesorce Albíně Honzákové a spolužačce Lalce Mráčkové. Dochovaly se dopisy, jež adresovala osobnostem tehdejšího kulturního života. Z nich poznáváme leccos o zákulisí pražských redakcí; co je ovšem daleko zajímavější, soustavnou četbou této korespondence …
