Od literární hry ke světu a zpátky

Byla to trochu událost. Ze Senegalu pocházející Mohamed Mbougar Sarr (nar. 1990) napsal pozoruhodný román o tajemném africkém spisovateli žijícím ve Francii a přihlásil se jím k té linii moderní literatury, mezi jejíž klíčové autory patří Louis­-Ferdinand Céline, Ernesto Sabato nebo Roberto Bolaño. V roce 2021 za něj získal Goncourtovu cenu, která ale vlastně jen potvrdila to, co francouzští kritici a čtenáři tušili už nad jeho předchozími prózami: že mají co dělat s dosti talentovaným autorem. Sarrův poslední román Nejzasutější vzpomínka na lidi (La plus secrète mémoire des hommes, 2021) se točí kolem zapomenutého afrického spisovatele, který v roce 1938 vydal pod pseudonymem T. C. Elimane román Labyrint nelidskosti. Z toho se stala nakrátko literární událost a Elimane byl chvíli vynášen jako „černý Rimbaud“, aby byl vzápětí smeten vlnou kritiky a zapomenut jako plagiátor, který uměl jen vykrádat díla jiných autorů.

Příběh s mytickými kořeny

V Sarrově románu se na sebe vrství mnoho různých událostí a koncentrují se tu obrazy několika dekád. Jak se postupně odkrývá historie T. C. Elimana, do vyprávění vstupuje celé spektrum nejrůznějších postav, ať už jsou s Elimanem spjati v rámci rodiny, anebo je magnetizuje jeho kniha. Vzniká tak dech­beroucí literární mozaika, v níž se ne­ustále mění časová pásma, způsoby vyprávění, vypravěči, ale i žánry. Příběh Elimana, jeho vykladačů a lidí, kteří pátrají po spisovatelově osudu, se díky tomu od počátku ukazuje jako příběh literatury samotné. Elimanovu románu bylo dáno přitáhnout čtenáře a proměnit mu život – a právě takovou literaturu si rádi představujeme: fatální, a především esoterní, ukrytou pod povrchem všednodennosti.

V druhém sledu Sarrův román zachycuje životy několika emancipovaných Afričanů, kteří přicházejí do Evropy a osvojují si základy zdejší vzdělanosti. Pod svůdnou literární hrou o jednom tajemném textu se tak pomalu rozvíjí narativní linka vyrůstající z mytických kořenů dávných světů afrického venkova a postupně vyplňující hlubinu evropské modernity. Sarra si musí zamilovat všichni, kdo v této linii tuší souvislosti vymykající se racionálnímu chápání západního světa jako autonomního prostoru utvářeného výhradně vědou a technologickými inovacemi. Jeho hrdina se rodí z tlamy hrozivého krokodýla; o Elimanově matce vypravěč říká, že „její krása vybuchla jako vzbouření slunce po tisícileté diktatuře tmy“, a posléze ji posadí k mangovníku, aby ji nakonec pohltila země. Sám Elimane dospívá v péči člověka, jehož schopnosti by bylo možné označit za magické – a s touto rodovou i osobní zkušeností přichází do Evropy. Není divu, že se kolem něj postupně začne koncentrovat mlha velkých očekávání, ale i nejrůznějších pomluv a předsudků šířených především v literárních kruzích. Podle toho pak vypadá i počátek jeho spisovatelské kariéry: všeobecné nadšení se okamžitě zlomí v morální odsudek a Elimane zmizí neznámo kam. Pochopitelně, jeho zmizení je zároveň i okamžikem, kdy pro několik málo zasvěcených povstává kdesi na pozadí legendární autor, v jehož údělu se spojuje všechno exotické a neznámé, osud skrytý v tajemném příšeří a poznamenaný západními dějinami 20. století.

Nejedná se ovšem o ten typ exkluzivity, na nějž jsme dnes uvykli, spisovatelský život z literárních žurnálů. Elimanův příběh je jiný, vlastně utopický, přežívá jen díky zájmu nemnoha jednotlivců. Ještě dlouho po smrti přitahuje výlučně ty nešťastníky, kteří v nemilosrdném soukolí světa neustále hledají bod, k němuž by se mohli vztahovat. Stejně tak není možné říci, že by Sarrův román nějak přehnaně vytěžoval téma lidí přicházejících na starý kontinent, a že bychom ho tím pádem měli číst pouze jako záznam o životech lidí hledajících v Evropě nový život. Ano, hledání nové identity v jiném kulturním prostředí je velkou agendou některých postav, jejich životy se tu ale projektují – jak se často říká – na plátno velkých dějin.

Přízrak jménem Elimane

V českém prostředí jsou už mnozí unaveni nekonečnými snahami tuzemských prozaiků vyprodukovat román, jenž by buď vylíčil dějiny z jiného úhlu, anebo předvedl postavu těmito dějinami zničenou a zpřelámanou. U Sarra však tentýž postup vychází z dosti odlišného tvůrčího principu; jedna z postav v jistou chvíli říká: „to my bez ustání pronásledujeme ty, kdo existovali před námi, to my je strašíme a nenecháváme je na pokoji“. Zatímco u nás je před psaním zpravidla vše hotovo, nastudováno, zkomponováno a z četby samotné se dříve či později stane nudné nimrání v beletrizovaném dokumentu doby, Sarr postupuje jinak: kombinuje sice dobové reálie, zachází s nimi ale volně, svádí do jednoho proudu nejrůznější vrstvy historické paměti, postavy z různých oborů, takové, které se liší dost na to, aby mohly pocházet každá z jiného koutu galaxie. To opravdu není panoptikum pozoruhodných dějů, kvůli kterým je nutno napsat román; naopak, je to vypravěč, kdo tyto postavy vyvolává, konfrontuje je s prazvláštním dílem černošského spisovatele pracujícího v ústraní na textu, který nemá být nikdy čten. Doslova: nenechává je na pokoji. Straší je. Dává jim slovo, aby mohly v jakémsi rozhorlení mluvit. A ony mluví, každá jinak, tak trochu po svém a v jejich mnohohlasí vyvstává přízrak jménem Elimane.

Proto také v případě Nejzasutější vzpomínky není na prvním místě to, co všechno chce román říci o naší minulosti, o současnosti jedné africké země, o lidech jiné kultury nebo o západní literární tradici. Vrstev, které by stály za zmínku, je v textu mnoho, ovšem žádnou z nich nelze prohlásit za osu vyprávění. Půvab románu tkví v něčem jiném: v tom, co všechno nebývale talentovaný spisovatel dokázal vstřebat a poslat proti sobě, aby vznikl napínavý, mimořádně čtivý text. Každý si v něm najde své, ať už na úrovni jediné věty, anebo v šíři svébytného slovníku. Nejpodstatnější však je, že při četbě budete stát v úžasu nad tím, jak autor dokáže v rozkmitu žánrově pestrého materiálu udržovat ohromný a prudký tok energie dějin, sycené ovšem z podivných souvislostí individuálních osudů.

Autor je literární kritik a antikvář.