Ponor do vody - slepá v kopřivách

„Interakce s žádným člověkem jí nikdy nepřinesla ani záblesk tak čistého pocitu, že je naživu, jako když tichého rána v prázdném světě vstupovala do vody,“ čtu si a volně překládám z fotografie stránky, kterou jsem v pátek večer našla v poště. Jsou to slova kanadské básnířky a esejistky Anne Carsonové z její poslední knihy pětadvaceti drobných próz Wrong Norma – ani nevím, ze které konkrétně, dostala jsem jen pasáž o plavání. A i když je v ní řeč o plavání v jezeře, mně se při těch slovech okamžitě vybaví olympijský bazén na pravém břehu Volhy. Ohromnou skleněnou stěnou do něj ráno proniká ostré světlo. A je dvojnásob ostré proto, že se venku odráží od zamrzlé řeky a hlubokých závějí. Do vody nevstupuju pozvolna, nespouštím se tam po kovovém žebříku, ale pokaždé do hloubky vlétnu po hlavě ze startovacího bloku. Stoupnu si těsně na okraj, prsty na nohou obejmu hranu, nohy mírně pokrčím v kolenou, předkloním se a špičkami prstů na rukou se dotknu přední strany …