I u nás se ozvaly hlasy, že bychom měli Ukrajině pomoci vracet do vlasti muže, které by bylo možné odvést do armády. Poslanec za TOP 09 Ondřej Kolář pro média uvedl, že „zatímco Česko a čeští občané ve velkém podporují Ukrajinu, někteří její obyvatelé se za naší finanční podpory vyhýbají svojí povinnosti“. Kolář slíbil, že se k tématu vrátí i na jednání zástupců vládní koalice. Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski v rozhovoru pro Guardian pro změnu prohlásil, že „Ukrajina nám musí říct, co máme udělat s jejími občany. V žádném případě nevěřím tomu, že je lidským právem, aby kdokoli dostával dávky v nezaměstnanosti za to, že se vyhýbá vojenské službě“. Podobné tendence pozorujeme také v Německu či Litvě. Z právního hlediska se však jedná o těžko řešitelný úkol. Úvaha je to navíc pochybná i z čistě lidského aspektu – Ukrajinci v branném věku v Evropě často buď pobývají už dlouhá léta a jejich vazby na Ukrajinu se dávno rozvolnily, nebo jde naopak o mladé muže, kteří zemi opustili po vypuknutí války jako šestnácti- či sedmnáctiletí. Ukrajině bychom měli pomáhat všemi možnými způsoby, rozhodně ale nemusíme nutit její občany k tomu, aby nasazovali život, pokud sami nechtějí. Tím spíš, že přibývá případů, kdy jsou odvedeni i vážně nemocní lidé. Rekruti jsou navíc zadržováni v nedůstojných podmínkách a k desítkám mužů, kteří při útěku do ciziny utonuli ve vodách pohraniční řeky Tisy, nedávno přibyl i první uprchlík zastřelený ukrajinskými pohraničníky. Mobilizace ve své stávající, nepromyšlené podobě společnost na Ukrajině hluboce rozděluje a současná kampaň ukrajinské vlády proti Ukrajincům v zahraničí je nejspíš motivována snahou najít další téma, které by občanům dovolovalo ventilovat svou nespokojenost. U nás pak jde hlavně o populistickou snahu využít nechuti k migrantům – data přitom nasvědčují tomu, že nově příchozí z Ukrajiny jsou pro naši republiku finančním přínosem.