Začal jsem si zapisovat nevhodné texty ze starých dětských knížek. Ještě nevím, co z nich vyvodím, ale jejich nepřístojnost v očích dnešního rodiče je fascinující a tuším v ní nějaké hlubší poučení. Posuďte, co vytvořil třeba takový Josef Václav Sládek. Začíná to miloučce: „Zvonili, zvonili / na zvoneček, / lidé se sbíhali / na kopeček / jak na koni: / ‚Kdo to zvoní?‘ / Zvonil to maličký / mraveneček.“ Kdo by ale čekal pokračování příběhu o malém hrdinovi, bude tvrdě usazen: „Ty jeden ošklivý / mravenečku, / co že ty dělat máš / u zvonečku? / Běž si domů, hleď si svého, / nezvoň a nežaluj / na každého!“ František Nepil je o pár generací mladší autor, ale i v jeho Makovém mužíčkovi se najdou slova, nad nimiž dostanete chuť protřít si oči: „Dědeček vzal nožík, otevřel makovičku – a co nespatřili: v makovince leželo malinkaté děťátko! Tak maličké, že už ani menší být nemohlo, a dělalo bé bé bé. (…) Stařeček vyhnal kočku na půdu, podíval se do makovičky a řekl: ‚Je to chlapeček a bečí. Co kdybych mu nasekal?‘“ Koho proboha napadne, že plačící děťátko nejdřív ze všeho potřebuje výprask? Přitom se jedná o výrok kladné postavy v díle renomovaného autora knih pro děti. Spíš než polemické zaujetí to vzbuzuje smutek: opravdu se naše domněle přirozené instinkty mohly za půl století tolik proměnit? Můj nejčerstvější úlovek je dětmi pronášená modlitbička z humoristického, religiózně orientovaného románu Bence Uz sedmihradského spisovatele Józsefa Nyirőa (1933, slovensky 1942): „Zlatý sen im už zalepil očká, no jednako si kľakly na chudé čierne kolená, sopäly malé rúčky a ospanlivo žmurkajúc, drmolily: ‚Každý večer skladám k modlitbe ručičky, / do postieľky líham ako do rakvičky…‘“ To už není úsměvně bizarní, ale jednoduše děsivé: dětská slovesnost časů a míst s až padesátiprocentní dětskou úmrtností a všudypřítomným násilím. I ona Sládkova básnička o mravenečkovi měla nakonec hlavně varovat před zneužíváním poplašného zařízení. Staré knihy, které nepromlouvají k dnešnímu publiku, mohou být přesto cenné i dnes: vykreslují totiž světy, do nichž by bylo dobré se nevracet.