Historik Petr Čornej v knize o budování pražského Žižkova popisuje, jak se starší dějiny propisovaly do moderního veřejného prostoru. Ukazuje také, jak vypadá český antikomunistický medievalismus. I odborné přístupy ke středověku a k jeho rekonstrukcím totiž bývají ovlivněny aktuální politikou.
Letos na podzim uplyne šest set let od smrti Jana Žižky z Trocnova. Pod jeho pražskou jezdeckou sochou, vztyčenou po více než půl století soutěží a debat roku 1950, se každoročně schází politická reprezentace, aby uctila oběti moderních válek. Na politické pravici občas zaznívá, že středověký revolucionář, který zničil „dílo Karla IV.“ a zpozdil českou renesanci, by měl být z Vítkova odstraněn. Z pozic pacifismu, feminismu nebo odporu proti náboženskému fundamentalismu jsou návrhy na revizi veřejných připomínek středověkého násilí slyšet méně často – a je to trochu škoda. V každém případě současné české státní ceremonie využívají Žižku jako téměř neviditelnou, byť vznešenou národní kulisu.
Jak cílevědomé byly veřejné politické akce spojené s Žižkou a husitstvím na konci 19. a v první polovině 20. století, připomíná v historickém průvodci Husité na Žižkově historik Petr Čornej. Nadšení pro středověk se v moderním Československu projevovalo velkolepě. Autor …
