Megahvězdy na koni

Ve světě popu platí, že dokud musíte používat své příjmení, nejste doopravdy slavní. Američanka Beyoncé Knowles­-Carter a Kolumbijka Shakira Isabel Mebarak Ripoll si se svými křestními jmény vystačí už dávno. Spojuje je toho ale víc: Shakira je nejposlouchanější španělskojazyčná interpretka, Beyoncé každý rok bojuje o první místo celosvětově. Oběma už bylo čtyřicet, a patří tak mezi několik málo vyvolených, kterým dal hudební průmysl možnost dokázat, že popová hvězda se ani po pěta­­třicítce nemusí obrátit v prach. Společnou mají také zálibu v maximalistickém spektáklu či tanečních výkonech na hranici akrobacie i sklon k občas trochu chladnému perfekcionismu. Skutečnost, že se drží tak dlouho na vrcholu, má však daleko prostší důvod: Beyoncé i Shakira mají silný a naprosto nezaměnitelný hlas. Na svých posledních deskách si obě nasadily kovbojský klobouk a nazuly boty s ostruhami. Přestože jedna z nich zpívá v rytmu country a druhá se inspirovala mexickým corridem, jejich příběhy se protínají. Beyoncé i Shakira znovunalézají vlastní identitu, oslavují bohatou hudební tradici a radují se z tvůrčí svobody, která jim byla konečně dopřána.

Ženy nepláčou, ženy vydělávají

Shakira vtrhla začátkem devadesátých let na latinorockovou scénu jako tornádo. Kombinací výbušných emocí a až překvapivě klasického zvuku se jí podařilo získat nejen mladé posluchače, ale i generaci jejich rodičů. V nultých letech se rozhodla pro expanzi do USA, a tak nastal čas na obrat k tanečnímu popu a deskám vydávaným současně ve španělské i anglické verzi. Zvláštní, často až nesmyslné překlady jejích textů se staly součástí zpěvaččina bilingvního šarmu: „Ještě že mám malá prsa, takže si je nespleteš s horami,“ zpívá třeba v hitu Whenever Whenever, který vyšel španělsky pod názvem Suerte. Západní showbyznys v Shakiře našel ideální reprezentantku čehokoli exotického: když v roce 2010 doprovázela mistrovství světa ve fotbale hymnou Waka Waka s refrénem v kamerunské fangštině, stačilo, aby si zapletla do vlasů pár korálků a obložila boky třásněmi, a bylo celkem jedno, odkud vlastně je.

Díky rostoucímu španělsky mluvícímu publiku už Shakira nějakou dobu nikomu nemusí dělat divoženku. Pravidla hry se změnila: latinskoamerický patriotismus umělců typu Bad Bunnyho, jimž kdysi otevřela cestu, přispěl k tomu, že si nejnovější desku Mujeres ya no lloran (Ženy už nepláčou) mohla dovolit nazpívat výhradně ve své mateřštině. Příznačné je i to, že mezi reggaetonem a tanečním popem najdeme také žánry, na nichž zpěvačka vyrostla: bachatu, cumbii nebo corrido. Tematicky se album točí kolem vyrovnání se s nevěrou. Jeho součástí je i virální hit Bzrp Music Session, Vol. 53, kterým to Shakira svému bývalému partnerovi, španělskému fotbalistovi Piquému, osolila už loni. „Vyměnil jsi rolexky za casia,“ vmetla mu do obličeje urážku, která je mezi lidmi vlastnícími jachty a ostrovy patrně považovaná za zničující.

Producent Bizarap, jehož jméno nahrávka nese, má momentálně pod palcem latinskoamerickou popovou a zejména rapovou scénu: těžko mezi španělskojazyčnými interpretkami a interprety, kteří něco znamenají, najít někoho, kdo se ještě nestavil u něho ve studiu. Shakiřinu nahrávku lze chápat jako úspěšný pokus dostat se i k mladšímu publiku. Jejími vlastními slovy, na která naráží i v názvu celé desky: „Ženy už nepláčou, ženy vydělávají.“

Tenhle zadek mám z kukuřice

Beyoncé má veřejné vypořádání s partnerskou zradou dávno za sebou: na vizuálním albu Lemonade (2016) rozmlátila svému manželovi auto baseballovou pálkou a poté mu odpustila. Deska Cowboy Carter tak nekrouží kolem soukromých dramat, zpěvačka tu vystupuje spíš jako kurátorka, učitelka nebo historička. Ve spolupráci s legendami country, jako jsou Linda Martell nebo Willie Nelson, a s pomocí tuctů samplů a odkazů podává souhrn hudební tradice, která ji jakožto Texasanku formovala. Nahrávku je možné považovat za součást širokého kulturního proudu označovaného termínem „Americana“, afroamerická perspektiva ji ale pochopitelně zbavuje nostalgie, jakou známe třeba z tvorby Lany Del Rey. „Minulost se nedá změnit,“ říká Beyoncé a místo toho oslavuje lidi, kteří se pokoušeli proměnit svou současnost.

Energická píseň YAYA odkazuje na Chitlin’ Circuit, síť podniků, divadel, restaurací, barů, ale i třeba kostelů napříč americkým Jihem a Středozápadem, kde mohli během segregace koncertovat Afroameričané a Afroameričanky, kteří by si jinak zahráli jen stěží. Patřili k nim třeba Ray Charles, Ella Fitzgerald, Aretha Frank­lin nebo Little Richard. Skladba, jež začíná samplem hitu These Boots Are Made for Walking, dokonale evokuje atmosféru zadýchané koncertní haly a zpěvaččin hlas navazuje dialog s nástroji i imaginárním publikem. K afroamerické historii se váže i coververze písně Blackbird od Beatles. Paul McCartney skladbu složil jako poctu devíti afroamerickým studentům a studentkám (tzv. Little Rock Nine), kterým bylo v roce 1957 v Little Rocku ve státě Arkansas umožněno navštěvovat do té doby rasově segregovanou střední školu.

Další výrazný cover bohužel dopadl poněkud trapně. Skladba Jolene country ikony Dolly Parton opěvuje „slonovinovou pleť a smaragdově zelené oči“ neuvěřitelně krásné zrzky, která by mohla mít kohokoli. Beyoncé ve své verzi zpívá o tom, o čem mluví posledních deset let vůbec nejraději: že je nejlepší, nejvíc sexy a nikdo na ni nemá. Bolavé srdce, drama i erotický nádech původního songu jsou pryč. „Já vím, že jsem královna,“ konstatuje Beyoncé suše. Nejsilnější momenty desky tak přicházejí tehdy, když si zpěvačka alespoň na chvíli sundá tvrdou masku: „Doufám, že Bůh ví, že zrovna teď potřebuju pomoct,“ modlí se v country baladě Flamenco a nechává naplno vyniknout neuvěřitelnou sílu i barvu svého hlasu.

Country tematika zároveň skýtá příležitost k humoru. „On má na sedadle položenou pistoli, kdyby bylo třeba střílet, ale já chci jenom třást prdelí,“ směšuje zpěvačka countryovou a rapovou estetiku. Jinde zase dodává, že takovýhle zadek má z kukuřice. Beyoncé se zkrátka v sedle koně v první řadě baví. „Takhle to dělám, protože chci, a ne proto, že mi to řekl nějaký vysoce postavený manažer ze Sony,“ svěřila se. Zní to jako samozřejmost, ale ve skutečnosti má Beyoncé možnost realizovat na albech svoji vlastní vizi teprve posledních pár let.

Tvrdá práce nešlechtí

Slzy proměněné v diamanty na přebalu Mujeres ya no lloran odkazují na kýčovitý narativ, kolem nějž se točí celá Shakiřina deska. Pár klenotů se zde opravdu skrývá: ke svým latinorockovým kořenům se Shakira vrací ve skladbě Cómo dónde y cuándo. Nejzajímavější jsou ale tracky, v nichž se rozhodla dát prostor tradičním latinskoamerickým rytmům: na pomoc si zde přizvala formace Grupo Frontera nebo Fuerza Regida. Tito interpreti, extrémně populární obzvlášť mezi mladými latinos v USA, spojují rapovou estetiku s tradiční hudbou. „Zbývá mi na telefonu jenom jedno procento, ale využiju ho k tomu, abych ti řekl, jak moc mě to mrzí,“ zpívají třeba Grupo Frontera v duetu s Bad Bunnym s názvem Un x100to. I když text a produkce prozrazují, že skladba míří do popových hitparád, a ne na oslavu strýčkových šedesátin, rytmus i nástroje zůstávají striktně tradiční: dvanáctistrunná kytara, akordeon, trubka.

Žánry jako corrido nebo cumbia norteña jsou spojeny především se severními státy Mexika. Typickým vypravěčem bývá osamělý kovboj se zlomeným srdcem, který zůstal trčet na prašném ranči. Do textů se ale otiskuje i život plný násilí v příhraničních regionech, příběhy lidí mířících na sever, obchod s drogami („narcocorrido“) nebo problémy latinskoamerických imigrantů v USA. „Máš šéfa na hovno, ten zkurvysyn tě pěkně vytáčí,“ zpívá Shakira v břitkém duetu El Jefe. „Být chudý je blbost, máma mi říkala, ať studuju, tak jsem vystudoval, a nic se nestalo,“ přidává se k ní zpěvák kapely Fuerza Regida a dodává: „Dřu víc než vůl a šukám míň než kněz.“

Téma vysvobození z tvrdé práce se objevuje i na desce Beyoncé. „Hledáš novou Ameriku? Jsi unavený, když děláš přesčasy za poloviční plat?“ ptá se zpěvačka ve skladbě YAYA. 16 Carriages se zase zařazuje do tradice „work songu“ – afroamerického žánru, který má svůj původ na amerických plantážích. V této souvislosti je namístě připomenout zpěvaččina slova z roku 2009: „Když pracuju, jsem jako stroj, nejím ani nechodím na záchod. Občas ale zapomínám, že ostatní lidé to potřebují.“ Dnes to vidí jinak: dřinu už ne­­oslavuje, místo toho zpívá o tom, jak bývala „přepracovaná a přehlcená“.

Těžko lze přejít skutečnost, že obě interpretky komentují problémy, k nimž samy přispívají. Beyoncé a její manžel, rapper Jay­-Z, například skupují v New Yorku reality jako diví, a prohlubují tak krizi bydlení. Shakiru zase španělský stát letos málem poslal do vězení za krácení daní. Legračně vyznívá i to, že skladbu, v níž se konstatuje, že mít šéfa je peklo, kolumbijská zpěvačka věnovala chůvě svých dětí. Shakiře lze přičíst k dobru, že si problémů dnešního světa aspoň všímá. Naproti tomu Beyoncé sice oslavuje lidi bojující za spravedlivější společnost, ale upírá zrak hluboko do minulosti. Jakožto současné celebritě a multimiliardářce jí ani nic jiného nezbývá.

Autorka je hispanistka a hudební publicistka.