Dětství nepatří v dnešní tuzemské básnické produkci mezi častá témata, i když se najdou autoři, kteří s ním pracují velmi nápaditě, ať už je to Martin Poch, Pavel Novotný, Šimon Leitgeb nebo Elsa Aids. Na ucelenější reflexi internetového dětství nejmladší básnické generace ale zatím čekáme.
„útočiště v minulosti? spočinutí v návratech? ne! hledání čehosi nejvlastnějšího; nezaměnitelného; pátrání po zdrojích lásky; zdrojích úzkosti“, píšou Bohumila Grögerová a Josef Hiršal v druhé části knihy Trojcestí (1991, psáno 1975–1979), zakotvené na území starého mlýna, jež dává vyvstat těžko rozlousknutelným dětským okamžikům. Ztráta intenzivního spojení s dětstvím jako by člověka zanechávala v neúplnosti, a to nejen pokud jde o vlastní identitu. Čas pokročil – jak a proč se s nejranějšími vrstvami potýkají čeští básníci o čtyřicet let později?
Každý do svého počítače
Jednu z mála knih, v níž je dětství explicitně akcentováno jako hlavní téma, představuje kritikou nepostřehnutá sbírka Martina Pocha s názvem Strana (2021). Svůj záměr Poch vysvětluje v autorské anotaci: „Po delší době jsem se rozhodl napsat něco, co mě bude bavit nejenom psát, ale taky číst. Muselo to být něco, co klade minimální odpor. A logicky se nabízelo dětství.“ …
