Ilustrace Sofia Kolopeniuk
V úterý 21. května jsem měl možnost zúčastnit se pořadu Fokus Václava Moravce, tentokrát zaměřeného na řešení aktuálních energetických otázek. Jeden z účastníků diskuse vlídně pokáral ostatní, že přemýšlejí výhradně v horizontu naší současnosti, zatímco on přemítá v dlouhodobé perspektivě, třeba až do roku 2035.
To, že se debata orientovala daleko více na budoucnost než na minulost, vedlo k tomu, že jsem z pozice historika neměl tolik co říct. Takže se mi do mysli vloudila neodbytná myšlenka: Čím je způsobeno, když mluvíme o takových věcech, jako jsou energetické zdroje, klimatická změna či v širším smyslu působení člověka na životní prostředí, že se nám pouhé desetiletí jeví jako dlouhá časová perspektiva?
Zdá se, alespoň podle toho, co víme o mentálním obzoru našich vzdálených předků, že v porovnání s nimi je naše mysl těkavější a netrpělivější. Za posledních deset generací se toho totiž změnilo vskutku hodně. Pouhých deset generací, zhruba tak dlouhá je epocha, kterou jsme zvyklí nazývat modernitou, tedy doba od počátku průmyslové revoluce v závěru 18. století. Najednou se to období jeví jako daleko kratší, než když se řekne čtvrt tisíciletí.
V jeho průběhu nastaly hluboké systémové změny, které radikálně proměnily i vnímání času moderním člověkem. Nemusíme být ekonomičtí deterministé jako Karl Marx, abychom registrovali vliv hospodářského uspořádání na lidské rozvažování. Francouzský medievalista Jacques Le Goff kdysi navrhl periodizační pojem „dlouhý středověk“. Zatímco obvykle klademe konec středověku kamsi mezi pád Konstantinopole (1453), objev Ameriky (1492) a počátek reformace (1517), v případě dlouhého středověku počítáme s jeho koncem až v 18. století.
Z hlediska každodenního života má dlouhý středověk své opodstatnění. Podíváme-li se na obyčejného průměrného člověka třeba v 11. století a na počátku 18. století, uvidíme totiž proměn jen velmi málo, ať již vezmeme v úvahu způsoby obživy, technologie, stravování, délku života nebo materiální standardy. Život vykazoval daleko větší stabilitu v porovnání s tím, na co jsme zvyklí my a co považujeme za normální, ba přirozené.
Cechovní řemeslná výroba a dlouhodobá držba půdy s předáváním živitelské role z otce na syna přirozeně usnadňovaly přemýšlení napříč vícero generacemi. Život se příliš neproměňoval, a proto bylo daleko snazší učinit si představu, jaká bude budoucnost. Právě sem také mířili konzervativci v první polovině 19. století, když kritizovali zhoubnost průmyslové a agrární revoluce svého věku. Tržní řád ve spojení s rozmachem námezdní práce začal tuto stabilitu a jistotu předmoderních časů rozleptávat.
Dnes působí až úsměvně, čteme-li u romanopisce Stendhala v době kolem roku 1830 zoufání nad překotností změn, jimž museli jeho současníci čelit. Jde o dobu restaurace, respektive metternichovského absolutismu – a v našich očích snad neexistuje nudnější a strnulejší období než tento biedermeier. Na jeho pozadí však probíhala skutečně bezprecedentní revoluce, jakou lidstvo nezažilo od dob mladší doby kamenné. S touto revolucí se i predikce ohledně vzdálenějších cílů staly nejistými, až jsme v 21. století dospěli do stavu, kdy se obáváme rozvažovat, jaké vzdělání dopřejeme svým dětem, protože v jejich dospělosti se naučené dovednosti mohou v důsledku překotného technologického rozvoje stát obsolentními.
Tržní řád je neodmyslitelně spjat s vytvářením nových potřeb. Po uspokojení těch starých těkáme v hledání nových. Žádostivý konzument je zárukou rozvoje. Saturace potřeby tady a teď se hodí lépe než šetření do prasátka pro vzdálenější budoucnost. Neurotická těkavost konzumenta nevyhnutelně ovlivňuje naše rozvažování a v dynamice změn jsou kontury vzdálenější budoucnosti stále rozostřenější. Naše prostředí je nestálejší a stále méně predikovatelné. Realita je čím dál „tekutější“, jak o tom výstižně psal sociolog Zygmunt Bauman. Proto i myslet na příští generace, aby to neznělo jen jako prázdná fráze, je pro nás velmi nesnadné.
Lidský život lze popsat metaforou běžeckého závodu. Buď jej koncipujeme jako individuální disciplínu, v níž bojuji hlavně sám za sebe. Pak je čistě na mně, zda si jej rozvrhnu jako sprint, nebo spíše jako vytrvalostní běh. Je to můj boj. Také se ale mohu cítit jako člen štafety. Můj úkol je být součástí týmu, převzít štafetový kolík od svého předchůdce a přenést ho co nejrychleji o kus dál, aby ho převzal zase někdo další. Zatímco předmoderní hospodářský systém vyhovoval spíše štafetovému zápolení, modernímu tržnímu řádu konvenuje závod individuální. A s ohledem na dynamiku změn se zdá, že čím rychleji bude člověk utíkat, tím více toho stihne, takže si i více užije. Alespoň nás o tom utvrzuje všudypřítomný marketing.
Desetiletí se nám tak může zdát jako dlouhodobá perspektiva, ačkoli z hlediska délky historie druhu homo sapiens nejde o víc než metaforické plivnutí. Historikové, kteří rozvažují o čase, se rádi opírají o triádu temporalit, které kdysi zformuloval francouzský historik Fernand Braudel. Rychlý čas je časem dynamických změn, je světem politické historie. V pomalejším, středním čase se odehrávají proměny hospodářských a sociálních struktur. A poslední druh času, který je téměř neměnný – tzv. dlouhé trvání –, je čas geografického prostoru.
I když už v nás ekonomický systém nekultivuje cit pro pomalejší časové rytmy, a naopak pobízí k těkavé posedlosti, nezbavil nás dosud druhové kvality člověka rozumného. Sednout si mlčky, dlouze a bezcílně zírat do zdi a nechat myšlenky volně lítat sem a tam může proto být daleko větší vzpoura proti existujícímu řádu věcí, než by se na první pohled mohlo zdát.
Autor je historik.