Zač je komunismu loket

Evropu prý znovu obchází strašidlo. Tentokrát není jenom jedno, ale sešla se jich rovnou celá tlupa – genderismus, progresivismus a bůhví kolik dalších ­-ismů – a společně kráčejí pod praporem (neo)neomarxismu. Tato hrůzu nahánějící banda již údajně obsadila všechny humanitní fakulty, vedení nadnárodních korporací a dle některých i vlády, co se hlásí ke středopravému táboru. Tato představa, šířená anonymními uživateli na sociálních sítích i redaktory a redaktorkami předních tuzemských novin a časopisů, je sama o sobě šílená, ale jak známo, fantazii se meze nekladou. Zkuste si proto představit, jaké by to bylo, kdyby Evropou neobcházela pouze fantasmata, ale i jejich údajný původce – sám Karl Marx z masa a kostí. Co by si asi pomyslel, kdyby po zhruba 150 letech znovu chodil po ulicích Bruselu, hlavního města Evropské unie, či vzhlížel k mrakodrapům londýnské City, jednoho z center světového finančnictví? Nabízí se ještě možná palčivější otázka: Co by si o německém mysliteli pomysleli při setkání tváří v tvář občané Brna?

Vzbudit z mrtvých otce komunistické myšlenky a nechat ho konfrontovat s překotným vývojem 20. století, na nějž měl svým dílem nezpochybnitelný vliv, je východiskem románu Sága rodu Marxů (1993). Juan Goytisolo svůj postmoderní text, kombinující různé vyprávěcí styly a perspektivy, sepsal těsně po pádu východního bloku v čele se Sovětským svazem, tedy v době, kdy se alespoň ze středoevropského pohledu zdálo, že komunismus už nemůže nikdo brát vážně. Zhruba dvousetstránková kniha byla poměrně záhy přeložena do několika evropských jazyků a dostalo se jí vřelého kritického přijetí. U nás vůbec první uvedení díla tohoto významného španělského spisovatele čekal trochu jiný osud. Když nakladatelství Rubato knihu v překladu Štěpána Zajace v roce 2019 vydalo, nedočkala se skoro žádného ohlasu. Letos se ji však rozhodl zinscenovat režisér Jan Mikulášek spolu s dramaturgem Martinem Sládečkem pro Divadlo Husa na provázku. Sepsání knihy a adaptaci tak od sebe dělí přes třicet let, během nichž proběhla řada politických událostí a společenských změn, ale komunistické diktatury ani úvahy navazující na Marxovo dílo nezmizely. Za jeden z dvojakých kulturních mezníků lze považovat i odhalení Marxovy sochy financované Čínskou lidovou republikou, k němuž došlo před šesti lety v myslitelově rodném Trevíru.

Jeden z nás

Komickou scénou, v níž početný herecký ansámbl mlčky poponáší v paternalistické póze strnulého Dalibora Buše až na připravený piedestal, začíná i sto minut trvající představení. Osamocený herec se probouzí a plný energie po více než stoletém spánku přibíhá směrem k publiku, aby mu ukázal, zač je komunismu loket. Doprovázen hardstyle remixem Internacionály, blikajícími stroboskopy a proudícími kouřostroji vyjmenovává všechny známé neduhy globálního kapitalismu. Zhruba první půlhodina se odvíjí v podobně zběsilém a odlehčeném stylu. Za divácky vděčnou lze označit i následující scénu; promítání nahrávky ankety, v níž se herci v brněnských ulicích dotazují kolemjdoucích na jejich názor na Marxovu osobnost, dílo a odkaz. Poměrně očekávatelné odpovědi jsou pro větší efekt proloženy moudry „kontyšáka“ hovícího si ve stínu stromů. Rozporuplné historické dědictví komunismu a s ním související vzpomínání, ale i výzvy dnešního kapitalismu jsou tak shrnuty do humorné zkratky, která ale kromě pobavení nic moc dalšího nepřináší.

Podobně rozpustilým způsobem je pojednán problém komunismu coby nové formy náboženství sekularizované společnosti. Mikulášek s gustem postmoderního ironika nechá Buše zazpívat upravenou verzi hitu One of Us od Joan Osborne, v jehož originále se zpívá o Bohu jako o „jednom z nás“. Užití námětů z populární kultury se pojí se snahou poukázat na komercionalizovanou tvář revolučních myšlenek 19. a 20. století. Fousatá koupelnová kachnička, již herci na scénu donesou ve druhé polovině představení, představuje jak dloubnutí do zmařeného civilizačního projektu, tak i výsměch konzumeristické logice kapitalismu. Je to ale poměrně neaktuální přístup – v roce 2024 by se spíš nabízelo prozkoumat, jak se s komunistickou ikonografií pracuje na internetu, kde se různě obměněné obrázky Marxů, Leninů a Stalinů šíří pomocí memů a slouží například k čínské propagandě, o níž je v představení také řeč. Inscenátoři nicméně ironický úšklebek neuplatňují nad celým Marxovým životem; s jistou vážností se rozhodli pojednat filosofovo soukromí, zejména pak jeho vztah k ženám.

Macho Marx

Ságu rodu Marxů lze v určitém ohledu zařadit po bok divácky úspěšných biografických titulů, jako je Korespondence V+W či Zlatá šedesátá aneb deník Pavla J., jež Mikulášek s dramaturgyní Dorou Štědroňovou uvedl na začátku první dekády v Divadle Na zábradlí. Postavy Jana Wericha nebo Pavla Juráčka byly pojaty jako zlomení géniové, kteří čelí tlaku ze strany opresivní moci a v soukromí se projevují jako naprostí idioti. A podobně je na tom i Karl Marx. Diváci v epizodních scénách sledují živořící manželku Jenny a dcery Jennynchen a Lenchen, zatímco patriarcha sepisuje Komunistický manifest a spolu s oddaným Friedrichem Engelsem se snaží přesvědčit Wilhema Weitlinga o přetvoření socialistického Svazu spravedlivých v první komunistickou organizaci. Buš svou postavu podává jako do sebe a své práce zahleděného excentrika, jenž pro vlastní poslání obětuje mnohé. Když například rodina ve svém londýnském bytě přijde o zbytek nábytku, filosof se rozhodne situaci řešit tak, že svá dítka přesvědčí, že spát na podlaze je císařská ctnost.

Realistickou činohru opakovaně narušují různé antiiluzivní prvky, jako prolamování čtvrté stěny či přítomnost komentujících postav, feministky a kritika. Přerývaná forma inspirovaná výstavbou románu napomáhá jednak udržovat svižné tempo představení, jednak utvářet svízelnou atmosféru, v jejímž středu stojí čím dál větší deziluzi propadající Marx. Mnohohlasý rej vrcholí v sugestivní scéně, jež navazuje na anketní linku. S rozsvíceným telefonem v ruce Buš pobíhá po ztemnělém jevišti a od duchů minulosti – ale i budoucnosti – se snaží získat odpovědi na to, co si o něm lidstvo (po)myslí. Jeho strach pramení jak z osobní, tak z historické prohry – ani jednou z nich se přitom neplánoval konfrontovat.

Zábava bez hlubšího zamyšlení

Mikulášek se Sládečkem se snažili Karla Marxe podrobit kritice hned z několika úhlů, ale ani jedna linka není dostatečně rozvedená natolik, aby divákovi poskytla ojedinělý náhled na tuto významnou historickou osobnost, s jejímž odkazem se vypořádáváme dodnes. I podnětná feministická kritika je smrsknuta do jednoho ostrého monologu. Některé motivy, jako třeba Marxův zvnitřnělý antisemitismus, jsou vyloženě jen atrapami, jež sice upozorňují na konfliktnost postavy, ale nic dalšího o dané problematice nesdělují. Přesto premié­rové představení, hlavně díky sehranému hereckému ansámblu a bezpočtu vtipných momentů, dokázalo strhnout publikum na svou stranu. Lidé se bavili, ale k hlubšímu zamyšlení už nejspíš nedošli – a vlastně ani dojít nemohli.