Pražské uskupení Severní nástupiště pokračuje v apropriaci poetiky trampské písně. Při svém nostalgickém průzkumu bloudí mezi westernovou a máchovskou krajinou, ale také mezi tklivostí a parodií: „stejně to skončí, že k večeři si ohřejem párky, / skutečnost končí mnohem dál, než bych si přál“.
Severní nástupiště je formace s proměnlivým, ale početným obsazením. Na nové desce Orel, netopýr a pes, kterou vydal pražský label Silver Rocket, hraje devět hudebníků, kteří využívají všemožné „táborákové“ nástroje, jako je akustická kytara, kontrabas nebo valcha suplující perkuse, ale slyšet jsou také brumle, akordeon nebo příčná flétna. Oproti předchozímu albu Rostli jsme spolu (2020) je z nahrávky cítit větší vyhranost i sebevědomí. Revival trampské písně tentokrát Tadeáš Polák a spol. spojují s komplikovanější poetikou navazující na dlouhou historii písní reflektujících vztah mezi člověkem a krajinou – což ostatně souzní s aktivistickými kořeny skupiny, jež byla v počátku spojená se scénou kolem pražského komunitního centra Klinika.
Z klubů do lesa
Jistě by se dalo spekulovat, nakolik odkazy k meziválečnému trampingu souvisejí se zkušeností lockdownu nebo zda zájem o historii československého trampingu nepodnítilo jeho sté výročí …
