MeetFactory, Praha, psáno z reprízy 13. 6. 2024
Lidská paměť je často velmi nahodilá a tím pádem nepřesná, především při snaze vybavit si problematickou minulost. Inscenace Obyčejná žena z pražské MeetFactory přináší právě toto sdělení. Dramatizaci románu nositelky Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernaux režírovala Eliška Říhová a zaměřila se stejnou měrou na dlouhé textové plochy i volně interpretovatelné výjevy. V roli dcery zpřítomňuje vodopád myšlenek skvělá Ivana Uhlířová, její matku či vzpomínku na ni za pomoci nonverbální exprese ztělesňuje Petr Uhlík. Rodičovský vztah určitě nebyl jednoduchý, Uhlířová zprvu slovo „matka“ ani nemůže pronést a raději připomene nezpochybnitelná matriční fakta. Brzy ale můžou vymizet subjektivní vzpomínky. Práce s hracím prostorem připomíná vnitřek hlavy; Uhlík vylézá zpod vyvýšeného hlediště jako z hlubin mysli, Uhlířová dlouho postává po krajích. Light design někdy nechává nahlédnout jen pod vymezený proud světla, něco zatajuje, jindy umožní uvolnit skrytou vrstvu paměti v zadním plánu. Škrábání ve zvukové stopě evokuje podivné svědění mozku při rozpomínání, praskání zase zrnící televizi neschopnou zobrazit, co by zobrazovat měla. Obyčejná žena ovšem netematizuje jen nejistotu paměti, ale i to, jak se s ní dá manipulovat. Uhlík za sebou neustále tahá dlouhou kožešinu a vlečku šatů. Jeho postavu možná po celý život pronásledovala i její zapomenutá minulost. Vše je nejisté. A samo rozhodnutí obsadit do role matky herce automaticky zpochybňuje veškerou autentičnost dceřiných vzpomínek.